Šaty vypadají hezky a jsou určitě teploučké. Zvláště ty delší.
Líbily by se mi ty poslední, šedé. Kdyby neměly místo rukávů ty dlouhé nachumlané harmoniky. A kdybych na ně měla postavu.
A pozor, dámy, kdo nemá dokonalou postavu, pletené šaty si raději odpustit. Jsou přiléhavé a každá chybka těla je na nich vidět.
Jinak, slečny modelky se tváří /až snad na jednu/, jako by z kuchyňské linky odstraňovaly chcíplou myš. Úsměv přece nic nestojí.
Pepu mám moc ráda, je to herec, který rozdává legraci a dobrou náladu plnými hrstmi.
Kromě jeho populárních rozšklebených vodníků umí ale prožít každou roli.
Vzpomínám na jeho roli Vaška Pěnkavy v Nemocnici na kraji města. V páru s potřeštěnou zdravotní sestřičkou Ivou Janžurovou to byl koncert.
Tak vodníku Pepíku, hodně zdraví do dalších let!
Když byly děti malé, dárky se dávaly. I mezi dospělými.
Bohužel, tato "povinnost" u nás vydržela až do stáří. V důchodu mě už nebavilo obíhat obchody a vybírat. Naštěstí manžel byl kutil, takže nějaká pěkná bruska "narexka", kotoučová stolní pila, či gola sada to jistily. Obvykle se v prodejně o něčem pochvalně zmínil a na mně pak bylo to tajně koupit. Chtěla jsem skončit, ale trval na svém, že k Vánocům dárky patří. Říkala jsem - proč?, vždyť si během roku koupíme vše, co potřebujeme. Nedal si to vymluvit. Letos už nekoupím nic. Ne, že bych nechtěla, ale manžel už není.
Největší legraci jsme zažili, když synek, někdy ve 2. třídě kdysi psal Ježíškovi. Toužil po rybářském prutu. Psaní ale ještě zcela dobře neovládal. Proto tedy napsal:
Milý Ježíšku, chtěl bych pod stromeček PRT. To U se mu někam vytratilo.
Moc jsme se tehdy nasmáli a kluka ujistili, že letos mu Ježíšek jeho přání určitě vyplní. No a ten prut jsme mu opravdu koupili.
Těch lidí je mi líto, nechtěli a....
Já bych to naopak uvítala. Před pár týdny mi umřel manžel, prožila jsem život dlouhý 7desetiletí. Zažila jsem dobré i zlé. Brečím celé dny. I noci. Na co tady na světě ještě čekat? Už nic od života neočekávám. Bylo by lepší odejít včas, dokud je ještě člověk člověkem, než pak znečištěný a bez mozku někde v ústavu.
Jenže si neporučím. A než v autě někoho nevinného vzít s sebou, nebo připravit strojvůdci bezesné noci, musím to prostě nechat na pánubohu.
Milí Ždírečtí, vaše městečko se mi moc líbí. Jsem turista a údolí Doubravy z Bílku do Chotěboře, to je zážitek. Nadosmrti.
Před 3 týdny jsem ovdověla. Pokud mi nabídnete nějaké levné chráněné bydlení, které bych zvládla jen ze svého důchodu, ráda se přistěhuju. Tady doma od rána do večera brečím a nevím si rady.
Takže - pokud pro mě budou přijatelné podmínky, Ždírec by se mi moc líbil. Navíc dodnes vzpomínám, jak jsme si s turisty při jednom výšlapu moc pochutnali na obědě v restauraci U Lázničků. A kde se tak dobře vaří, tam nikdy nemohou být špatní lidé. No řekněte sami.
Na naší zahradě mám pochovaného Čertíčka, Bročka, Betynku i Aronka. A vzpomínám, zapálím jim tam občas svíčku. Byli to přece jen členové naší rodiny, nemohla bych je přece po smrti jen tak někde pohodit.
Lidé, kteří odsuzujete pochování zvířátka a úctu k němu - vzpamatujte se! Jak se chováme ke zvířatům, tak se chováme i k lidem!
Obdivuji se filmům pro pamětníky. Charismatický Hugo Haas, Svatopluk Beneš, Jan Pivec či třeba i Oldřich Nový, kteří dokáží ženě podržet dveře, odebrat kabát či odsunout židli, jsou pro mě nedostižní džentlmeni. A což teprve Robert Vrchota!
To se dneska už nenosí. A proto i ženy poněkud zhrubly. Musejí se postarat samy o sebe, páni to za ně neudělají. Objednají si půllitr piva, chechtají se obhroublým dvojsmyslným vtípkům.
Snad pro to tehdejší noblesní chování mám tak ráda staré české filmy.
Paní se jen potřebovala zviditelnit. V toaletě od Matragi by se jí to asi nepovedlo, proto zvolila pytle. Svůj k svému.
Na jednu stranu ušetří. Blíží se plesová sezóna, asi začnu prohledávat kontejnery a hledat vhodnou "látku na šaty."
Je to sice pohled děsný, ale snad pořád lepší, než kdysi nějaká modelka, která si dala udělat šaty z plátů syrového krvavého masa.
Ona už ta děvčátka, která jinak nikoho nezajímají, nevědí, jak a čím na sebe upozornit.
Paní, bohužel, moc chytrosti nepobrala. Když má děcko, měla by se postarat, aby jej vychovala v dostatku. Je pravda, že svatba je jen papír, ale kdyby otec dítěte zemřel, paní odejde s prázdnou. Manžel je něco jiného, něco víc, než pouhý druh. Svatbou paní zajistí nejen sebe, ale i společné dítě.
Pokud spolu došli už tak daleko, že si pořídili potomka, proč z toho vztahu tedy neudělat rodinu? Na co ještě čekat?
Podle toho, co paní tady tak naivně hlásá si myslím, že pán se asi do svatby s ní příliš nehrne. A tak je jasné, že ona se bude raději dušovat, že TO ONA svatbu nechce.
"Hitlerovy" mosty jsem navštívila několikrát "tajně", když jsme pobývali na Sázavě. Kromě tohoto, který nikde nekončí, je tam ještě jeden, krátký, který překlenuje takovou malou zátoku. Cesty k nim nejsou nijak značené, takže se nehledají snadno, ale pokud cestou někoho potkáte, poradí. Celkově to na mě působí takovým smutným dojmem. V okolí roste spousta hub.
Ano, policisté si tam občas rádi přivydělali, vstup tam není běžně povolen.
Pokud dojde člověk na ten "konec bez konce", zaplesá hlavně srdce rybářů. V čisté průzračné vodě se prohánějí spousty ryb, některé jsou opravdu velikánské.
Letos v květnu jsem se svými turisty pobývala týden ve Zlíně. Zlín jako město se mi nelíbil. Všude cihlové stavby typu továren, hal, skladů, připomínalo mi to Ocelové město od J. Verna. Rok před tím týden v Prachaticích - to bylo úplně jiné krásné pošumavské městečko.
Ale: navštívili jsme lesní hřbitov a postáli u hrobů M. Zikmunda, K. Zemana, H. Týrlové či rodiny Baťů. Navštívili jsme filmové ateliéry. Byli jsme na hradě Lukov, na zámku Malenovice, ve Vizovicích, v lázních Luhačovice, obešli jsme si pěknou Luhačovickou přehradu. Nezapomněli jsme ani na ZOO Lešná. Viděli jsme muzeum Bati i muzeum Hanzelky a Zikmunda.- I s jejich typickou tatřičkou. A lázeňskou obec Kostelec u Zlína. Pobyt jsme příjemně zakončili večerem, kdy v rámci nějaké akce jezdil po Zlíně starý autobus RTO a zájemce zdarma vozil. To jsem si užila a zavzpomínala.
Nejlepší byla projížďka výtahem "paternoster" ve zlínském mrakodrapu. Úplně vážně jsem líčila kamarádkám, jak se v nejvyšším patře kabina výtahu převrátí a dolů se pojede na hlavě. Věřte nebo ne, byly i takové dívky, které mi tu bohapustou lež věřily.
Zase už vzpomínám. Mléčné bary, to byla oáza pro hladové študáky, Za pár korun úžasný mléčný jahodový koktejl s čepicí šlehačky. Voněl po celé místnosti. K tomu chlebíček, kdo měl hlouběji do peněženky, třeba jen takzvaný vaječný řízek /omeletu/ na chlebu s paprikou, cibulí a rajčetem, ten byl levnější. A což teprve taková sýrová smaženka na plátku veky, potřená hořčicí a posypaná cibulkou, to byla lahoda. Na mléčných barech jsem asi vyrostla.
Zákaz kouření mi nevadí, jsem nekuřák. Ale moje známá /70/ dodnes vzpomíná, jak si při cestě na internát na druhý konec Čech zapálila ve vlaku, a průvodčí velice řval a udělil jí na místě pokutu 10 korun! /1973/ Přísnost musela být, přes to nejel ani rychlík do Liberce.
Telefonní budky, to byla nostalgie. Ale přece jen byl člověk volnější, než dnes. S mobilem pořád slyšíme: Kde jsi? Kdy přijdeš? Co děláš?.....snad jsme s těmi budkami byli takoví méně svázaní. Ale vývoj jde dál - a co naděláme?
/Spolužák, lamač dívčích srdcí se jednou přiznal, že v tel. budce se v noci dá prima pomuchlat. Pokud je s kým. Nevím, já to vážně nezkoušela./
Vzpomínám - pribináček ve voskovaném kelímku za 1,50. Pramen zdraví z Posázaví - hodnotný, chutný a výživný. Pamatuju si ten slogan už víc než 60 let.
Tatranky byly jen jeden druh, za 1,50. V modře popsaném celofánu. Pak se začaly dělat Horalky, ty byly za 1,40. Nápisy na celofánu byly vínově červené. Lízátka, lupínek různých barev za 25 halířů. Když měla prodavačka dobrou náladu, dala nám vybrat barvu. Jinak hodila na pult kus, který jí právě přišel pod ruku.
Šumáky - růžová a bílá kostka, které se třely o jazyk. Eskymo, bez klacíku, v čokoládě, báječně kokosové, za 50 haléřů.
Občas jsme si s kamarádkami dovolily /ne moc často/, když jsme šly ze školy, koupit si a ucucávat kondenzované mléko v tubě - Piknik. Stálo 3 koruny, to pro nás bylo v té době hodně peněz. Tuba byla zalita hliníkovou folií, nešlo to prorazit. My holky na to přišly, prorážely jsme to o dráty na pletivovém plotě za prodejnou. Dneska totéž stojí okolo 30 korun.
Vzpomínky se vrací. Třeba balíček nepříliš chutných sušenek, takových dusivých, s nápisem Pettit beure, stál 90 halířů.
Manžel si ze mě vždycky dělával legraci. Říkal mi: Víš, ty nejsi ještě tak stará, ale hodně si toho pamatuješ. Zlobila jsem se, ale jenom "jako." Před 3 týdny mě navždy opustil. Už nikdy mi to neřekne. A jak by mě to potěšilo.
Člověk nemusí mít všechno, co vidí. Protože jsem sama, připadá mi pro mě /1 osobu/ třeba zbytečná myčka. Kastrolek, talíř a příbor dokážu opláchnout vždycky.
Na druhou stranu, lednička je dobrá věc. Když je člověk sám, stačí i malá. V létě osvěží chladná voda či limonáda, vydrží uzenina, pomazánka. Prima je vychlazený salát. Bez ledničky mi to připadá, jako když se vracíme zpátky do pravěku.
Nemá cenu se zbavovat něčeho, co nám léta dobře slouží. Pokud je malá a pokud je nová /nebere příliš proudu/, je to dobrá věc. Lepší, než dávat máslo na balkón.
Svět se v .....obrací. Koncem 19. století se mladá žena cítila společensky znemožněna, pokud nějaký kavalír zahlédl pod dlouhou sukní byť jenom její kotníček. Natož něco výš.
Dneska se ženy nestydí, ukazují všechno a všem, kteří mají chuť se dívat, muži ani nemusí žádat. Jen si dobře vyčistit brýle.
Když se všechna ta tělesná tajemství budou ukazovat jako na talíři, zevšední a nebude nic tajemného, co by muže lákalo. Ale dělají si to děvčata sama.
Potěšila mě jen jedna věc a tou je zcela určitě zanedbatelná cena tohoto modelu. Stačí si zajít dozadu za nějaký řetězec, prohrábnout popelnice a model je na světě. A peníze zůstanou doma.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
Lidi, proč hledáte za vším senzaci? Nikdo z vás snad nebyl nikdy nemocen, nikdo se nerozvedl, či s někým nerozešel? To je přece život.
A pokud je tady už někdo lovcem posledních senzací, bude zklamán. Tohle všechno se stalo už před lety, jsou to "staré novinky". Tak proč to znovu vytahovat na světlo?
Žijte v klidu, nestonejte, nerozvádějte se, nerozcházejte se. To vám všem přeju. Ať bulvár nemá o čem psát. Ale oni si pokaždé něco najdou. A když se nic nestane, tak si něco vymyslí.