Je hezké, když si člověk něco přeje, ještě hezčí je, když se mu to splní.

Já mám přání k tomu, co má být po mé smrti: žádné vesnické zvonění, jak se u nás dělá, žádné parte, žádný obřad, žádné květiny.... Popel na vybrané místo do mé milované Sázavy. Děti vědí, kde to místo je.

Dceři se to docela líbí, syn je proti. Prý každý má mít důstojné rozloučení a já že nejsem žádný bezdomovec, abych takto odešla ze světa. Ale stojím si za svým. Tak uvidíme. Vlastně já už ne.

Na Sněžku také občas lezu. Naposledy loni v červnu. Tam přes Růžovou horu, zpět přes Luční b., Výrovku, Richterovy b. do Pece.

Soudný člověk musí vědět, jak se obléci /vrstvy/, obout, co s sebou. Bernardýn se soudkem už dneska nechodí, vypil to sám.

Můj největší zážitek. Od Slezského domu se nahoru po řetězové cestě drápala a potácela mladá žena. Klobouk jak mlýnské kolo, sluneční brýle, pestré lehoučké šaty, na krku několik řad korálů. Přes rameno kabelku. Nejlepší bylo obutí - lodičky na jehlách, vysokých aspoň 10 cm. V těch balvanech se opravdu vyjímala.

Dodnes si myslím, že to snad musela být nějaká recese, nebo prohraná sázka. Není možné přece, aby se nějaký normální člověk takto vystrojil do hor.

Ať si to dají za klobouk!

Třeba ten svařák bývá vyráběn z nejlevnějšího krabicáku, nad kterým by snad ohrnul nos i bezdomovec. Viděla jsem v Praze. Člověk, který nápoj připravoval, se s těmi krabicemi moc nešikovně postavil. A kdo chtěl, ten viděl. Navíc všude davy, někdo vám může vylít kafe na rukáv, mastnotu z klobásy stříknout na klopu...

A protože, kde jsou davy, shromažďují se i kapsáři, je nutno hlídat si bedlivě peněženku. Co z takového výletu lidé mají?

To už je lepší vyrazit do přírody.

Paní autorka asi dostala někdy u kádě paličkou do hlavičky, když dokáže tak sugestivně vylíčit, jakou bolest ryba cítí. Jinak to nevidím.

To si, chudák, nemůže ale dát ani kuře, kachnu, hovězí, vepřové.....Protože podle ní všechna zvířata trpěla. Ale to je prostě koloběh. Za chvíli začne plakat, co asi cítí brambory, když v řádku dostanou motykou a jak to bolí mrkev, když ji tahají ze záhonu. A co chudák pšenice, když ji rozemelou.

Je dobré se pěkně chovat ke zvířatům, netýrat je, ale nic se nemá přehánět. Zlatá střední cesta.

Zvěřina je úžasné jídlo. Každoročně jsem na podzim kupovala kanečka, lončáka, kolem 50 kilo. Byl vyvržený, ale v kůži, museli jsme si ho stáhnout. Kamarád se s tím popasoval výborně. A potom ta svíčková, guláše, medailonky, žebírka, lidi, to nemělo chybu.

Každoročně jsem kupovala 4 bažanty. V peří. Kdo je barbar, ten to jen stáhne. Já jsem poctivě za sucha škubala. Na talíři se rozdíl pozná.

Letos jsem si objednala mladého daňka. Dlouho jsem čekala, pak ho pro mě měli, bohužel, v té nejhorší době, když umíral manžel. Proto jsem ho odřekla.

Už teď nekupuju nic. Uvažuji možná nanejvýš o dvou bažantech. Jsem na to sama, tak co s tím?

V obchodech je zvěřina nepřiměřeně drahá. /i když zase opracovaná/. Já kupovala kanečka za 40 Kč/kg, bažanta za 50 Kč/kus, daněk by byl býval za 60 Kč/kg. Takže se to vyplatí. Jenže jsou hospodyňky, které by se s tím nedělaly. Kdo to zvládne, ten si zaručeně potom pochutná.

Nekupujte v obchodech, ale najděte si na netu adresy honiteb. I s tel. čísly a cenami. Je to rozděleno podle krajů. A určitě dobře pochodíte.

Jeno, přestože právě bulím, jako ostatně skoro pořád, moc jste mě pobavila. A musím se smát. Umný účes jsem neměla - a to je určitě ten důvod, pro který ty mrchy vůbec nenesou! Kdybych to byla věděla dřív, zašla bych před čištěním kurníku ke kadeřnici.

Dík, Alenko, za mé nejlepší společenské akce považuji kytary, ohníčky, kamarády.....A úplně nejlíp někde podél Sázavy. A tam pokaždé budu vědět, jak se správně a slušně chovat. K tomu nebudou třeba drahé toalety. Tím nemyslím záchody. Ani alkohol není k tomu třeba. Dokonce ani pan Špaček.

Včera jsem se najednou přistihla, jak si při úklidu broukám Jitku Vrbovou: "Co nevidět se sejdem a noci budou růžové, jak je znávali staří trempové...." Přišlo mi to až nemístně trapné, styděla jsem se sama před sebou, manžel mi odešel teprve před 3 týdny a já už se takhle chovám. Ale měl to taky rád, country i folk a tak si myslím, že mi asi tam zezhora spíš řekl: Už nebreč. A radši si zazpívej nějakou pěknou country, které jsme spolu tak rádi poslouchali. I pro mě.

Pékávala jsem, i když s výhradami. Manžel měl nadváhu, já občas zvýšený cukr. Ale on si Vánoce spojoval právě s vůní cukroví. Tak jsem mu vyhověla. A zhruba 6 - 8 druhů měl pokaždé ke své spokojenosti.

Loni jsem byla po operaci haluxu, noha po koleno v sádře až do poloviny ledna, nepekla jsem. Přežili jsme to.

Letos už péct nebudu nic, troubu dám na řetěz. Manžel, ten můj našeptavač, už totiž mezi námi není. Radši si o svátcích vyrazím někam na soukromý výšlap, jen tak sama, abych se nestyděla za případné slzy a tak trochu pozapomněla na to všechno, co bylo. A co už nebude.

Člověk se honí, nakupuje, uklízí, vaří, peče, aby byly hezké Vánoce. A pak se stane najednou něco, kdy ten člověk pochopí, že mu žádné honění se nepomůže. Že je všechno navždycky pryč.

Tak pokud někoho z vás potkám koncem prosince v Železných horách či okolí, popovídáme si a budu ráda.

Vánoce přece nejsou jen o obžerství.

Jenže já, pane Neubauere, nejsem dáma. Jsem obyčejná babča a k tomu necelý měsíc vdova. A je to všechno hrozně těžké. Kdo neprožil, nevěří....

Takže nemám jako dáma žádného sluhu Jeana, který by ten kurník za mě vyčistil.

Co naděláme. ale nevadí mi to. Když se něco nedaří, zazpívám si: TO MUSÍM ZVLÁDNOUT SÁM, NA TO SNAD SÍLU MÁM.....i když u toho třeba i brečím. A jde to, lepší už to nebude.

Ještě k doplnění - nikdy tepláky.

Předevčírem jsem čistila kurník. A opravdu si někdo myslí, že jsem si k tomu oblékla "velkou večerní?"

Váš kolega je jen amatér. U jablka mlaskat? Já bych mlaskala u středně propečeného stejku!

Jsem veliký psomil. Když útulek žádal především o teplé deky, aby jejich chlupatí klienti neleželi na studené zemi, nedalo mi to. Koupila jsem 5 kvalitních dek.

Za nějaký čas jsem útulek navštívila. Pejsci neměli právě nejlepší postýlky, ty moje deky jsem nikde neviděla. V areálu byl i obchod s potřebami pro zvířata. A tam jsem své deky našla. Nabízené k prodeji, za částku vyšší, než jsem je nakoupila.

Ano, zvířata se nemohou bránit, ale člověk bývá někdy veliký mizera. A těch zvířat jen zneužívá ve svůj prospěch. Asi tak.

Je zajímavé a bohužel i dost smutné, jak se náš svět dělí na "hvězdy" a "nehvězdy."

Včera ve Zprávách byla reportáž o dnešní potravinové sbírce, sklady jsou prý už skoro prázdné. Pro samoživitelky, důchodce, bezdomovce.....A - lidé, přispějte.

Na druhou stranu lidem ukazují fotky z bujarých večírků, kde se jí i pije zdarma, kde se účastníci chovají jako "nadlidi." Není něco špatně?

Z hodin latiny si pamatuji citát: QUOT LICET IOVI, NON LICET BOVI.

Pro nelatiníky překládám: CO JE DOVOLENO BOHOVI, NENÍ DOVOLENO VOLOVI.

Takže asi tak. A závist ze mě opravdu nemluví.

Lidi, proč hledáte za vším senzaci? Nikdo z vás snad nebyl nikdy nemocen, nikdo se nerozvedl, či s někým nerozešel? To je přece život.

A pokud je tady už někdo lovcem posledních senzací, bude zklamán. Tohle všechno se stalo už před lety, jsou to "staré novinky". Tak proč to znovu vytahovat na světlo?

Žijte v klidu, nestonejte, nerozvádějte se, nerozcházejte se. To vám všem přeju. Ať bulvár nemá o čem psát. Ale oni si pokaždé něco najdou. A když se nic nestane, tak si něco vymyslí.

Šaty vypadají hezky a jsou určitě teploučké. Zvláště ty delší.

Líbily by se mi ty poslední, šedé. Kdyby neměly místo rukávů ty dlouhé nachumlané harmoniky. A kdybych na ně měla postavu.

A pozor, dámy, kdo nemá dokonalou postavu, pletené šaty si raději odpustit. Jsou přiléhavé a každá chybka těla je na nich vidět.

Jinak, slečny modelky se tváří /až snad na jednu/, jako by z kuchyňské linky odstraňovaly chcíplou myš. Úsměv přece nic nestojí.

Pepu mám moc ráda, je to herec, který rozdává legraci a dobrou náladu plnými hrstmi.

Kromě jeho populárních rozšklebených vodníků umí ale prožít každou roli.

Vzpomínám na jeho roli Vaška Pěnkavy v Nemocnici na kraji města. V páru s potřeštěnou zdravotní sestřičkou Ivou Janžurovou to byl koncert.

Tak vodníku Pepíku, hodně zdraví do dalších let!

Když byly děti malé, dárky se dávaly. I mezi dospělými.

Bohužel, tato "povinnost" u nás vydržela až do stáří. V důchodu mě už nebavilo obíhat obchody a vybírat. Naštěstí manžel byl kutil, takže nějaká pěkná bruska "narexka", kotoučová stolní pila, či gola sada to jistily. Obvykle se v prodejně o něčem pochvalně zmínil a na mně pak bylo to tajně koupit. Chtěla jsem skončit, ale trval na svém, že k Vánocům dárky patří. Říkala jsem - proč?, vždyť si během roku koupíme vše, co potřebujeme. Nedal si to vymluvit. Letos už nekoupím nic. Ne, že bych nechtěla, ale manžel už není.

Největší legraci jsme zažili, když synek, někdy ve 2. třídě kdysi psal Ježíškovi. Toužil po rybářském prutu. Psaní ale ještě zcela dobře neovládal. Proto tedy napsal:

Milý Ježíšku, chtěl bych pod stromeček PRT. To U se mu někam vytratilo.

Moc jsme se tehdy nasmáli a kluka ujistili, že letos mu Ježíšek jeho přání určitě vyplní. No a ten prut jsme mu opravdu koupili.

Asi ta slavná kontrola neviděla pohádku Tři veteráni.

"Taky budete, taky budete...."

Taky se nám to před lety stalo. Naš laboratorní potkan Honzík opustil své terárko a ubytoval se za obývací stěnou. Vždycky jen tak jukl ven a odchyt se nedařil Nakonec, už asi vyhládlý, nechal se nachytat na vaječnou topinku, která ovšem byla přivázána na rybářském prutu. Ten byl pomaličku popotahován. A bylo dokonáno. Když si ale představím - lovit jich 132!

Jenže u toho bylo tehdy tolik legrace a různých problémů, že by se to hodilo jako silvestrovský příspěvek do televize.