Na Sněžku také občas lezu. Naposledy loni v červnu. Tam přes Růžovou horu, zpět přes Luční b., Výrovku, Richterovy b. do Pece.
Soudný člověk musí vědět, jak se obléci /vrstvy/, obout, co s sebou. Bernardýn se soudkem už dneska nechodí, vypil to sám.
Můj největší zážitek. Od Slezského domu se nahoru po řetězové cestě drápala a potácela mladá žena. Klobouk jak mlýnské kolo, sluneční brýle, pestré lehoučké šaty, na krku několik řad korálů. Přes rameno kabelku. Nejlepší bylo obutí - lodičky na jehlách, vysokých aspoň 10 cm. V těch balvanech se opravdu vyjímala.
Dodnes si myslím, že to snad musela být nějaká recese, nebo prohraná sázka. Není možné přece, aby se nějaký normální člověk takto vystrojil do hor.
Ať si to dají za klobouk!
Třeba ten svařák bývá vyráběn z nejlevnějšího krabicáku, nad kterým by snad ohrnul nos i bezdomovec. Viděla jsem v Praze. Člověk, který nápoj připravoval, se s těmi krabicemi moc nešikovně postavil. A kdo chtěl, ten viděl. Navíc všude davy, někdo vám může vylít kafe na rukáv, mastnotu z klobásy stříknout na klopu...
A protože, kde jsou davy, shromažďují se i kapsáři, je nutno hlídat si bedlivě peněženku. Co z takového výletu lidé mají?
To už je lepší vyrazit do přírody.
Paní autorka asi dostala někdy u kádě paličkou do hlavičky, když dokáže tak sugestivně vylíčit, jakou bolest ryba cítí. Jinak to nevidím.
To si, chudák, nemůže ale dát ani kuře, kachnu, hovězí, vepřové.....Protože podle ní všechna zvířata trpěla. Ale to je prostě koloběh. Za chvíli začne plakat, co asi cítí brambory, když v řádku dostanou motykou a jak to bolí mrkev, když ji tahají ze záhonu. A co chudák pšenice, když ji rozemelou.
Je dobré se pěkně chovat ke zvířatům, netýrat je, ale nic se nemá přehánět. Zlatá střední cesta.
Zvěřina je úžasné jídlo. Každoročně jsem na podzim kupovala kanečka, lončáka, kolem 50 kilo. Byl vyvržený, ale v kůži, museli jsme si ho stáhnout. Kamarád se s tím popasoval výborně. A potom ta svíčková, guláše, medailonky, žebírka, lidi, to nemělo chybu.
Každoročně jsem kupovala 4 bažanty. V peří. Kdo je barbar, ten to jen stáhne. Já jsem poctivě za sucha škubala. Na talíři se rozdíl pozná.
Letos jsem si objednala mladého daňka. Dlouho jsem čekala, pak ho pro mě měli, bohužel, v té nejhorší době, když umíral manžel. Proto jsem ho odřekla.
Už teď nekupuju nic. Uvažuji možná nanejvýš o dvou bažantech. Jsem na to sama, tak co s tím?
V obchodech je zvěřina nepřiměřeně drahá. /i když zase opracovaná/. Já kupovala kanečka za 40 Kč/kg, bažanta za 50 Kč/kus, daněk by byl býval za 60 Kč/kg. Takže se to vyplatí. Jenže jsou hospodyňky, které by se s tím nedělaly. Kdo to zvládne, ten si zaručeně potom pochutná.
Nekupujte v obchodech, ale najděte si na netu adresy honiteb. I s tel. čísly a cenami. Je to rozděleno podle krajů. A určitě dobře pochodíte.
Pékávala jsem, i když s výhradami. Manžel měl nadváhu, já občas zvýšený cukr. Ale on si Vánoce spojoval právě s vůní cukroví. Tak jsem mu vyhověla. A zhruba 6 - 8 druhů měl pokaždé ke své spokojenosti.
Loni jsem byla po operaci haluxu, noha po koleno v sádře až do poloviny ledna, nepekla jsem. Přežili jsme to.
Letos už péct nebudu nic, troubu dám na řetěz. Manžel, ten můj našeptavač, už totiž mezi námi není. Radši si o svátcích vyrazím někam na soukromý výšlap, jen tak sama, abych se nestyděla za případné slzy a tak trochu pozapomněla na to všechno, co bylo. A co už nebude.
Člověk se honí, nakupuje, uklízí, vaří, peče, aby byly hezké Vánoce. A pak se stane najednou něco, kdy ten člověk pochopí, že mu žádné honění se nepomůže. Že je všechno navždycky pryč.
Tak pokud někoho z vás potkám koncem prosince v Železných horách či okolí, popovídáme si a budu ráda.
Vánoce přece nejsou jen o obžerství.
Vážený pane Špačku, Vy mě doslova děsíte. Podle Vás nemá být žena ženou, ale umělou figurínou bez vlastní duše. Která jenom zdobí.
Přes svůj důchodový věk se přiznám, že jsem NIKDY nestřídala v kabelce přes den parfém lehký, večer těžší a na noc smyslný. Asi jsem o moc přišla. Co myslíte?
Vaše "důstojná chůze". Když ujdete s turisty kolem 15 km, což je zhruba moje vzdálenost s umělým kolenem, /navíc nějaké to převýšení/ nebudete se pak vznášet jako laňka. To, co píšete, je pro dámy, které celý den nevstanou z divanu.
A nejlepší je ta střídmost v jídle. Venku se v talíři jen tak ponípu, aby se neřeklo, doma beze svědků si dám do nosu.
Kdysi jsem četla básničku. Posuďte sami:
Byla jedna mladá dáma, známá tu i za horama.
Ta vždycky při večeři jedla jako pápěří.
Ale pak ve špajzu, ta si, pane, dala!
Není lepší se chovat tak, jak se právě cítím? Ty Vaše rady mi připadají jako přetvářka. Každý má někdy hlad, každého někdy bolí nohy. Tak proč dělat, že to není pravda?
Jsem veliký psomil. Když útulek žádal především o teplé deky, aby jejich chlupatí klienti neleželi na studené zemi, nedalo mi to. Koupila jsem 5 kvalitních dek.
Za nějaký čas jsem útulek navštívila. Pejsci neměli právě nejlepší postýlky, ty moje deky jsem nikde neviděla. V areálu byl i obchod s potřebami pro zvířata. A tam jsem své deky našla. Nabízené k prodeji, za částku vyšší, než jsem je nakoupila.
Ano, zvířata se nemohou bránit, ale člověk bývá někdy veliký mizera. A těch zvířat jen zneužívá ve svůj prospěch. Asi tak.
Je zajímavé a bohužel i dost smutné, jak se náš svět dělí na "hvězdy" a "nehvězdy."
Včera ve Zprávách byla reportáž o dnešní potravinové sbírce, sklady jsou prý už skoro prázdné. Pro samoživitelky, důchodce, bezdomovce.....A - lidé, přispějte.
Na druhou stranu lidem ukazují fotky z bujarých večírků, kde se jí i pije zdarma, kde se účastníci chovají jako "nadlidi." Není něco špatně?
Z hodin latiny si pamatuji citát: QUOT LICET IOVI, NON LICET BOVI.
Pro nelatiníky překládám: CO JE DOVOLENO BOHOVI, NENÍ DOVOLENO VOLOVI.
Takže asi tak. A závist ze mě opravdu nemluví.
Lidi, proč hledáte za vším senzaci? Nikdo z vás snad nebyl nikdy nemocen, nikdo se nerozvedl, či s někým nerozešel? To je přece život.
A pokud je tady už někdo lovcem posledních senzací, bude zklamán. Tohle všechno se stalo už před lety, jsou to "staré novinky". Tak proč to znovu vytahovat na světlo?
Žijte v klidu, nestonejte, nerozvádějte se, nerozcházejte se. To vám všem přeju. Ať bulvár nemá o čem psát. Ale oni si pokaždé něco najdou. A když se nic nestane, tak si něco vymyslí.
Šaty vypadají hezky a jsou určitě teploučké. Zvláště ty delší.
Líbily by se mi ty poslední, šedé. Kdyby neměly místo rukávů ty dlouhé nachumlané harmoniky. A kdybych na ně měla postavu.
A pozor, dámy, kdo nemá dokonalou postavu, pletené šaty si raději odpustit. Jsou přiléhavé a každá chybka těla je na nich vidět.
Jinak, slečny modelky se tváří /až snad na jednu/, jako by z kuchyňské linky odstraňovaly chcíplou myš. Úsměv přece nic nestojí.
Pepu mám moc ráda, je to herec, který rozdává legraci a dobrou náladu plnými hrstmi.
Kromě jeho populárních rozšklebených vodníků umí ale prožít každou roli.
Vzpomínám na jeho roli Vaška Pěnkavy v Nemocnici na kraji města. V páru s potřeštěnou zdravotní sestřičkou Ivou Janžurovou to byl koncert.
Tak vodníku Pepíku, hodně zdraví do dalších let!
Když byly děti malé, dárky se dávaly. I mezi dospělými.
Bohužel, tato "povinnost" u nás vydržela až do stáří. V důchodu mě už nebavilo obíhat obchody a vybírat. Naštěstí manžel byl kutil, takže nějaká pěkná bruska "narexka", kotoučová stolní pila, či gola sada to jistily. Obvykle se v prodejně o něčem pochvalně zmínil a na mně pak bylo to tajně koupit. Chtěla jsem skončit, ale trval na svém, že k Vánocům dárky patří. Říkala jsem - proč?, vždyť si během roku koupíme vše, co potřebujeme. Nedal si to vymluvit. Letos už nekoupím nic. Ne, že bych nechtěla, ale manžel už není.
Největší legraci jsme zažili, když synek, někdy ve 2. třídě kdysi psal Ježíškovi. Toužil po rybářském prutu. Psaní ale ještě zcela dobře neovládal. Proto tedy napsal:
Milý Ježíšku, chtěl bych pod stromeček PRT. To U se mu někam vytratilo.
Moc jsme se tehdy nasmáli a kluka ujistili, že letos mu Ježíšek jeho přání určitě vyplní. No a ten prut jsme mu opravdu koupili.
Těch lidí je mi líto, nechtěli a....
Já bych to naopak uvítala. Před pár týdny mi umřel manžel, prožila jsem život dlouhý 7desetiletí. Zažila jsem dobré i zlé. Brečím celé dny. I noci. Na co tady na světě ještě čekat? Už nic od života neočekávám. Bylo by lepší odejít včas, dokud je ještě člověk člověkem, než pak znečištěný a bez mozku někde v ústavu.
Jenže si neporučím. A než v autě někoho nevinného vzít s sebou, nebo připravit strojvůdci bezesné noci, musím to prostě nechat na pánubohu.
Milí Ždírečtí, vaše městečko se mi moc líbí. Jsem turista a údolí Doubravy z Bílku do Chotěboře, to je zážitek. Nadosmrti.
Před 3 týdny jsem ovdověla. Pokud mi nabídnete nějaké levné chráněné bydlení, které bych zvládla jen ze svého důchodu, ráda se přistěhuju. Tady doma od rána do večera brečím a nevím si rady.
Takže - pokud pro mě budou přijatelné podmínky, Ždírec by se mi moc líbil. Navíc dodnes vzpomínám, jak jsme si s turisty při jednom výšlapu moc pochutnali na obědě v restauraci U Lázničků. A kde se tak dobře vaří, tam nikdy nemohou být špatní lidé. No řekněte sami.
Na naší zahradě mám pochovaného Čertíčka, Bročka, Betynku i Aronka. A vzpomínám, zapálím jim tam občas svíčku. Byli to přece jen členové naší rodiny, nemohla bych je přece po smrti jen tak někde pohodit.
Lidé, kteří odsuzujete pochování zvířátka a úctu k němu - vzpamatujte se! Jak se chováme ke zvířatům, tak se chováme i k lidem!
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Je hezké, když si člověk něco přeje, ještě hezčí je, když se mu to splní.
Já mám přání k tomu, co má být po mé smrti: žádné vesnické zvonění, jak se u nás dělá, žádné parte, žádný obřad, žádné květiny.... Popel na vybrané místo do mé milované Sázavy. Děti vědí, kde to místo je.
Dceři se to docela líbí, syn je proti. Prý každý má mít důstojné rozloučení a já že nejsem žádný bezdomovec, abych takto odešla ze světa. Ale stojím si za svým. Tak uvidíme. Vlastně já už ne.