Moc děkuju za tenhle článek, už jsem si začínala myslet dle svého okolí, že jsem snad jediná na světě. Pořád se mluví o tom, jak nejsou školky, ale že i když nakrásně ty školky jsou, tak tam děti stejně nemůžou chodit kvůli nemocem, o tom nikde ani zmínky.. a chtěla bych vidět zaměstnavatele, když bych mu řekla, že budu v práci cca 5 dní v měsíci, někdy ani to ne. A dávat děti při nemoci osmdesátiletým rodičům ...na to nejsem asi dost drsná. A ještě od nich slyším: ony jsou ty děti zas nemocné a ty zase taky, to si snad už děláš srandu...jako bych je snad schválně nechala nakazit a od nich sebe, abych nemusela do práce...došlo to tak daleko, že když doma někdo zakašle, sevře se mi srdce a špatně se mi dýchá..všechny akce zas šup šup zrušit, další roky se nevidět s kamarády, rušit dovolené a platit stornopoplatky, několikrát přesouvat naplánované doktory, kde mi dají termín zas za další 3,4 měsíce. rušit kroužky a tak pořád dokola...a doma jen ty 4 stěny, padesátkrát denně utírat nos, potom paraleny, spreje do nosu, do krku a vůbec... zdravím autorku, nejste v tom sama... vždycky si snažím říkat, že aspoň nemáme žádnou vážnou nemoc a nějak vyjdeme a třeba se to někdy zlepší...jen jsem se teď dozvěděla, že pokud se to nezlepší ani ve škole, tak si pak budeme muset platit zdravotní pojištění, mzcr už připravuje novelu

Berete to moc černobíle z jedné i druhé strany. Buď dítě v osmi letech preoperovat nebo mu na druhou stranu zakázat, aby se cítilo jinak. Prostě te holcicce tu ruzovou sukynku narvat za kazdou cenu, nema si vymyslet...Vadí mi takové zjednodušení všeho. Na obou stranách.

Na víly, ne na voly 😉...ať žije psaní na mobilu

Asi v pěti nebo šesti letech jsem chtěla, aby mě rodiče a babičky oslovovali jako kluka. Mela jsem panenky jen kluky a nekolik let si prala panenku s pindikem, byly i v osmdesatych letech, jednu jsem.pak dostala. Vsechny me panenky byli kluci, ale hrala jsem si i s auty, vlacky atd..Holcici hry me vubec nebavily, kdyz si holky hral na voly, tukala jsem si na celo, jak je to muze bavit. Chodila jsem nakratko. Šaty v první den první třídy jsem oblecela jako cokoliv holciciho, co jsem musela mít na době (naštěstí mě do toho rodiče většinou nenutili). Taky to, ze ve skolce me nutili nejaky ruzovy hrnicek misto krasneho modreho, protože jsem holka, prislo mi to strasne nespravedlive, proc si nemuzu vybrat, kdyz jich maji dost. Hrála jsem si nejvíc s klukama, hrozně jsem k nim chtěla patřit a oni mě moc nebrali, že jsem holka a že jsem pomalá. Asi ve dvanácti se se mnou přestali bavit úplně. V patnácti jsem občas začala nosit šaty a chodit s klukem a teď mám tři děti, klukem bych rozhodně už být nechtěla. Stejne je to myslim, i s dcerou Angelinou Jolie, o ktere maminka tvrdila, ze uvažují o zmene pohlaví. Takže pozor na příliš předčasné závěry. Pod 18 let bych změnu pohlaví nepovolovala.