Přesně popsáno, chodím k psychiatričce, pohlíží na mě jak na nebezpečného blázna, sedím daleko od ní,pes mezi námi,a vždy napíše zoloft a tím to hasne, radši nic neříkám, protože je to zbytečné, každý si jen něco napíše do papírů, přidá nebo ubere léky a tím léčba končí, v okolí o tom radši nemluvím, když zkolabuji tvrdím, že je to tlakem, na dovolené kolaps, který jsem přiznala a vypadala jak idiot, prosím tě z čeho se nervuješ, jsi na dovolené, no a to je ono, nikdo to nechápe. O RZS ani nemluvím. Všichni, kdo s tímto bojujete, přeji zvládání svých stavů bez ostychu, jsme na to sice sami, ale nejsme sami, je nás hodně.

Souhlasím s diskutujícími, důležité je vyšetření a správná diagnóza, rodič,který si myslí, že když si udělá tří měsíční kurz pro asistenty ,tak má pedagogické vzdělání a je hned odborníkem, mít takové dítě, zůstává doma v klidu a socializuji dítě návštěvou dětských kolektivů či skupin, tam aspoň uvidím, jak se dítě chová a co zabírá....Stanovená diagnóza opravdu není nic malého a pro dítě je velmi obtížné se s tím samo vyrovnat v běžném státním narvaném kolektivu, kde převažuje hromadné frontální učení a výchova. Pokud není asistent a je plná třída různorodých dětí , které jsou mnohdy k takovému chování netolerantní , tak se učitelům nedivím. Plnit plány se všemi a zvládat afektované,křičící, dupající dítě, u kterého nevíte, co kdy komu ještě udělá,je nadlidský výkon. Rodiče jsou s nimi sami, pak sourozenec a pak šup rychle do školky, ikdyž ví, že jste doma s jinými

členy, nemám na tebe čas, to je dnešní trend a dítě zlobí, protože volá o pomoc a ještě k tomu třeba nedozrálo .