Ale to ne.

V žádném případě si tohle nemyslím.

Jen mi příjde divné, že od momentu, co se zde na seznamu psalo o neúctě ke starým lidem, o nezájmu o napadené, o nezájem o šikanované se začali najednou objevovat články na obhajobu dnešní mládeže.

Jak na objednávku.

Pokud se jedná o skutečný příběh, tak to snad není ještě tak špatné.

Přeji si abych se mýlila a váš příběh byl pravdivý a nepřikrášlený.

Paní Ivanko, věřte, že JE to dobré, pokud o tom píše paní Formáčková .

Protože ta je právě ten typ dámy (v tom nejlepším slova smyslu!), která ve svých příspěvcích líčí životní - a ano- i ty mezigenerační - karamboly způsobem, který pobaví, a humor si umí udělat sama ze sebe,

což je dnes vzácné koření. Zaujala mě již dříve právě

tim, že byla jednou z těch, která zdůrazňovala vlastně totéž, co Vy: že i junioři jsou slušní, jak kteří, a že i mezi seniory se najdou mrzouti a takoví, které život prostě nehezky semlel a svou trpkost si vylévají (nejen, ale často)na těch mladých.

A právě paní Formáčková

má můj obdiv, jak umí vepsat v detailech příběhů skrytá poselství: jsou lidé dobří, jsou lidé zlí. Jsou mladí - hulváti, a jsou mladí, kteří jsou skvělí! A to, jak vypointovala závěr článku - nu, kdo z vás by si tipl, že píše o sobě? Já tedy ne, prostě jsem čekala, jak ta situace dopadne. Bavila

jsem se, s jakým nadhledem to líčí, přitom ta dáma na zemi si mohla zlomit nohu, praštit se o dlažbu do hlavy...A ta scénka s kabelkou...No a nakonec pointa s velkým P - "ta paní jsem byla já"...

😃 Klobouk dolů, paní Maruško, a hezké a laskavé Vánoce všem!

Poptávka dnešní doby.

Já netvrdím že to není hezky napsané. Ale připadá mi to takové účelové.

Píše tak jak bylo objednáno.

To je zase doják.

Kam na to ta AI chodí.

Jako u každé nehody je třeba doplnit údaj o tom, kolik jste nadýchala.

Nooo - ono to není tak jednoduché, jak se to v téhle zkrácené fejetonové verzi jeví... Já mám oproti pánovi z fejetonu výhodu, že když špatně zarejduju manželovým invalidním křeslem, manžel mi nenadává, protože nemůže mluvit. Kdyby mluvit mohl, jistě by i on vyjádřil slovně smutek či nevoli nad tím, že nevidí to, co by chtěl a mohl vidět. Nedivila bych se mu a nedivím se ani paní vozíčkářce z fejetonu. Nevím, jak bych se chovala já sama, kdybych byla ve všem odkázaná na pomoc jiného člověka - asi by se ve mně nastřádala jistá dávka frustrace, která by čas od času vybublala na povrch. Třeba i na veřejnosti. Před lidmi. Pán a paní z fejetonu mi připadají být podobnými vzájemnými zajatci, jako jsme můj muž a já. Hele, lidi, vy všude kolem nás - vydržte to s námi. Vždyť my to sami se sebou taky musíme vydržet... 🫢🙂😀😁🍀🍀🍀

Maruško, skvěle jsi to vymyslela! Jen doufám, že Tvůj Pan Kocour moc neremcal, že jsi darovala z jeho zásob...

Hezky napsaný článek, děkuji za něj.

Dobrý den, paní Formáčková, Vaše texty mě velice baví. Umíte psát vtipně a s nadhledem. Doufám, že v tom psaní budete pokračovat : )

"Vy jste stará škola. Se slušností, bohužel, dnes nikam nedojdete," pravil soused (pejskař) poté, co jsem mu vylíčila příhodu, která se mi stala při návratu z procházky. Měla jsem, ostatně jako vždy, mou téměř tříletou německou ovčačku na vodítku a s náhubkem(!). Pravidelně chodím na cvičák, kázeň má vštěpovanou od štěněte. Z postranní ulice se náhle vyřítili dva psi. Bez vodítek, bez náhubků. Zůstala jsem stát v očekávání jejich majitele. Přišel a hned začal řvát, jestli mám problém. Upozornila jsem, že obecní vyhláška jasně nařizuje: psi se po vsi mohou pohybovat výlučně na vodítku... Nenechal mne domluvit a hulákal dál, že ho poslechnou. Znovu jsem namítla, že obecní vyhláška něco říká, že po vsi si hrají děti... Dostala jsem hodně kořeněnou "držkovou"! Maruško, znáš mne léta. Víš, že nemám ve zvyku křičet. Mluvila jsem klidně, nicméně se zlou jsem se potázala. Asi jsem fakt moc stará škola, když se snažím dodržovat pravidla slušného chování, obecní vyhlášku...

A přesmutný je i konec člověka, který nechal pomník Fridricha Falckého v Pyšelích zbudovat. Udělal pro obec mnoho dobrého a přetvořil její část v pěstěný park. Nakonec se mu nevyplatilo obchodovat s Rusy a skončil sebevraždou v říjnu letošního roku. Že by prokletí?

Maruško, krásně jsi to napsala. A děkuji, že jsi mne omladila. Jsem ročník 1951. Zapšklí staříci nejsme. Jsme fajn parta a je prima, že se máme. Jsem životu vděčná za naše letité přátelství.

Jó, vandry... Byly doby, kdy, jak zpívá Hop Trop "...měli jsme bundy zelený..." a každý weekend jsme se ztratili někde v lese a v neděli jsme se chca nechca zase vraceli do civilizace. Bylo to jako očistná kůra, člověk vyčistil hlavu a bylo mu krásně.

Sleziny se spolužáky z gymplu (maturitní ročník 1976) jsem pořádal svého času pravidelně i dvakrát do roka. Vždycky kolem termínu maturity a pak na podzim znovu pro tzv. Pražskou sekci. Bylo fajn se sejít a požvanit o všem možném i nemožném. Bohužel se nás schází čím dál tím méně, naposledy jsme byli čtyři. Modřany, kde jsme studovali, jsou zřejmě pro Pražáky a nejbližší okolí dál, než pomyslná cesta na Mars a chtěli by něco v centru. Tam už to léta neznám, nevím kam jít. Bydlím osm let mimo Prahu a mám to na každou slezinu 120 km tam a 120 km zpátky a nemám ani chuť ani sílu prodlužovat si cestu o přesun z okraje Prahy někam do centra a zpět. Vzhledem k narůstajícímu nezájmu o setkávání jsem organizaci zabalil. Zatím se nikdo o převzetí štafety nepřihlásil a tak si myslím, že to nakonec zajde na úbytě. Bude mi to chybět, ale to holt už je život.

Přeju Vám, paní Formáčková, aby Vám to setkávání ještě dlouho vydrželo!

Takže vy jste paní nabídla místo, ta vás urazila a vy jste to jen zklíčeně přijala. To má být poselství článku?