A nepíše autor přesně to samé? Uvádí, že do hospody zajde jednou, maximálně dvakrát měsíčně a je mu tedy jedno, kolik to pivo stojí.

Musel jsem zkontrolovat, že nejsem na Seznam Medium, protože ta mizerná úroveň článku by tomu odpovídala.

.

Například - stovky let vymýváme ženám mozky, ale ještě ve filmech z třicátých let (což je cca před 90 lety) pánové vystřelí ze židlí, když přijde žena.

.

Nebo "Dnes jsou naše nároky na formální chování v běžném životě pro obě pohlaví výrazně rozvolněnější. PŘESTO si ženy někdy nechávají líbit hrubost." Opravdu si autorka myslí, že uvolněnější nároky na chování nutně znamenají, že se ženy budou aktivněji bránit respektive ohrazovat proti nevhodnému chování? Já to vidím spíše opačně - když se něco pozvolna uvolňuje, ten posun se pomaličku stává víceméně akceptovanou hranicí "normy".

.

Myslím si ale, že i ženy v tom směru dovedou hodně. Celý život jsem se vyskytoval ve většinově ženském prostředí (na školách i v zaměstnáních) a byl jsem přítomen spoustě různých "dámských" rozhovorů.

.

V tom, že z rodin s postiženým dítětem utíkají především otcové vidí autorka "dvojí patriarchální měřítko, kdy má muž právo na své vlastní osobní štěstí i budoucnost". Ano, je to smutné, když rodiny zasáhnuté už postižením dítěte, tak často trpí i odchodem jednoho z partnerů. Ale nemyslím si, že by to bylo nějakým zažitým měřítkem, že muž má právo na štěstí (a tedy odchod). Spíše si myslím, že u mužů obavy z budoucnosti a jistá míra sobeckosti pouze mnohem častěji ústí do útěku proto, že žena bývá s dítětem (zvláště malým) mnohem více spojena. Ona ho devět měsíců nosila, ona ho porodila, ona ho kojila... Myslím si, že kdyby děti rodili muži, byla by statistika těchto "útěků" výrazně jiná

V podstatě máte plnou pravdu. Jen s tou prací a důchodem prarodičů je to možná trochu jinak. Kdysi bývalo běžné mít děti kolem 20, maximálně 25 let (manželka byla ve 25 v porodnici nejstarší). Dneska většina mladých odkládá děti až na období po třicítce, takže v průměru asi mají prarodiče vnoučata zhruba obdobně dlouho před důchodem, jako kdysi. Jen těch 5 - 10 let navíc se na nich přece jen projevuje.

.

Takže pokud současní prarodiče měli děti ve 23, tak tehdy jejich rodiče byli ve věku kolem 45 let. Když ale jejich děti mají potomky ve 33, oni mají už 56. A pokud by měli mít na hlídání puberťáky, tak je budou hlídat někdy před sedmdesátkou. No a chápu, že toho už se většina z nich bojí.

.

My máme vnoučat pět. Máme je rádi a jsme s nimi rádi, ale nejlepší na nich je, že se dají vrátit.

Statisticky je dokázáno, že z čísel 1 - 49 padá náhodným výběrem nejčastěji číslo 43 a jako druhé je 47. Nedávno jsem četl článek o 65. výročí Sportky a tam psali, že to tak za tu dobu vychází.

🤔

Teď by bylo zajímavé vyzkoumat, jestli bude lepší sázet čísla, která měla nadprůměrný výskyt (protože tak to zatím fungovalo), nebo naopak ta, co padala nejméně (protože statisticky by v nekonečné řadě pokusů měla všechna čísla padat stejně často). 😀

"Kafe si vypijeme na stojáka u komody,“ jinak s dětmi na návštěvu nechoďte. Když tedy přijdu bez dětí, to kafe si můžu dát v křesle u stolku?

.

A když přijdu s dětmi, tak ať si Nespokojenec klidně stojí, když ho to baví, ale proč bych měl stát i já? No, kdyby měl fakt obavy z teploty toho kafe, tak ať ho chvíli míchá a podá mi ho jen teplé. A kdyby to s tím mícháním přehnal, mi to vadit nebude, já mám kafe rád i studené (prý je to na krásu 😀).

🤔

Pro nás bylo dlouho tajemstvím, že Ježíšek dárky nenosí a ještě déle, jak přicházejí děti na svět. Dneska je pro některé děti největším tajemstvím, že kafe se pije u stolu a že vařit se dá i ve více než dvou hrncích. 😀

Taky si myslím, že je spíše zmatkař, který plácne co ho zrovna napadne, pokud to má potenciál líbit se "masám". A ani si neuvědomuje, že si protiřečí. I když někdy se možná i bezostyšně z něčeho vylhává, ale myslím že je tak přesvědčivý, že si i opravdu uvěří.

Ale vždyť se to dá pochopit. Členství v EU a NATO je jednoznačně jediná možná alternativa. Teď. Ale kdyby přišlo na lámání chleba a plnění povinností? No to je trochu jiná situace. Vždyť donedávna většina států neplnila závazek dvou procent HDP na armádu a některé je neplní ani dnes. No tak se článkem 5 to taky nemusí být tak horké. A v nejhorším případě by se dalo zvážit, zda je to stále jednoznačně jediná alternativa. Vždyť, kdo to jenom říkal, jen bl.ec nikdy nezmění názor.

.

Takže de fakto je celkem konzistentní a vlastně i pravdomluvný - dnes jednoznačně ano, pokud by nás to mělo něco stát, tak by se vidělo.

No, za našich mladých let (ach jo, to zní blbě, ale je mi přes šedesát) spousta mladých rodin bydlela s rodiči - nejen v rodinných domech, ale mnohdy i v bytech. Dnes je spousta bytů a domů prázdných, mnohde bydlí v dvoubytovém RD jen rodiče nebo třeba i samotná babička...

.

Ale abych byl objektivní, ceny bydlení jsou opravdu hodně vysoko. Příčinu těchto vysokých cen vidím hlavně v tom, že je řada lidí s vysokými příjmy, kteří do bytů investují - tedy přesněji je skupují a pak pronajímají. Vždyť i finanční poradci lidem s vyššími příjmy radí podobné investice - jednak přinášejí slušný pravidelný pasivní příjem a jednak se peníze uložené do nemovitostí k bydlení tak snadno neznehodnotí. Cenová bublina sice může prasknout, ale ty poklesy se celkem rychle vrátí zpátky na (i nad) původní úroveň.

Já sedím u uličky skoro vždy, jedině pokud je volno hned za dveřmi nebo za místem pro kočárek, mohu si někdy sednout k oknu (ale taky ne vždy). Nemyslím si, že měřím na dnešní dobu nějak moc (194 cm), ale když sedím u uličky, mám většinou jedno koleno cca. v polovině šířky sedadla u okna nebo, pokud tam někdo sedí, čouhá mi druhé koleno zhruba dvacet centimetrů do uličky podél sedadla přede mnou. Pravda je, že jezdím spíše příměstskými autobusy. A když už výjimečně MHD (snažím se chodit spíše pěšky, i když máme MHD zdarma), tak většinou stojím

.

Vzpomněl jsem si, že když jsem před lety jezdil do školy starými autobusy (snad měly název RT), říkal jsem jim hlavolam, protože rovně jsem mohl stát pouze pod takovým tím zvedacím větracím okénkem ve střeše. A protože bývalo většinou narváno, málokdy jsem se tam dostal. Takže jsem se musel řešit, co s hlavou.

Pane Kunto, kolik máte dětí? Respektive kolik máte dětí školou povinných? My měli tři a vím, že to mnohdy není vůbec jednoduché i když nemáte úplně minimální příjmy.

.

Když vezmeme těch 1700 Kč může to být dost i při jednom dítěti. (A při jednom dítěti v rodině by každá další generace měla proti předchozí poloviční počet lidí.) Když máte ve škole dvě nebo tři děti, je to uz 3400, resp. 5100 Kč.

.

Takže někdo opravdu nemusí tolik peněz navíc mít, notabene pokud ta vynucená "mimořádná vydání" jsou spíše pravidelná.

.

Někdo zase nechce, aby si jeho děti zvykaly na to, že rodiče pro ně, či přesněji pro jejich nadstandard, peníze vždycky mají nebo seženou. Prostě chtějí vést děti ke skromnosti. A k tomu se prostě nehodí jezdit pravidelně na nějaké výlety (natož místo školy) a pravidelně tam utrácet poměrně vysoké částky. Na druhé straně ti rodiče ale vědí, že pokud dětem na útratu nedají "přiměřený" obnos, bude to mít mezi ostatními dětmi těžké.

.

Notabene, škola má děti učit a měla by je učit i finanční gramotnosti. Určitě by neměla pro žáky fungovat jako nějaká cestovka, která jim zajišťuje zábavu (výlety) i pádné argumety pro získávání v podstatě mimořádného kapesného na školou naplánovanou útratu.

Myslím, že Patrik Hartl je možná vnímán jako komik, ale skoro se nebojím napsat, že on se jako komik určitě necítí. Je prostě takový, jaký je. Pokud je komikem, tak určitě nechtěným - to komično, včetně jeho smíchu, podle mě vyplývá z jeho naturelu, z jeho bezprostřední až impulzivní potřeby občas říci cokoli, co ho zrovna napadlo. Ale myslím si, že neřeší ani to, jak vyznělo to, co řekl, ani to, že ho někdo vnímá jako komika (případně se s tím smířil, a nevnímá to negativně, byť mám pocit, že ve svém nitru se komikem být necítí).

No vidíte, podle mě by škola měla děti především učit. Různé výlety, pokud to tedy není exkurze do muzea či nějakého podniku nebo jiného zařízení (třeba sociálního), které prohlubují výuku, by měly být především záležitostí rodiny. Jeden výlet před koncem školního roku je tradice, ale vychovávat děti k tomu, že je v pořádku pořád jezdit někam na výlety (zvláště pokud to je místo výuky) a při tom utrácet i poměrně dost peněz (což pro někoho ale může být opravdu hodně peněz) určitě v pořádku není. I když, věřím, že existuje řada rodičů, kterým podobný přístup školy vyhovuje. Dají dítěti "pár korun" a nemusí se o nějaké výlety či jiné aktivity starat sami.

Je to krajní stání a hned vedle něj je z obou stran (myšleno pro vjezd z obou stran) je značka "P" s dodatkovou tabulkou vyhrazení "1x auto s vozíkem" nebo tak nějak. Navíc je to jediné místo, kde není ta čára mezi protějšími parkovacími místy.

.

Takže to vlastně může svádět k tomu, že jedině tam můžete "legálně" vyjet druhou stranou. Jinak se to, myslím, nesmí. Což neberte jako výtku, taky tak někdy vyjíždím. Ostatně kdo ne, že? Jsou i tací, kteří jezdí klidně i úhlopříčně přes celé parkoviště. 😀

Ta ohleduplnost je hodně nízko, to je pravda. U nás je před OBI obrovské parkoviště a na něm pouze jediné místo pro auto s přívěsným vozíkem (dvě spojená místa proti sobě). A přesto, že parkoviště není ani zdaleka plné, poměrně pravidelně je aspoň jedna část vyhrazeného parkoviště obsazena samotným autem. Pokud je prázdno, tak s vozíkem dvě místa proti sobě najdete, ale někde jsou uprostřed reklamy, někde přístřešek na vozíky... takže často dvě volná místa proti sobě ani nejsou i když na parkovišti není obsazena ani polovina míst.

No, do strany mohou táhnout i ty dětské a to ovládání za tyčku není taky moc komfortní.

Naše češtinářka ze ZŠ už před mnoha lety na srazu říkala, že po dětech nemůže chtít to, co mohla chtít po nás (je mi přes 60). No a řekl bych, že tyto děti už jsou teď rodiči a jak chtějí (a možná i musí, protože ta laťka se podle mě stále snižuje) svým dětem pomáhat, mnohdy neúspěšně zápasí s jejich domácími úkoly, kritizují kde co a kde koho, ale že by problém mohl být mnohem blíže, to je ani nenapadne.

Autorka přirovnává domácí úkoly k přesčasové práci bez odměny a tvrdí, že děti se mají vše naučit ve škole. No dobře, ale platí to vždy a bezpodmínečně? Co takoví středoškoláci, natož vysokoškoláci? Taky se mají všechno naučit ve škole a doma "mít od školy klid"? A co profese, kde se člověk musí vzdělávat celý život - třeba lékaři, výzkumníci - myslí si snad autorka, že to zvládají v pracovní době a doma se věnují jen svým koníčkům? A pokud si člověk nevytvoří nějakou odpovědnost za svůj rozvoj (třeba návykem domácí přípravy) v dětství, těžko to v dospělosti dohání (pracně a mnohdy neúspěšně).

Máte pravdu, že naše děti mají málo volného času, málo si hrají a nejsou samostatné. Ale nemyslím si, že za to mohou domácí úkoly, natož škola jako taková. Za nedostatkem času je mnohdy snaha rodičů dětem jejich čas co nejvíce zaplnit různými kroužky a jinými aktivitami, případně spousta času dětmi věnovaného počítačům, chytrým telefonům... Když já dělal, že se učím, většinou jsem četl. Že si děti málo hrají s tím souvisí. My běhali venku, dnešní děti rodiče samotné ven nepustí, a raději jim zařizují kroužky..., A pokud někdo děti ven pustí, tak tam nenajdou kamarády, protože ty jejich rodiče nepustili.

.

A ruku v ruce s tím jde ta nesamostatnost. Rodiče pro ni dětem často nechávají minimum prostoru, pokud vůbec nějaký. Když jsme kdysi přinesli špatnou známku nebo poznámku, byl mazec doma. Dneska ten mazec rodiče udělají ve škole.

Ty svíčky nevytvoří s květináčem vice tepla než bez něj. Jediný skutečný efekt může být v tom, že se to teplo akumuluje do květináče, čímž se udrží delší dobu v prostoru kolem svíčky. Takže lokálně, třeba na ohřátí rukou, to asi fungovat může - určitě lépe, než pouhá svíčka. A navíc tím, že se to teplo akumuluje v květináči, nerozplyne se tak rychle v prostoru, kde ho nakonec celkem rychle pohltí studené stěny (na jejichž teplotu to ale nebude mít pražádný měřitelný efekt).