Suvenýry v centru Prahy jsou k pláči. Na co nabízejí sovětské matrjošky, nebo teplé ušanky, jaké nosil kdysi Leonid Brežněv?
Myslím si, že každé město by mělo nabízet to, čím je mimořádně proslulé. Sklo /Kamenický Šenov/, bižuterie /Jablonec/, kroje /jižní Morava/, Plzeň /pivo/.......
Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě nic, čím je Praha opravdu mimořádná /myslím v oblasti suvenýrů/. A než nějaké napodobeniny z jiných států, raději to snad zavřít. Já vím, lidi by přišli o peníze. Ale než prodávat nějaké ptákoviny, to radši nic. To se ale mnohým, kterým na to závisí jejich živnost, nebude líbit.
Lidi, vzpamatujte se! Když nejde o život, jde.....
Chápu, že každý z nás věnuje své sympatie někomu jinému. Ale většina rozhodla, tak to tak prostě je.
Před týdnem mi zemřel manžel. Kdybych věděla, co mi ho vrátí zpátky, udělala bych pro to cokoliv. Ale je to marné.....
Je to prostě jen takový pořad pro pobavení a ať vyhraje kdokoliv, ničí život na tom nestojí.
Tak se pobavte, ale nezapomeňte, že na světě jsou daleko, daleko důležitější věci. A pak je nějaká taneční soutěž naprosto podružná.
Když je to cizinec, znamená to, že to není našinec!
Kdo to byl? Cikán, černý cikán......
Je zajímavé, že ve všech článcích na Novinkách se píše o konkrétních národnostech, o Němcích, Angličanech, Američanech, ale jakmile se něco šupne u nás, hned za to mohou CIZINCI. Pošlete je do ciziny, ať nám tady nekazí profil.
Taťkovi rodiče: Babička byla ta nejhodnější, děda kapku přísný. Jezdili jsme k nim jen 2 x do roka na víkend, na jaře a na podzim.
Jednou ženské vařily a poslaly se mou dědu na procházku, abychom nepřekáželi. Moc se mu nechtělo, ale musel. Cestou jsme potkali nějakého jeho kamaráda od karet a dali se hned do řeči. Chlapi se bavili, na mě pozapomněli. A já u silnice našla nádhernou věc - přejetou myš. Prstíkem jsem opatrně zkoumala břicho a vnitřnosti, které vypadaly jako provázky. A byla jsem šťastná.
Děda s kamarádem se po mně občas otočili a střídavě houkli: Nesahej na to!.
Pak mě děda popadl za ruku a šlo se domů. Doma se na mě matka s babičkou vrhly a začaly mě odstrojovat. Najednou šílený řev po celém domě. Proč? Při tom svlékání mi najednou z kapsičky od tepláků vypadla na zem ta nejkrásnější přejetá myš, kterou jsem kdy našla. I s těma střevama.
No ale řekněte sami, nechali byste na příkopě tak nádhernou věc?
Milej zlatej redaktorskej..../jak by asi řekla paní Růžičková/.
Ty vůbec nevíš, o čem píšeš. Nic jsi nezažil, nic jsi neochutnal, po ničem jsi se nazašvihl, ale dělat soudy Ti jde znamenitě. Mně je takřka 70 a paměť mi slouží, jako zamlada. Díkybohu.
Tak dřív bylo maso a masné výrobky špatné? Poslouchej dobře:
Kolem roku 2000, tedy už po revoluci, jsem pracovala jako obch. zástupce ve velkém masokombinátu. Firma začala vyrábět nový druh párků. Nazvala je sice KONZUMNÍ, ale mezi vedením se jim říkalo ŽEBRÁCKÉ. Proč? Vedoucí výroby mi řekl: Ochutnejte a nebojte se. Není tam ani gram masa. Jen mleté kůže, drůbeží separát, pojidla, dochucovadla, barviva, vepřové sádlo, sojová mouka, na té se nešetřilo. Přesto byl o párky zájem. Někteří šizuňkové je prodávali v rohlíku jako rychlé občerstvení. Kroutil se mi žaludek už jen, když jsem slyšela to složení.
Dneska na netu čtu, ze současnosti a opravdu jen namátkou:
- obal masových konzerv sliboval 50 % masa. Rozbor ukázal jen 13 %
- na trh /Albert/ bylo dodáno závadné maso
- do obchodů v Česku se dostalo totátně prolezlé maso, především z Ukrajiny. Nekupujte maso v Tescu.
- kolem 560 kg polského hovězího se salmonelou se prodalo na jihu Čech
Ještě tedy věříš tomu, co tady kuňkáš? Běž se raději někam do ústraní vystydět. Nemáš zkušenosti a jen se chceš zalíbit dnešním chlebodárcům. Já se za mlada nikdy po mase nepotentila. Zato dneska nemám jistotu žádnou a nikde, vzhledem k tomu hnoji, který se na pultech našich řetězců objevuje. Kruciš, kam, to jdeme? A Ty si ještě dovolíš nám tady vymývat mozky?
Je to tak. Měla jsem je moc ráda oba. Ale Frantu snad víc. Promiň, Honzo. Měl takový plnější, znělejší hlas a byl i chováním dospělý hotový chlap. Honza byl takový věčně neukojený, jakmile uviděl pěknou ženskou, zapomněl na všechno. Honza byl mužský.
Viz jeho písnička: Chtěl bych být pořádný chlap, co ve všem se vyzná, co se stydí, když neví, jak dál....
Sbohem, Františku, Tvé písničky žijí dál, když se sejdeme u Sázavy.....
Veteš nemám ráda a nehromadím ji. Ale:
Před asi 10 lety jsme byli s vnoučaty na dovolené v obytném vagonu. Byl velice chudě zařízený, dost věcí jsme postrádali. Při vycházce jsem se podívala do velkého kontejneru v chatové osadě. A ejhle: zcela bezchybná kytara, byly na ní všechny struny, rohová patrová plastová police, menší gril, dosud funkční sušák na prádlo....Všechno jsme donesli k našemu vagonu, umyli, polici jsem oblepila tapetou.
Když se za námi přijela podívat dcera, pochvalně mi řekla: "Teda, mami, o Tebe se vážně nebojím. Ty kdybys měla žít jako bezdomovec, neměla by ses vůbec zle."
Věci jsme tam pak nechali pro ostatní osadníky. Jen kytaru mám dodnes.
Tam se nám to všechno moc hodilo, ale jinak se doma nerozpakuji vyhodit to, co už nepotřebuji.
Každý chápe, že je to nemoc a za tu ona nemůže. Ale dělat z toho divadlo, odhalovat se lidem, je poněkud zvrácené. Snad jenom v ordinaci kožního lékaře bych se odhalila.
Za sebe - dlouhé kalhoty, halenku s dlouhými rukávy.
Kdyby nebyla tak nesoudná, politovala bych ji. Takhle si myslím, že z toho chce jen vytřískat peníze. Nic jiného na ukazování nemá.
Ta naše česká rozhodnutí mi připadají postavená na hlavu. Nejdřív je třeba všechny děti umístit do rodin a pak se prázdný objekt může zrušit. Ale jak to může někdo zrušit, když tam jsou dosud neumístěné děti. Co s nimi?
Je to stejné, jako když chci vařit nedělní oběd. Nemohu už prostírat stůl, když jsem ještě ani nenakoupila suroviny na vaření.
Je to úplně logické. Jak je možné, že právě těm lidem, kteří o něčem rozhodují, často chybí mozek?
Tohle je, bohužel, běžné i u nás. Znám několik podobných lidí.
Pán v sousední vesnici, starší, svobodný, bezdětný, věčně špinavý, neholený...Žil v hromadách nepořádku. Přezdívalo se mu POTKAN.
Umřel a dům koupili světští - kolotočáři. Mysleli jsme, že binec bude pokračovat. Omyl. Vše vyklidili do kontejnerů, dali nová okna, střechu, fasádu, upravili okolí, nasázeli okrasné keře. Je z toho krásný domeček. To by, panečku, Potkan koukal.
Člověk není nikdy vyléčený, ale je skutečně LÉČENÝ ALKOHOLIK. Znám to. Manžel v roce 2007 pobýval přes 5 měsíců v dnes již legendární Želivi. Vládla tam velká přísnost, ale současně musím napsat, že tato léčebna měla ze všech léčeben v republice nejvíce úspěchů. Manžel se za svůj problém nestyděl, klidně o tom mluvil s kamarády. Sice padl, ale povedlo se mu vstát. Moc jsem si ho za to vážila. Abstinoval 17 let.
Před 4 dny mi umřel. A já přemýšlím, jak to pojme, až se dostane tam "k nebeskýmu báru, já sucho v krku mám...." Asi si dá jen kofolu.
Motorky mám strašně ráda, už odmala, kdy mě taťka vozil na javičce 250. Jenže na motorce je člověk daleko zranitelnější, než v autě. A někdy stačí malá chybka a je to fatální.
Syn má úžasnou silniční jedenáctistovku. Loudím, loudím, ale nepůjčí. Asi má rozum. Na takovém žihadle se pomalu jet nedá, to by bylo hanobení a divoká jízda se zase pro babču - důchodkyni nehodí. Kdoví, jestli bych takový stroj udržela.
Pánovi klidný odpočinek, umřel na tom, co měl rád. Pořád lepší, než v LDN.
Je to asi 10 let. Manžel byl dočasně invalidní po totálce obou kyčlí. Sháněl nějakou jednoduchou práci, aby si přivydělal. Poradili nám chráněnou dílnu právě pro postižené lidi. Šli jsme tam, byl tam pán a paní.
Řekli, že se jedná o skládání nějakých plen, roušek, prostěradel, podložek do balíků, sedí se, není to těžká práce.
Ale: výdělek vám budeme psát 8 tisíc. Vy z něj dostanete 1.500 Kč. Ostatní je režie na chod firmy.
Paní se mi smála do očí a prohlásila: "Pokud byste to chtěla někde nahlásit, nikdy jsem vás neviděla a všechno zapřu. Kde máte důkazy, že jsme spolu jednaly?"
Nevím, jak je možné, že v našem státě se takto okrádají právě ti nejpotřebnější. Myslíte si, že se o podobných prasečinách mezi politiky opravdu neví?
Myslím si, že ta firma tam už dneska není.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Někteří lidé si to dělají sami. Znala jsem před revolucí starou paní, důchodkyni, která přesto odpoledne docházela uklízet do kanceláří jednoho podniku. Takový ubohý uzlíček. Co paní kde našla, to snědla. Ne, že by kradla, ale třeba našla v koši nedojedený již naplesnivělý jogurt, vypila zbytek otevřené vyšeptalé limonády, dojedla kefír, který stál několik dní na okně na sluníčku. Brala si i zbytky vyhozeného chleba a pečiva. Ne pro slepice, ale pro sebe.
Byla úplně sama, svobodná, bezdětná.
Když pak znenadání umřela, zjistilo se, že má několik vkladních knížek a na nich velkou sumu. A tak stát vesele dědil. Zato babka byla z vlastního rozhodnutí celý život jen o zbytcích. Zvláštní povaha.