Z mého života: blonďatý modrooký otec, jako anděl plavovlasá sestra, maminka tmavší plavá a já jak vrána. Vlasy černé až do modra, odmala, teď už jen jako knírač "pepř a sůl". Dělali si z toho legraci, po kom jsem, až když jsem asi ve dvaceti u příbuzných našla fotku dědy jako opravdu mladého "rekrúta". Vypadal jak čertův švagr a já se "zvrhla" do jeho liniie. Geny neokecáme.
Jsem ráda, že jsem důchodkyní nyní a ne v socialismu. V létě Kapverdy, v zimě Zanzibar, každý pátek jezdíme do Prahy a nakupuji na Pařížské. No, trochu jsem se nechala unést představou luxusu pro důchodce v kapitalismu. Letos byla jenom Malta. Muž přistavil míchačku, dovezli Zlaté Písky (koukala jsem, co za tu korbu bylo peněz), přišel zedník pan Vojta a už to frčelo.
Děkuji a klobouček. Náš předchozí pes Zaf (lhasák) se dožil 18 a půl roku. No a k šedesátinám jsem si dopřála tibeťáka Bena. Neumím si představit život bez psa, i když to má své pro i proti, ale pejskař se pozná a je to v něm. Jednou jsme na špacíru potkali starší paní, oslovila napřed psa, pak mně a povídali jsme si. Že jí umřel pes a že jí děti nedovolily nového, protože jí bude 80 a tak že je jí to líto a je sama a smutná. Dlouho jsme se nepotkaly, až v létě, šla s voříškem Ťapkou, prý ho soused našel v kempu, paní omládla o deset let a byla šťastná. Moc jí to přeju a Ťapce taky.
Na srazy jsem nechodila, bydlela jsem dost daleko od města, kde jsme maturovali. Letos jsem zaváhala, bylo to padesát let a už se hojně kácelo, ale ještě žije pár profesorek, které jsem měla ráda. A pak jsem potkala u obchodu dědu, francouzská hůl, holá hlava, zuby mimo tělo. Hrnul se ke mně a volal - Majko, jsi to ty, vypadáš pořád stejně! Obešly mně mdloby, byl to spolužák, okrasa dámských ložnic a buldozer dívčích srdcí, který by na gymplu na mně ani očkem nepohlédl jednak pro můj nízký původ a pak mizerné oblečení po někom. Život ho semlel, neptala jsem se na podrobnosti a na dotaz, jak se mám, jsem řekla, že super. Život nás nešetří. Ale je fajn, že si ještě pamatuju, jak to bylo "za našich mladých let".
Dobrý článek. A vadí mi laxnost rodičů, co se týče nesrozumitelnosti dětské mluvy. Do tří let jsem ji tolerovala, od čtyř jsme naklusali k logopedovi a pilovali S, L a R. Současní rodiče tohle většinou pomíjí. Dokonce jsem slyšela jednu maminku, jak šišlala stejně jako její pětiletá dcerunka, protože jí to připadalo "lostomilé" jak mně informovala.
Jako studentka jsem každé prázdniny chodila na brigádu do pekárny. Pokud by to bylo tak, jak píše pan autor, mistr by kontroloval, zda jsou rohlíky řádně křivé, chleba spálený, vánočky místo s mandlemi s kmínem. Aby se jako ta práce schválně mrvila. Protože jako byla lidem odporná. Ale bohužel musím trvat na opaku. Tak šikovné a zručné pekařky a pekaře bych přála vidět každému. Uplést vánočku z pěti pramenů během chvilky, to je pastva pro oči. Prosím Vás, začněte psát třeba o něčem jiném. Třeba o pralesních kmenech Amazonie. S těmi se málokdo setká a tak nebude moci porovnávat pravdu a lež.
Pindy naší Mindy. Aktovka byla kožená, skořicové barvy, do páté třídy povinně na zádech. Pak už se směla nosit v ruce. Přežila se mnou od r.1961 do promoce 1979, to už jsem byla za exota. Jednou na dotaz pedagoga, cože to mám za zavazadlo, jsem řekla, že je to má školní aktovka od první třídy a že k ní mám citový vztah. Zasmál se a řekl - mám doma stejnou. Ještě jí mám na půdě, je v ní nářadí na kolo.
15
Sledujících
1
Sleduje
15
Sledujících
1
Sleduje
Děkuji. Utírám skla brýlí, oči a klávesnici od slz smíchu. To je příhoda, co umí napsat jen sám život. Mám příhodu podobného typu. Tchýně a tchán se před lety chystali do lázní a babička ladila garderóbu. "Musíš jít se mnou koupit podprsenku", zavelela a babičce-učitelce se neodporovalo. Babička měla "své maminky a tatínky", ke kterým chodila nakupovat, kadeřit se, opravit kabát a podobně. Rozhodla, že půjdeme k tatínkovi Pavlíka. Pavlíka vylíčila jako chytrého nadaného kluka a vyrazily jsme. Byl to stánek s textilem, prodavač mladý Vietnamec a u stánku asi deset lidí, co přebírali trička, brýle a podobně. "Paní učitelka, co počebuješ?" Ahoj Ngujene, potřebuju podprsenku!. Dav lidí ztichl a soustředil se na nás. Začala jsem se potit. "A paní učitelko, jaký máš číslo koza?" To už jsem se potila jak u státnic. Babička hrdě řekla "číslo koza", já bych se byla nejraděj viděla někde v tunelu, přítomní muži pochvalně pokývli hlavou. Zmíněné zařízení jsme úspěšně koupily. Tchýni do konce života vrtalo hlavou, proč s ní nikdy nechci jít na nákup. Doufám, že na onom světě potkala Vaši maminku, paní autorko, sedí u nebeského kafíčka a řehtají se tomu.
2 odpovědi