Pokud se z toho paní dostane v pořádku, tak tomu šibalovi pouze sebrat papíry, protože používá auto jako zbraň, a tři sta hodin veřejně prospěšných prací v reflexní vestě na území vesnice, kde to provedl. Pokud paní dopadne hůře až zle kvůli onomu namyšlenému jelitu, tak posadit natvrdo. Nadlouho.
A záchranku i její mluvčí ujišťuji, že takovýhle svinský neřád se chytí za nos až tehdy, když mu mu do něj silný jedinec obtiskne v rychlosti svou pěst. (a běda, jestli tam nebudete do tří minut, abyste mu pomohli. Bude se soudit!)
Kluků je mi líto, s rodiči soucítím...
Mám ale dotaz na ty, kteří zde jasně vědí, že na ně rodiče kašlali a čuměli do mobilů. Takže: Popište přesně, co dělaly vaše děti ve chvíli, kdy vy jste čuměli do mobilů či počítačů a psali své chytrákoviny na adresu nešťastných rodičů! Popište, co dělaly, když jste četli článek? Pěkně minutu po minutě. Protože jestli si během té doby některé z nich vrazilo třísku, štípla jej vosa, nebo spadlo z kola a rozbilo si koleno a vy jim nestáli za zadkem a neodklízeli nehoblované prkno z dosahu, nestříkali hmyzovrahem poletující vosy a neběhali kolem svého nezletilého cyklisty s matrací pro měkký dopad, zanedbali jste péči úplně stejně jako ti nešťastní rodiče. A zasloužíte odsouzení.
Každého, koho to napadlo, kdo to schválil a podporoval, přivázat ke stromu a nasypat mu rezavý brabence do trenek... Dobrovolníci by pak mohli, za veselého pohvizdování melodie z filmu "Most přes řeku Kwai", nenápadně umisťovat do nosných prvků této jedinečné atrakce kolonie termitů. O zbytek se postará příroda...
Tak tenhle dům bych ocenila pouze v případě, že bych byla klaustrofobikem nejvyššího stupně.
A ne, celý dům nepůsobí jako jedno velké umělecké dílo. Působí jako prostor, kde se designér utrhl ze řetězu... V tomhle domě není místo pro fantazii. Ať už jste uvnitř, nebo vně. A materiály a technologie to nezachrání.
Nelíbí se mi a ani mě neláká v něm prožít byť jen jediný týden.
Nákupní obludária kazí pohledy odkudkoli kamkoli na mnoha místech. Takže tu nekulturnost jsme projevili už dávno. Mně jen vrtá hlavou, jak může někdo (v první řadě občané) nechat projít územní plán, kde ona parcela je určena k podnikání. Přeci je jasné, že jako podnikatelský záměr si nikdo nevybere lidový parčík, ale něco, co bude sypat. Takže milí šenovští, pohnojili jste si to sami. A příjmy, které mohly jít do obecní kasy z něčeho, co je unikátní, se budou tenčit, protože výhled na hnusnou prodejnu má skoro každý v téhle zemi.
A zastupitelstvo mělo trvat na tom, že k podnikání jsou brownfieldy.
Jediná šance je, že se najde jiný obchodní moloch, dostatečně bohatý a rychlý a postaví prodejnu na jednom z brownfieldů rychleji a Norma u skály ostrouhá.
P.S. Arabelin prsten nemám...
2
Sledujících
2
Sleduje
2
Sledujících
2
Sleduje
Vždycky když čtu o problémech kočárků (o invalidních vozících nemluvě), vzpomenu si na dceru, která žila ve slovenské obci, kde byl obchod, ve kterém měli alkohol, cigarety, pivo, konzervy a prošlý salám. A kostel. Takže kdo nebyl alkoholik, katolík, nebo obojí, nebyl schopen uspokojit žádné běžné životní potřeby blíže, než v sedm km vzdáleném městě. Tam bylo možné se dostat buď vlakem z kilometr a půl vzdálené zastávky, nebo autobusem, který jezdil "v úterý a v červenci", čili vždycky plný. A ten model! Místo pro kočárky VEDLE dveří, oddělené stojnou tyčí a zábradlím. Navíc tyče byly od sebe vzdáleny tak, že mezi nimi neprošel standardně velký kočárek. Když autobus otevřel dveře, zaznělo kouzelné "Chalani, kočík!" a začaly se dít věci: Třetina lidí vystoupila, dva až tři muži chytili kočárek, zvedli jej do výše ramen a nad zábradlí a jako ježka z klece jej vmanipulovali na určené místo. K němu se vmáčkla matka. Následovalo přeskládání všech lidí tak, aby se vešli ti, kteří kvůli kočárku museli vystoupit. Nakonec se ještě trochu slisovali, aby mohli nastoupit další, kteří čekali s kočárkem... Totéž se opakovalo při výstupu. Ne, nebyli všichni v pohodě, ale mlčky skřípali zuby, protože všichni věděli, že jinak to nejde...
A my si tady stěžujeme...