Toho Silvestra jsem trávila u tety v rodinném domě na Chodsku a zůstala tam přes celé uhelné prázdniny. Spolužačka (gympl) mi vyprávěla, jak se jim cestou ze zábavy mrazem polámaly džíny, a starší kamarád, který pracoval u dráhy zase líčil, jak se na vršovickém seřadišti z cisteren na vagónech sypaly granule zmrzlého vína.
O pár let později (na VŠ) jsem měli učebny ve staré barokní budově, a když jsme chtěli na WC spláchnout, ozývalo se jen šustění a sypaly se ledové krystalky.
Tu kostku od mražené ovocné dřeně ještě pořád mám 🙂 Díky za hezké počtení. Děti z Bullerbynu byly i moje nejoblíbenější knížka. Měla jsem ji půjčenou od kamarádky a tak se mi líbila, že jsem si ji začala přepisovat na tatínkově kufříkovém psacím stroji. Ježíšek mě při tom viděl, a tak mi ji o nejbližších Vánocích přinesl. Bylo mi myslím asi osm let...
Já mám macešky moc ráda, když jsem byla malá, chodívaly jsme s maminkou po parku, prohlížely si je a říkaly si "tahle je veselá, tahle jde na koncert..." - vzpomínka, která mě zahřeje u srdce, kdykoli macešky vidím.
Mimochodem, zajímavé je, že slovensky to jsou "sirôtky" a polsky "bratki", německy "Stiefmütterchen"; anglicky "pansies" (stejný výraz se používá i pro gaye) a italsky "viole del pensiero" (fialky myslilky).
Taky podepisuji to, co píše autor. Úsměvná je vzpomínka na jednu paní učitelku na ZŠ - jediná polévka, kterou jsme nemuseli jíst, byla rajská - paní učitelka ji neměla ráda. Z domova jsem byla zvyklá vážit si jídla, a to mi zůstalo doteď.
K těm kuchařkám s plnými taškami - nemusely všechny krást, věřím tomu, že když zmlsané dětičky nad některým jídlem ohrnovaly nos, prostě zbylo, a než ho vyhodit, vzaly ho třeba domácímu zvířectvu.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Rozdíl v délce cesty si neuvědomuju. Zato zcela spolehlivě druhá polovina dovolené ubíhá mnohem rychleji než ta první. Říkám tomu "efekt kopce".