Ještě k doplnění - nikdy tepláky.

Předevčírem jsem čistila kurník. A opravdu si někdo myslí, že jsem si k tomu oblékla "velkou večerní?"

Váš kolega je jen amatér. U jablka mlaskat? Já bych mlaskala u středně propečeného stejku!

Jsem veliký psomil. Když útulek žádal především o teplé deky, aby jejich chlupatí klienti neleželi na studené zemi, nedalo mi to. Koupila jsem 5 kvalitních dek.

Za nějaký čas jsem útulek navštívila. Pejsci neměli právě nejlepší postýlky, ty moje deky jsem nikde neviděla. V areálu byl i obchod s potřebami pro zvířata. A tam jsem své deky našla. Nabízené k prodeji, za částku vyšší, než jsem je nakoupila.

Ano, zvířata se nemohou bránit, ale člověk bývá někdy veliký mizera. A těch zvířat jen zneužívá ve svůj prospěch. Asi tak.

Je zajímavé a bohužel i dost smutné, jak se náš svět dělí na "hvězdy" a "nehvězdy."

Včera ve Zprávách byla reportáž o dnešní potravinové sbírce, sklady jsou prý už skoro prázdné. Pro samoživitelky, důchodce, bezdomovce.....A - lidé, přispějte.

Na druhou stranu lidem ukazují fotky z bujarých večírků, kde se jí i pije zdarma, kde se účastníci chovají jako "nadlidi." Není něco špatně?

Z hodin latiny si pamatuji citát: QUOT LICET IOVI, NON LICET BOVI.

Pro nelatiníky překládám: CO JE DOVOLENO BOHOVI, NENÍ DOVOLENO VOLOVI.

Takže asi tak. A závist ze mě opravdu nemluví.

Lidi, proč hledáte za vším senzaci? Nikdo z vás snad nebyl nikdy nemocen, nikdo se nerozvedl, či s někým nerozešel? To je přece život.

A pokud je tady už někdo lovcem posledních senzací, bude zklamán. Tohle všechno se stalo už před lety, jsou to "staré novinky". Tak proč to znovu vytahovat na světlo?

Žijte v klidu, nestonejte, nerozvádějte se, nerozcházejte se. To vám všem přeju. Ať bulvár nemá o čem psát. Ale oni si pokaždé něco najdou. A když se nic nestane, tak si něco vymyslí.

Šaty vypadají hezky a jsou určitě teploučké. Zvláště ty delší.

Líbily by se mi ty poslední, šedé. Kdyby neměly místo rukávů ty dlouhé nachumlané harmoniky. A kdybych na ně měla postavu.

A pozor, dámy, kdo nemá dokonalou postavu, pletené šaty si raději odpustit. Jsou přiléhavé a každá chybka těla je na nich vidět.

Jinak, slečny modelky se tváří /až snad na jednu/, jako by z kuchyňské linky odstraňovaly chcíplou myš. Úsměv přece nic nestojí.

Pepu mám moc ráda, je to herec, který rozdává legraci a dobrou náladu plnými hrstmi.

Kromě jeho populárních rozšklebených vodníků umí ale prožít každou roli.

Vzpomínám na jeho roli Vaška Pěnkavy v Nemocnici na kraji města. V páru s potřeštěnou zdravotní sestřičkou Ivou Janžurovou to byl koncert.

Tak vodníku Pepíku, hodně zdraví do dalších let!

Když byly děti malé, dárky se dávaly. I mezi dospělými.

Bohužel, tato "povinnost" u nás vydržela až do stáří. V důchodu mě už nebavilo obíhat obchody a vybírat. Naštěstí manžel byl kutil, takže nějaká pěkná bruska "narexka", kotoučová stolní pila, či gola sada to jistily. Obvykle se v prodejně o něčem pochvalně zmínil a na mně pak bylo to tajně koupit. Chtěla jsem skončit, ale trval na svém, že k Vánocům dárky patří. Říkala jsem - proč?, vždyť si během roku koupíme vše, co potřebujeme. Nedal si to vymluvit. Letos už nekoupím nic. Ne, že bych nechtěla, ale manžel už není.

Největší legraci jsme zažili, když synek, někdy ve 2. třídě kdysi psal Ježíškovi. Toužil po rybářském prutu. Psaní ale ještě zcela dobře neovládal. Proto tedy napsal:

Milý Ježíšku, chtěl bych pod stromeček PRT. To U se mu někam vytratilo.

Moc jsme se tehdy nasmáli a kluka ujistili, že letos mu Ježíšek jeho přání určitě vyplní. No a ten prut jsme mu opravdu koupili.

Asi ta slavná kontrola neviděla pohádku Tři veteráni.

"Taky budete, taky budete...."

Taky se nám to před lety stalo. Naš laboratorní potkan Honzík opustil své terárko a ubytoval se za obývací stěnou. Vždycky jen tak jukl ven a odchyt se nedařil Nakonec, už asi vyhládlý, nechal se nachytat na vaječnou topinku, která ovšem byla přivázána na rybářském prutu. Ten byl pomaličku popotahován. A bylo dokonáno. Když si ale představím - lovit jich 132!

Jenže u toho bylo tehdy tolik legrace a různých problémů, že by se to hodilo jako silvestrovský příspěvek do televize.

Těch lidí je mi líto, nechtěli a....

Já bych to naopak uvítala. Před pár týdny mi umřel manžel, prožila jsem život dlouhý 7desetiletí. Zažila jsem dobré i zlé. Brečím celé dny. I noci. Na co tady na světě ještě čekat? Už nic od života neočekávám. Bylo by lepší odejít včas, dokud je ještě člověk člověkem, než pak znečištěný a bez mozku někde v ústavu.

Jenže si neporučím. A než v autě někoho nevinného vzít s sebou, nebo připravit strojvůdci bezesné noci, musím to prostě nechat na pánubohu.

SK Chvojkovice-Brod, zřejmě slušnej oddíl.

To je dobře. Dorotko, už buď zdravá a veselá holčička.

Milí Ždírečtí, vaše městečko se mi moc líbí. Jsem turista a údolí Doubravy z Bílku do Chotěboře, to je zážitek. Nadosmrti.

Před 3 týdny jsem ovdověla. Pokud mi nabídnete nějaké levné chráněné bydlení, které bych zvládla jen ze svého důchodu, ráda se přistěhuju. Tady doma od rána do večera brečím a nevím si rady.

Takže - pokud pro mě budou přijatelné podmínky, Ždírec by se mi moc líbil. Navíc dodnes vzpomínám, jak jsme si s turisty při jednom výšlapu moc pochutnali na obědě v restauraci U Lázničků. A kde se tak dobře vaří, tam nikdy nemohou být špatní lidé. No řekněte sami.

Na naší zahradě mám pochovaného Čertíčka, Bročka, Betynku i Aronka. A vzpomínám, zapálím jim tam občas svíčku. Byli to přece jen členové naší rodiny, nemohla bych je přece po smrti jen tak někde pohodit.

Lidé, kteří odsuzujete pochování zvířátka a úctu k němu - vzpamatujte se! Jak se chováme ke zvířatům, tak se chováme i k lidem!

Pane Nováku, jste trouba. Je to velice smutné, když blízký člověk onemocní demencí. Mohla bych o tom povídat. Ale jsou i tací lidé, kteří stejně nepochopí.

Díky Libore, díky, Kristýno, jste prima lidé na správných místech. Ať se orel vzpamatuje.

Takhle se jmenoval boxer paní Sýkorové, která byla tetičkou Františka Koudelky. /Film Jáchyme, hoď ho do stroje./

Že by byli nějak příbuzní?

Obdivuji se filmům pro pamětníky. Charismatický Hugo Haas, Svatopluk Beneš, Jan Pivec či třeba i Oldřich Nový, kteří dokáží ženě podržet dveře, odebrat kabát či odsunout židli, jsou pro mě nedostižní džentlmeni. A což teprve Robert Vrchota!

To se dneska už nenosí. A proto i ženy poněkud zhrubly. Musejí se postarat samy o sebe, páni to za ně neudělají. Objednají si půllitr piva, chechtají se obhroublým dvojsmyslným vtípkům.

Snad pro to tehdejší noblesní chování mám tak ráda staré české filmy.