Svou dědičnou dispozici jsem si uvědomila až tehdy, když jsem dostala akurtní zánět slinivky - babička měla chronický. Obézní jsem nebyla, alkohol jsem pila minimálně, protože mi nechutná, a kouřit jsem přestala dlouho předtím. Dokázala jsem ale sedět celé dny u počítače, soustředěná na práci, až mi teprve někdy v 10 večer došlo, že jsem vlastně vůbec nic nejedla, a snažila jsem se deficit dohnat. Když tohle děláte pár let, začnou vás nejdřív divně pobolívat záda a pak zčistajasna příšerná bolest - kam se hrabe porod. U mne se slinivka začala požírat sama a strávila jsem týdny na jipce. Mantra tedy mimo jiné zní - snídat, obědvat, večeřet, občas vstát od práce a pokud měl někdo z rodiny se slinivkou problémy, využít možnost nabízeného programu. Mně se podařilo přežít jen díky péči lékařů v Motole a samozřejmě jsem si vypěstovala cukrovku- zbytek slinivky nestačí. Teď už si hlídám bedlivě hlídám životosprávu, ale je holt pozdě. Jen doufám, že přesvědčím i děti.
Prosím Vás, v roce 1981, pocházela živočišná produkce z 99,99 % z družstev. Farmy a farmáři z Vašeho textu jsou naprosto nepatřičné výrazy. Sem tam se vyskytl soukromý zemědělec, ale ti byli považováni za exoty. To je jedna věc. A problém vznikl z dobrého úmyslu. Nebyla to honba za ziskem, jako např. Ve Francii v 80. letech, kdy umírali děti po požití stolního oleje nebo pančování vína fridexem nebo Nestlé sušené mléko, které sterilizovalo matky v Africe apod. Upozorňuji, že nejsem zastánce "starých časů", pamětník ano. Příště více časového kontinua.
Řekla bych, že ten pravý výraz je zoufalství. Krmiva byl nedostatek a nemohli si dovolit nechat hospodářská zvířata umírat hlady. Jinak jsme ale snad byli na vyšší úrovni než Irák, tzv. rozvojová země, v níž v šedesátých letech zřejmě z nevědomosti napekli chleba z osiva a poidařilo se jim způsobit masovou otravu.
Nezlobte se na mě, ale já nevěřím (!!!), že ti lidé měli tak málo času, že by nestihli vzít sebou navíc ještě toho psa! Co jim bylo při útěku cennější? Hromady osobních věcí naložené kufry, kvůli kterým se pes už prostě nevešel? A kde berete informace typu, že zprávy o varování před bombardováním jsou pouhým mýtem? NEOBHAJUJTE SOBECTVÍ!!
Kromě našich zdrojů, které nejdou do podrobností, sleduji i ty zahraniční, které jsou podrobnější a ráda bych dodala. že ke Švejkově rčení, že situace na vojně se mění každým okamžikem, nutno doplnit výraz "nepředvídatelně". I když jsou oznámení skutečně dávána, někdy prostě nedorazí včas. Navíc lze asi těžko dát do malého auta (pokud vůbec nějaké auto máte a ne všichni vlastní ta opulentní SUV, která vidíme občas na fotografiích) vedle vyděšených dětí a nejnutnějších potřeb ještě vyděšeného psa, zvláště tak velkého pl emene, jaké opatruje pan Hamza, nebo hledat, kam se Vám vyděšený pes nebo kočka zaběhli, když máte chvilku na útěk. Nebyla bych tedy tak příkrá k těm, kdo utíkají a nemají jistotu, zda a kam se vrátí. Zdaleka ne všichni jsou příslušníky nebo sympatizanty Hizballahu.
Poklonu lidem jako p. Hamza - a pořádný kopanec do zadku všem, kdo opustí své psy a jiná zvířata, a nechají je napospas osudu!!
Mám psa a je mi zle z představy, že bych ho musela nechat napospas válce. Ti lidé jsou však často v situaci, kdy mají poslední okamžiky k odvedení dětí, natož zvířat. Zprávy, že civilisté jsou předem včas informováni, která oblast se bude bommabrdovat, je mýtus.
Tklivé příběhy žen, které se vdají do ciziny a pak si stěžují, mě vždy dokážou rozpálit do běla. Manželství je určující krok v žívotě a o manželství s cizincem to platí dvojnásob. Zamilovanost je katastrofální rádce. Když chci žít s cizincem, musím vše střízlivě promyslet. Znám jednání partnera v různých situacích? Umím jazyk? Jsem ochotná přijmout místní zvyky? Snesu se s manželovou rodinou? Znám důkladně místní právo? Promyslela jsem, co se stane, kdyby se manželství rozpadlo? Rozčiluje mě rovněž přístup k otci dítěte - otec má přece k dítěti právo stejně jako matka a má dítě taky rád. Na péči o děti se často nemohou dohodnout i čeští manželé, natož napříč kontinenty. Nakonec mě dopalují tzv. líné národy. Těžko si umíme představit, jak se musí dřít egyptský feláh, aby se uživil, i situaci absolventa ve zkrachovalém státě se slabým soukromým sektorem, v němž státní orgány rozhodují o všem a nejsou schopny zajistit tisícům absolventů uplatnění.
Dlužno si uvědomit, že problémy, zdravotní a finanční situace pana Heřmánka jsou výhradně jeho osobními záležitostmi. Jediným veřejným zájmem na jeho případu - jako na ostatních podobných případech - je zjistit, zda se o jeho smrt nepřičinil někdo třetí, a tím se zabývají k tomu povolané osoby - kriminalisté. My ostatní na něho myslíme jako na všestranného, vynikajícího a po zásluze oblíbeného umělce, jehož umění budeme moci bohužel sledovat již pouze ze záznamu.
To skutečně neexistovala nějaká možnost, jak té paní nějak ulevit, aby se zcela nezhroutila a neprovedla takovou zoufalou věc?, Třeba lékař dcery mohl navrhnout využití pečovatelek - sice chodí jen na čas, ale přece jen je to nějaká úleva. Mám podobnou zkušenost s náhle nechodící matkou, ale to mi bylo 16 a měla jsem sílu.
Ještě za studií jsem byla účastníkem terénního sociologického výzkumu v jisté africké zemi. Vesnice, kde jsme působili (a která na tom byla opravdu mizerně), nám na uvítanou připravila posezení - čaj, sušenky a malinké sladké banány. Bylo vidět, že to je to nejlepší, co mají. Vedoucí výzkumu - Britka - si nejen začala cpát banány do tašky, ale ještě nabádala studentky, aby si také vzaly a pak jí kořist předaly. Nevychovaní lidé jsou nejen u nás.
Znám lidi, kteří finančně plánují, div se nepřerazí, drahé smatpohony určitě nekupují, ale stále mají potíže vyjít s penězi. Draho je, viz pokles reálných mezd, Vláda sice má na tom svůj podíl, mohla by postupovat lépe, nícméně nutno přihlédnout k situaci okolo nás - jsme hodně závislí na okolí, a pokud se tam daří špatně, odráží se to i na nás,
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Britský zoolog a autor knih o zvířatech Gerald Durrell tvrdil, že koalové jsou sice půvabní, ale lidi moc nemusí, neradi se nechají držet a vrčí. Nejbližší koalové od nás jsou k vidění ve vídeňské zoo v Schonbrunnu, kde je mj. i panda. Když jsme zoo navštívili, koaly sladce spaly obtočeny okolo větví všem na očích - mají obrovské pařáty - zato panda byla tak laskavá, že přerušila svůj celodenní spánek a předvedla se nám, protože jí přinesli krmení.
1 odpověď