K tomu přechylování -ová atd, doložené již v 16. století kdy se tak označovala ženská varianta profese, např rychtař rychtařová, takže žádné vypořádání s němčinou, a z tohoto teprve vznikala příjmení...
Nemýlím-li se, rychtářová (rychtářka) byla manželka rychtáře, podobně jako paní ředitelová, profesorová apod.
Z původní Řásnovky je dnes dochováno jen torzo, přibližně jedna třetina její původní délky. Původně dosahovala až k dnešní Revoluční třídě, celá její východní část byla zbořena ve 20. - 30. letech při stavbě budovy ministerstva průmyslu. V 60. letech byl také zbořen velký středověký dům “U věže” při jejím vyústění do Haštalského náměstí (dnes mateřská škola ze 70. let).
Ale ona dosahuje až k Revoluční, akorát že jen po jedné straně.
Toho Silvestra jsem trávila u tety v rodinném domě na Chodsku a zůstala tam přes celé uhelné prázdniny. Spolužačka (gympl) mi vyprávěla, jak se jim cestou ze zábavy mrazem polámaly džíny, a starší kamarád, který pracoval u dráhy zase líčil, jak se na vršovickém seřadišti z cisteren na vagónech sypaly granule zmrzlého vína.
O pár let později (na VŠ) jsem měli učebny ve staré barokní budově, a když jsme chtěli na WC spláchnout, ozývalo se jen šustění a sypaly se ledové krystalky.
Tu kostku od mražené ovocné dřeně ještě pořád mám 🙂 Díky za hezké počtení. Děti z Bullerbynu byly i moje nejoblíbenější knížka. Měla jsem ji půjčenou od kamarádky a tak se mi líbila, že jsem si ji začala přepisovat na tatínkově kufříkovém psacím stroji. Ježíšek mě při tom viděl, a tak mi ji o nejbližších Vánocích přinesl. Bylo mi myslím asi osm let...
Já mám macešky moc ráda, když jsem byla malá, chodívaly jsme s maminkou po parku, prohlížely si je a říkaly si "tahle je veselá, tahle jde na koncert..." - vzpomínka, která mě zahřeje u srdce, kdykoli macešky vidím.
Mimochodem, zajímavé je, že slovensky to jsou "sirôtky" a polsky "bratki", německy "Stiefmütterchen"; anglicky "pansies" (stejný výraz se používá i pro gaye) a italsky "viole del pensiero" (fialky myslilky).
Taky podepisuji to, co píše autor. Úsměvná je vzpomínka na jednu paní učitelku na ZŠ - jediná polévka, kterou jsme nemuseli jíst, byla rajská - paní učitelka ji neměla ráda. Z domova jsem byla zvyklá vážit si jídla, a to mi zůstalo doteď.
K těm kuchařkám s plnými taškami - nemusely všechny krást, věřím tomu, že když zmlsané dětičky nad některým jídlem ohrnovaly nos, prostě zbylo, a než ho vyhodit, vzaly ho třeba domácímu zvířectvu.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Mívala jsem chleba - ten byl tak dobrý - se sýrem, nebo s domácím sádlem a vždy buď jablko, nebo hruška. Zabalené v ubrousku a v papírovém pytlíku a na lavici jsem si dávala látkový ubrousek a na něm svačila. Ve třetí třídě začaly svačiny, co se dávaly ve třídě. A na druhém stupni znovu svoje svačiny rohlík nebo chleba a vždy ovoce k tomu. Svým holkám jsem také dělala svačinu do krabičky, většinou housku nebo rohlík s něčím a jablko nebo hrušku (ovoce jsme měli svoje, takže se nešetřilo). PS - nikdy jsem neměla okoralý chléb - v té době byl chleba dobrý a doma zabalený v utěrce -než okoral, vždy se snědl.
1 odpověď
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Jako byste popisovala moje svačiny 🙂 Akorát mi maminka mezi chleby se sádlem občas vložila salátový list a já jsem se za to před spolužáky styděla... vzpomenu si na to snad pokaždé, když se podívám na dnes tak oblíbené obložené bagety 😄
"Fasované" svačiny jsme neměli, jen mléko ve čtvrtlitrovém pytlíku nebo jovokoktejl.