Až se probere, doporučuji zkoumat duševní stav, aby neublížil někomu jiném než sobě.

Tklivé příběhy žen, které se vdají do ciziny a pak si stěžují, mě vždy dokážou rozpálit do běla. Manželství je určující krok v žívotě a o manželství s cizincem to platí dvojnásob. Zamilovanost je katastrofální rádce. Když chci žít s cizincem, musím vše střízlivě promyslet. Znám jednání partnera v různých situacích? Umím jazyk? Jsem ochotná přijmout místní zvyky? Snesu se s manželovou rodinou? Znám důkladně místní právo? Promyslela jsem, co se stane, kdyby se manželství rozpadlo? Rozčiluje mě rovněž přístup k otci dítěte - otec má přece k dítěti právo stejně jako matka a má dítě taky rád. Na péči o děti se často nemohou dohodnout i čeští manželé, natož napříč kontinenty. Nakonec mě dopalují tzv. líné národy. Těžko si umíme představit, jak se musí dřít egyptský feláh, aby se uživil, i situaci absolventa ve zkrachovalém státě se slabým soukromým sektorem, v němž státní orgány rozhodují o všem a nejsou schopny zajistit tisícům absolventů uplatnění.

Dlužno si uvědomit, že problémy, zdravotní a finanční situace pana Heřmánka jsou výhradně jeho osobními záležitostmi. Jediným veřejným zájmem na jeho případu - jako na ostatních podobných případech - je zjistit, zda se o jeho smrt nepřičinil někdo třetí, a tím se zabývají k tomu povolané osoby - kriminalisté. My ostatní na něho myslíme jako na všestranného, vynikajícího a po zásluze oblíbeného umělce, jehož umění budeme moci bohužel sledovat již pouze ze záznamu.

Jako ilustrace postačí film Obchod na korze

To skutečně neexistovala nějaká možnost, jak té paní nějak ulevit, aby se zcela nezhroutila a neprovedla takovou zoufalou věc?, Třeba lékař dcery mohl navrhnout využití pečovatelek - sice chodí jen na čas, ale přece jen je to nějaká úleva. Mám podobnou zkušenost s náhle nechodící matkou, ale to mi bylo 16 a měla jsem sílu.

Zajímavý příspěvek. Bylo by ovšem ještě lepší, kdyby autor aspoň zkontroloval překlad z Googlu a odstranil anglicismy.

Ještě za studií jsem byla účastníkem terénního sociologického výzkumu v jisté africké zemi. Vesnice, kde jsme působili (a která na tom byla opravdu mizerně), nám na uvítanou připravila posezení - čaj, sušenky a malinké sladké banány. Bylo vidět, že to je to nejlepší, co mají. Vedoucí výzkumu - Britka - si nejen začala cpát banány do tašky, ale ještě nabádala studentky, aby si také vzaly a pak jí kořist předaly. Nevychovaní lidé jsou nejen u nás.

Znám lidi, kteří finančně plánují, div se nepřerazí, drahé smatpohony určitě nekupují, ale stále mají potíže vyjít s penězi. Draho je, viz pokles reálných mezd, Vláda sice má na tom svůj podíl, mohla by postupovat lépe, nícméně nutno přihlédnout k situaci okolo nás - jsme hodně závislí na okolí, a pokud se tam daří špatně, odráží se to i na nás,

To je otázka nastavení systému dávek v Rakousku a kontroly nad nimi. Proč jim to proboha platí a nenastaví dávky tak, aby se ti lidé byli nuceni starat se sami o sebe?

Jako správny hnidopich bych ocenila opravu pravopisných chyb v anketě. Jinak pociťuji jako velkou újmu, že nemohu chovat slepice na lodžii, drobní farmáři nejsou v dosahu a musím se tedy účastnit tšch česko-polských vaječných tanečků.

Hlavně aby soud rozhodl tak, aby bylo možno vymáhat od těchto "rodičů" částku přisouzenou dceři za prožité útrapy. Bude ji rozhodně potřebovat.

Zaplať pánbůh za tento nešvar a velké díky dobrovolniíkům, kteří jej každoročně obnovují, aspoň v českých lesích. Ne každý s sebou tahá do lesa mobil s daty, aby se orientoval podle GPS.

My máme doma totéž v bleděmodrém, tedy ve zlatém - retrívr. Oproti nebožtíčkovi téhož plemene, který měl rovněž andělská křídla, tohle dosti štěká, miluje nábytek z koženky (tedy na okusování) a co horšího, je vášnivě vítací. Každý úsměv kolemjdoucího považuje za výzvu ke hře, což je dost problém, protože má v roce 40 kg. Naštěstí moc rád cvičí

Přečtěte si knihu Ivana Krause Moje rodina a jiná zemětřesení. Informace tam seženete a je to navíc milé čtení.

Dotyčný má štěstím, že žije v dnešní době. V nějaké knize o Praze jsme četla, že ještě za napoleonských válek končili žháři-provokatéři, kteří byli tehdy vyslaní mj. do Prahy, v ohni, který vyvolali.

Kupodivu mají rádi i psy, ne že by se s nimi mazlili, ale zřejmě hledí, aby ta Boží stvoření měla co žrát. Někde jsem četla, že se aspoň v 19. století slušelo, aby bohatí obyvatelé Istanbulu odkázali ve své závěti nějaké peníze náboženským nadacím na výživu toulavých psů. Proto působí nejnovější nařízení podivně. I dnes vypadají psi v Istanbulu (alespoň ti, které jsem viděla) dobře živení a neútoční.

Koukám, že nápad zakotvit v ústavě právo být offline a platit hotově zas není tak špatný

Plně souhlasím s aurtorkou článku. My jsme měli mimořádné štěstí, že jsme v kritických letech jednoho z našich synů s ADHD (základní škola) byli v Kanadě. Sice to byla běžná státní škola, ale žáků méně, podstatně méně náročné osnovy a paní učitelka se speciálním vzděláním, sama nám řekla, že kluk jen obyčejně nezlobí a nemá cenu ho za to trestat. Navíc se musel naučit nový jazyk, což odsálo další energii, spolužáci byli velmi vstřícní a učitelka mu trpělivě vysvětlovala, jaké chování funguje a jaké ne. Měla na to narozdíl od našich nabitých tříd čas a energii. Také jsme zjistili, že velmi pomáhá zaměstnat a odsát tu nadbytečnou energii - doma dělal drobnosti, o víkendu roznášel noviny a bral to velmi vážně. Po návratu na základní školu v Čechách to byl opravdu náraz, naštěstí to byla jen chvilka. dostal se na gymnázuum s výtvarným zaměřením a poté si našel zaměstnání, které vyžaduje obrovskou aktivitu, takže tenhle problém saturuje.

Mám identickou zkušenost. Před přijímačkami si mne předvolala třídní (později ředitelka odboru středních škol nebo tak něčeho na ministerstvu) a pravila: "No nevím, jestli ty se na tu vysokou školu dostaneš, ale hodně se uč, abys nám neudělala ostudu." Důvod neznám, učila jsem se slušně a dáma byla sice studenej čumák, ale problémy jsem s ní nikdy předtím neměla, takže nevím, kde se vzala ta antipatie. Znělo mi to trochu jako matčina kletba a dodnes mě to vzteká, ale měla jsem tehdy poměrně pevné nervy, takže jsem přijímačky udělala. Uchazečů bylo 30, brali dva lidi a já byla jednou z těch dvou šťastných.

Z historických pramenů vyplývá, že palestinští Arabové žijí na území Palestiny minimálně od rozšíření islámu v 7. století našeho letopočtu, pokud nevezmeme na zřetel, že se jedná o původní islamizované nebo křesťanské obyvatelstvo. Bylo to a je usedlé obyvatelstvo, které nemá nic společného s jordánskými původně kočovnými kmeny a natož s etnicky i historicky odllišným Egyptem. Arabská jednota byla fikce používaná jako zástěrka pro domácí spotřebu arabských politiků, když potřebovali prosadit nějakou podlost nebo šílenost. A kdopak vlastně chtěl před 2. světovou válkou přestěhovat evropské Židy na Madagaskar?