Je to tragédie.
Nicméně je třeba napsat, že život není snadný, a pro hlupáky tím tuplem.
Ono se občas nevyplatí ani mít v autě nahlas hudbu, a že přeslechneme problém s motorem nebo s pneu je ten nejmenší problém - horší je přeslechnout houkající sanitku nebo vlak na nechráněném přejezdu.
Kromě toho sluchátka na uších nás izolují od lidí a neustálý hluk z nich nám kazí sluch.
Primitivní asociální Portoričanka s několika diagnózami chce lacino přijít k penězům a tak žaluje školu. Nic jiného za tím není.
A že neumí psát a číst? Za to nemůže škola, ale její zdravotní stav, resp. ona sama. Jenže nejenom lůzři v USA žaluji ihned při první příležitosti. Takže bohatí lidé si je drží od těla, aby neměli možnost lstí vytvořit žalovatelnou situaci a obrat je o peníze.
Lidi jsou dobytek. A někdy je to vidět v celé obludnosti jako dnes na Ukrajině. Statisíce lidí umírá nebo je zmrzačeno jen kvůli územním ziskům, a velký stát je rozbombardován a zbídačen.
Cože? Riziko nového Mnichova? K novému Mnichovu už došlo, když Rusko obsadilo Krym a svět se zmohl jen na to, že to neuznává. Což je ovšem útočníkovi jedno. Protože v politice a strategii bohužel stále platí - co obsadíš a udržíš, je tvoje.
Jeden z důvodu zrušení soutěže je, že lidé kritizují rasu vítězky v tom smyslu, že měla vyhrát jiná rasa. Z toho je jasně vidět rasismus těch korektnostních ubožáků, protože u soutěže krásy je hlavní kritérium krása a ne rasa.
Tito lidé rozdělují společnost, neustále zjišťují, kdo je jaké rasy, a pak počítají, zda jsou tmavé rasy dost zastoupen - na úřadech, v parlamentu, na vedoucích místech. Rasismus jako vyšitý.
Protože u každé pracovní pozice má jít o kvalifikaci a schopnosti kandidáta a ne o barvu jeho kůže.
Je to prostě zdegenerovaná společnost, kterou už neřídí nejlepší, ale ti s vhodnou barvou.
Někdo na sobě svém textem hodně prozradí. Zde autorka jasné prokázala nejen nedostatek soudnosti, ale silnou míru asociálnosti a nesnášenlivosti.
Především - důchodce s pěkným důchodem ten důchod nemá zadarmo, ale proto, že dlouho a poctivě makal. A nejen to - on pracoval na postu, který si společnost vysoce cenila a proto to misto bylo dobré placené.
Takový důchodce nemá důvod zabývat se lůzry, kteří k pořádně práci sotva přičichli, protože jsou líní a nic neumí. Také se nezabývá slušnými a pracovitými lidmi, kteří měli tu smůlu a narodili se méně inteligentními a schopnými. Není to jeho problém.
Důchodce si prostě svůj důchod zaslouží. A tečka. Ale nejde jen o to. Takový důchodce je také příkladem pro ostatní, kteří také chtějí pěkný důchod, jak na to. A jeho poselství zní:
Nejděte si jako já dobře placené místě, pořádně makejte a budete mít ve stáří pěkné peníze. A pokud na to nemáte, držte ústa.
Autorka jen špatně skrývá nenávist k zámožným lidem, kteří si díky svým vlastnostem dokázali vydělat, a v podstatě tady prosazuje socialistickou asociální myšlenku, že všichni lidé jsou stejní a proto mají mít stejný příjem.
Jinak řečeno - autorka my měla daleko méně psát a daleko více si studovat ekonomii a společenské vztahy, aby byla pak schopna konečně napsat něco rozumného.
Ale černoši byli otroci. Takže normální člověk nevidí problém. Naopak - otroctví by se mělo v dějepisu probírat podrobně, protože mělo velký vliv na demografii Ameriky a na hospodářský rozvoj amerického jihu.
A pokud jde o pitomost, že školy předem informují rodiče, že se ve vyučování budou probírat témata, která některé studenty potenciálně mohou rozrušit: Je to důkaz úpadku USA, protože děti a mládež mají být naopak cvičeni v přijímání i nepříjemných faktů.
(Nakonec to skončí tak, že když se budou v USA např. v biologii probírat břišní orgány lidského těla nebo pitvat žába, bude muset žákům asistovat tým psychologů.)
Tato rasistická psychóza je trapná i proto, že američtí černoši dodnes nosí jména svých bývalých bílých pánů, ale to jim zjevně nevadí.
Nikdo po nás nechce, abychom luštili cizí slova v restauracích - prostě běžme na oběd jinam a pohoda.
Ovšem existují kulinářské termíny v cizí řeči státu, odkud jsme převzali jídlo nebo jeho úpravu, používané po celé Evropě, a ty civilizovaní lidé znají. Jako demi-glace.
Proč? Protože český ekvivalent neexistuje.
Autor o sobě tvrdí, že je chytrý (protože všichni architekti musí být chytří, aby dokončili školu). Já mu to neberu. Ale je třeba dobrou hlavu využívat. Třeba tak, že si člověk před výběrem vysoké školy uvědomí, jaký pak bude mít v zaměstnání cash.
Také je třeba si uvědomit, že architekt není sám na světě a že musí být nějak užitečný společnosti. I dnes totiž hodně architektů touží po tom se zviditelnit nějakým majstrštychem. Což ovšem někdy dopadne fatálně.
Např. Corbusier vybetonovat mnoho kilometrů čtverečních pralesa v městě Brasilia, z jednoho baráku do druhého je tam půl kilometru, město naprosto nemá lidské rozměry .... a vůbec se za to nestyděl.
U nás chtěl provozovat své architektonické fantasmagorie Kaplický, naštěstí pro svou chobotnici nenašel investora.
Takže architekt se musí snížit i k rekonstrukcím, případně ke spolupráci s dřevařským podnikem, co montuje dřevěnky apod.
No a poslední věc, kterou si musí člověk při výběru studia architektury uvědomit, že architekty skoro nikdo nepotřebuje, obzvlášť v relativně chudém Česku, kde neprovozujeme žádné stavební orgie a kde se lidé architektonický drží při zemi. Proto třeba Kaplický prorazil v Británii a ne u nás.
Suma sumárum - autor článku si stěžuje, že architektura není žádný velký byznys a že si nevydělá, ale je to jen jeho chyba, že si špatně vybral školu. Mohl jít na počítače nebo studovat bankovnictvi a dnes být v balíku.
Ta prodavačka byla namyšlená kráva, protože dnes už každý ví, že i milionáři se oblékají jako socky.
Její chování k autorovi muselo být iniciováno tím, že se v obchodě i jako socka choval. Člověk, který má na nákup na Pařížské, nestojí před vybraným zbožím s otevřenou ... ústy.
Na Pařížské v obchodech je třeba se chovat tak, že vám hned po vstupu nabídnou kávu.
33
Sledujících
2
Sleduje
33
Sledujících
2
Sleduje
Existuje jedna dobrá životní zásada - člověk sám sobě doktorem. Jistě, aby to mělo smysl, je třeba přidat ještě jednu životní zásadu - učíme se celý život.
Pak jsme schopni pochopit v ideálním případě, co s námi je, a obecně aspoň víme, co říct a nezatajit doktorovi.
Diagnostika není často snadná a kdo nevěří, musi se povinně podívat na seriál Doktor House o doktorovi, který v nemocnici vedl diagnostické oddělení.
Ovšem problém, co popisuje autorka, se diagnostikuje opravdu těžko, a když jej neodhalí zkušený masér, pak je dlouhodobost potíží.