Svou dědičnou dispozici jsem si uvědomila až tehdy, když jsem dostala akurtní zánět slinivky - babička měla chronický. Obézní jsem nebyla, alkohol jsem pila minimálně, protože mi nechutná, a kouřit jsem přestala dlouho předtím. Dokázala jsem ale sedět celé dny u počítače, soustředěná na práci, až mi teprve někdy v 10 večer došlo, že jsem vlastně vůbec nic nejedla, a snažila jsem se deficit dohnat. Když tohle děláte pár let, začnou vás nejdřív divně pobolívat záda a pak zčistajasna příšerná bolest - kam se hrabe porod. U mne se slinivka začala požírat sama a strávila jsem týdny na jipce. Mantra tedy mimo jiné zní - snídat, obědvat, večeřet, občas vstát od práce a pokud měl někdo z rodiny se slinivkou problémy, využít možnost nabízeného programu. Mně se podařilo přežít jen díky péči lékařů v Motole a samozřejmě jsem si vypěstovala cukrovku- zbytek slinivky nestačí. Teď už si hlídám bedlivě hlídám životosprávu, ale je holt pozdě. Jen doufám, že přesvědčím i děti.

Když čtu tyhle zprávy, jsem ráda, že prezident preferuje motorkářství. Podle statisik je jezdecký sport co do úrazovosti horší než jízda na motorce. Přeji paní brzké uzdravení.

Obávám se, že majitelům zatopených palem tato scenerie zas až tak moc atraktivní nepřipadá. Pojištěni proti neúrodě asi nejsou.

Řekla bych, že ten pravý výraz je zoufalství. Krmiva byl nedostatek a nemohli si dovolit nechat hospodářská zvířata umírat hlady. Jinak jsme ale snad byli na vyšší úrovni než Irák, tzv. rozvojová země, v níž v šedesátých letech zřejmě z nevědomosti napekli chleba z osiva a poidařilo se jim způsobit masovou otravu.

Nemohu si pomoct, ale tento výrok mi opět připomíná ono pořvávání soupeřů před středověkými bitvami s cílem zastrašit bojovníka a dodat kuráž vlastním lidem. Tentokrát je ta rétorika podobná záznamům arabských výbojů, sepsaným cca v 9. století.

Kromě našich zdrojů, které nejdou do podrobností, sleduji i ty zahraniční, které jsou podrobnější a ráda bych dodala. že ke Švejkově rčení, že situace na vojně se mění každým okamžikem, nutno doplnit výraz "nepředvídatelně". I když jsou oznámení skutečně dávána, někdy prostě nedorazí včas. Navíc lze asi těžko dát do malého auta (pokud vůbec nějaké auto máte a ne všichni vlastní ta opulentní SUV, která vidíme občas na fotografiích) vedle vyděšených dětí a nejnutnějších potřeb ještě vyděšeného psa, zvláště tak velkého pl emene, jaké opatruje pan Hamza, nebo hledat, kam se Vám vyděšený pes nebo kočka zaběhli, když máte chvilku na útěk. Nebyla bych tedy tak příkrá k těm, kdo utíkají a nemají jistotu, zda a kam se vrátí. Zdaleka ne všichni jsou příslušníky nebo sympatizanty Hizballahu.

Mám psa a je mi zle z představy, že bych ho musela nechat napospas válce. Ti lidé jsou však často v situaci, kdy mají poslední okamžiky k odvedení dětí, natož zvířat. Zprávy, že civilisté jsou předem včas informováni, která oblast se bude bommabrdovat, je mýtus.

Jakkoli s panem senátirem Čunkem v mnoha věcech nesouhlasím, tentokrát mu musím poděkovat. Házet do jednoho pytle současný íránský režim s tisíciletou íránskou civilizací a s obyvatelstvem, které pod tímto režimem trpí, je velice nešťastná zkratka.

Až se probere, doporučuji zkoumat duševní stav, aby neublížil někomu jiném než sobě.

Tklivé příběhy žen, které se vdají do ciziny a pak si stěžují, mě vždy dokážou rozpálit do běla. Manželství je určující krok v žívotě a o manželství s cizincem to platí dvojnásob. Zamilovanost je katastrofální rádce. Když chci žít s cizincem, musím vše střízlivě promyslet. Znám jednání partnera v různých situacích? Umím jazyk? Jsem ochotná přijmout místní zvyky? Snesu se s manželovou rodinou? Znám důkladně místní právo? Promyslela jsem, co se stane, kdyby se manželství rozpadlo? Rozčiluje mě rovněž přístup k otci dítěte - otec má přece k dítěti právo stejně jako matka a má dítě taky rád. Na péči o děti se často nemohou dohodnout i čeští manželé, natož napříč kontinenty. Nakonec mě dopalují tzv. líné národy. Těžko si umíme představit, jak se musí dřít egyptský feláh, aby se uživil, i situaci absolventa ve zkrachovalém státě se slabým soukromým sektorem, v němž státní orgány rozhodují o všem a nejsou schopny zajistit tisícům absolventů uplatnění.

Dlužno si uvědomit, že problémy, zdravotní a finanční situace pana Heřmánka jsou výhradně jeho osobními záležitostmi. Jediným veřejným zájmem na jeho případu - jako na ostatních podobných případech - je zjistit, zda se o jeho smrt nepřičinil někdo třetí, a tím se zabývají k tomu povolané osoby - kriminalisté. My ostatní na něho myslíme jako na všestranného, vynikajícího a po zásluze oblíbeného umělce, jehož umění budeme moci bohužel sledovat již pouze ze záznamu.

Jako ilustrace postačí film Obchod na korze

To skutečně neexistovala nějaká možnost, jak té paní nějak ulevit, aby se zcela nezhroutila a neprovedla takovou zoufalou věc?, Třeba lékař dcery mohl navrhnout využití pečovatelek - sice chodí jen na čas, ale přece jen je to nějaká úleva. Mám podobnou zkušenost s náhle nechodící matkou, ale to mi bylo 16 a měla jsem sílu.

Zajímavý příspěvek. Bylo by ovšem ještě lepší, kdyby autor aspoň zkontroloval překlad z Googlu a odstranil anglicismy.

Ještě za studií jsem byla účastníkem terénního sociologického výzkumu v jisté africké zemi. Vesnice, kde jsme působili (a která na tom byla opravdu mizerně), nám na uvítanou připravila posezení - čaj, sušenky a malinké sladké banány. Bylo vidět, že to je to nejlepší, co mají. Vedoucí výzkumu - Britka - si nejen začala cpát banány do tašky, ale ještě nabádala studentky, aby si také vzaly a pak jí kořist předaly. Nevychovaní lidé jsou nejen u nás.

Znám lidi, kteří finančně plánují, div se nepřerazí, drahé smatpohony určitě nekupují, ale stále mají potíže vyjít s penězi. Draho je, viz pokles reálných mezd, Vláda sice má na tom svůj podíl, mohla by postupovat lépe, nícméně nutno přihlédnout k situaci okolo nás - jsme hodně závislí na okolí, a pokud se tam daří špatně, odráží se to i na nás,

To je otázka nastavení systému dávek v Rakousku a kontroly nad nimi. Proč jim to proboha platí a nenastaví dávky tak, aby se ti lidé byli nuceni starat se sami o sebe?

Jako správny hnidopich bych ocenila opravu pravopisných chyb v anketě. Jinak pociťuji jako velkou újmu, že nemohu chovat slepice na lodžii, drobní farmáři nejsou v dosahu a musím se tedy účastnit tšch česko-polských vaječných tanečků.

Hlavně aby soud rozhodl tak, aby bylo možno vymáhat od těchto "rodičů" částku přisouzenou dceři za prožité útrapy. Bude ji rozhodně potřebovat.

Zaplať pánbůh za tento nešvar a velké díky dobrovolniíkům, kteří jej každoročně obnovují, aspoň v českých lesích. Ne každý s sebou tahá do lesa mobil s daty, aby se orientoval podle GPS.