Před pár lety jsem měla kolegyni a její partner měl cronovu chorobu. Neustále šílené bolesti, dost často mu volali sanitku. Vývod ale za žádnou cenu udělat nechtěl. Řekla jsem jim, že si nemyslím, že by vývod byl horší než ty neustále bolesti. Mám totiž babičku, která vývod má několik desítek let. Žije plnohodnotný život a bez problémů. V dnešní době to je i jednodušší než když jí ho udělali. Tenkrát nebyly ty pytlíky a jejich uchycení tak kvalitní. To prý opravdu býval problém, že obsah vytekl. Ale co já pamatuji, babička problém nemá. A za mě, pokud bych měla cronovu chorobu, než trpět bolestmi, raději vývod. Přeji všem zdraví, ale pokud neslouží jak má, nechte si pomoc, ať už se jedná o jakoukoli nemoc. Určitě není jednoduché vývod přijmout, ale když ho přijmete, zjistíte, že život s ním je lepší, než s bolestí.

Toto je snad nejstarší názor lidstva. Ti mladí nic neumí, nedělají... Jsem ročník 1987. Manžel 1982. Jsme svoji, ale to není to nejdůležitější. Máme tři děti. Nejstaršímu je 13. Práce máme tolik, že ani neumíme odpočívat. Když máme volno, věnujeme se s dětmi aktivní zábavě l. A Kolem sebe mám plno takových. I mladších lidí. Ale jako ve všem, vždy si většina všimne jen toho špatného. To je jak v autě, všichni jezdí špatně. Uvědomte si kolik za den potkáte aut a u jakého procenta z nich se opravdu stane, že řidič udělal něco špatně. Taktéž mladí. Většina jich dělá. Ale toho si všimne jen málokdo, vidět jsou zase jen ti co nedělají. Mám kolem sebe plno lidí, co si mohou užívat, ale je to tím, že se mnohem více honí v práci, aby si pak mohli něco dopřát. A ruku na srdce, není chyba v rodičích, když se starají o dospělé děti? Kdo si je správně vychoval, vidí, že se děti o sebe většinou postarají sami. A někdy pomohou děti rodičům a jindy rodiče dětem.

Podle mě je to jen o zkušenostech. Když jsem pracovala za pultem s uzeninami, měla jsem že začátku problém dát na váhu správné množství salámu apod. Po určitém čase jsem vše na váhu dávala přesně. Přesně jsem zvládla uříznout kabanos, sýr, plátky salámů a sýrů ... Když jsem dělávala na kase, ze začátku jsem rohlíky musela počítat. Časem mi stačilo jen kouknout a věděla jsem, zda jich je v pytlíku 8 nebo 10. Nejednou se stalo, že zákazník hlásil nějaký počet a já na první pohled věděla, že se spletl. To samé délkové míry, když někdo téměř nikdy nepotřebuje vědět jak je velká místnost a ani jinak nepoužívá rozměry něčeho bude mít problém odhadnout rozměry místnosti. Zato nějaký zkušený malíř či obkladač bude na první dobrou vědět, jak je místnost veliká.

Pro mě je u písma důležité především to, abych mohla napsat háčky a čárky, tam kde patří.