O Simonu Wiesenthalovi a jeho dokumentačním středisku jsem se dověděla v roce 1972 na střední škole. Přesunuli jsme se do kina spolu s žáky dalších středních slov (asi jednoho ročníku) a před promítací plátno přišla Žofia Tokar, Polka, její jméno si pamatuji, ale napsala jsem ho jen foneticky. Řekla nám, o čem bude přednášet a promítat filmy. Tehdy jsem viděla filmové záznamy spojeneckých vojáků, když natáčeli v osvobozených koncentračních táborech. (Dodnes jsou používány v dokumentárních filmech.) Viděli jsme plynové komory, pece v krematoriích. Ale také haldy brýlí, ostříhaných vlasů, bedýnek s vyrvanými zlatými zuby, ... V sále byl vydýchaný vzduch, v hlavě jsme měli všechny ty hororové příběhy a tak jsme chtěli se spolužačkami o přestávce odejít, ale dveře byly zamčené. Tak jsme se vrátily do sálu a fakt čekaly, že nám tam pustí nějaký ten Cyklon B. Mám z toho celoživotní zážitek, obdiv k Simonu Wiesenthalovi a jeho spolupracovníkům a úctu k židovskému národu.
Musím připomenout slova mého pana docenta, který mě vyučoval (a také zkoušel) z matematiky na VUT. Nedělal ze svého předmětu žádnou vědu, nikoho neshazoval. Říkal, že problémy studentů způsobuje nedostatek početní praxe. Ne, že někdo je nadaný pro tento předmět a někdo není. Že znalost matematiky se dá získat počítáním a že to není oblast, která se dá naučit čtením na koupališti. No, a to je ten problém! Už i těm malým dětem se nechce doma procvičovat probranou látku a rodiče jich v tom v mnoha případech nepodporují. Matematika požaduje celý řetěz předchozích znalostí a ty, když pak chybí, dělají z ní u žáků v hlavě akorát tak chaos.
Vracím se ke zmínce o odmítaných plechových kuchyních. Veřejnost všeobecně neví, že se začaly vyrábět z požárně bezpečnostních důvodů. Po řadě požárů především ve výškových obytných budovách, kde požár vypukl v kuchyni a instalační šachtou pronikal přes řadu bytů až na střechu. (Také je dost častý prohřešek, když požární únikové dveře jsou podloženy klínem a neplní svůj účel.) Omlouvám se, že jsem od alkoholu skočila do požární ochrany.
Příspěvek je na trochu na štíru se zeměpisem. Cvrčovice i Milovice jsou na Zdounecku. Cvrčovice jsou dnes místní částí Zdounek, sousední vesnice Milovice je místní částí Soběsuk. Před několika lety jsem v Cvrčovicích byla a ptala se, kde bych našla Stratilův mlýn. Mlýn je zbouraný, dokonce je zrušený i potok, který mlýn popoháněl.
Jeďte se do těch končin podívat. Můžete vidět Bunč s restaurací a také si zajít na rozhlednu Brdo.
Manžel ve 45 letech onemocněl, nejprve akutní zánět slinivky, následně chronický a pak se z toho vyvinul tumor. Alkohol nepil, nekouřil. Ale byl v chronickém stresu ze ztráty zaměstnání, protože firma neměla zakázky. Jeho trápení trvalo 2 roky. Když pobýval v nemocnici s pacienty se stejným onemocněním, tak říkal, že se tam sešli nejenom ti kouřící a lnoucí k alkoholu, ale i ti, kteří k nemoci přišli a ani nevěděli jak. Bylo to 1 : 1. V manželově případě mám za to, že spouštěčem byl dlouhodobý stres.
Prošla jsem očkováním třikrát. Covid jsem podle úředních testů neměla, ale po třetí dávce (12/2021) krátce před vánoci začalo tóčo. Pátý den po očkování začal drsný kašel, až mne bolela žebra. Nejhorší bylo, když jsem si lehla, to jsem pak 2-3 hodiny kašlala. Po Novém roce vystresovaný praktický lékař už u dveří viděl, že mám covid. Ale i následný test byl negativní. Že mám zápal plic poslechem nepoznal. S negativním testem a příšerným kašlem mě poslal po pár týdnech na rentgen. Jenže se přidaly problémy se srdcem, tancovalo mi jak na diskotéce a problémy s krevními cestami. V únoru se totiž přidala vaskulidita. Až do září mi bilo srdce jak o závod a kašel přešel do bronchitidy. Takže 3x vakcína Pfizer, covid nezjištěný, ale zdravotní problémy jako bych ním onemocněla! Závěr: na žádné očkování mě už nikdo nedostane.
Pamatuji si Miroslava Ševčíka od doby, kdy jeho bratranec zabil jeho strýce. Od doby, kdy jeho strýce Josefa Odložila zabil v Jeseníkách syn (Martin?). V té době byla matka toho hrdiny opět na štítě a pod ochranou prezidenta Havla. Za zájmy rodiny Odložilových vystupoval Miroslav Ševčík. Nebál se oponovat takovým VIP jako byla V. Čáslavská a spol. Nemám důvod zpochybňovat Ševčíkovy morální kvality. Změny jeho politických názorů neumím posoudit, ale nejlepší v této kategorii je náš prezidentský pár.
Osobně, soukromě a lidsky považuji císaře Karla Habsburského za válečného zločince. Když se dostal na trůn a vyměnila se podstatná část garnitury, byl dost soudný, aby viděl, že R-U nemůže válku vyhrát, ale svého trůnu, své prosperující "živnosti" se vzdát nechtěl. Nezahájil účinná vyjednávání, aby dosáhl příměří a válku ukončil. Všechny mrtvé vojáky za jeho "trůnování" považuji za jeho oběti.
Byl mezi nimi i můj prastrýc. Kluk, který neměl roky ne ženění, ale potravou pro děla mohl být.
U jeho osoby se projevilo, že i na "cestu do nebe" je potřeba mít známosti. Je mi líto, že se k prohlášení blahoslavenosti propůjčil Karol Wojtyla, rodák z Wadowic.
V příspěvcích se většinově píše o ženě, o rodičce. Ale to dítě tam mohl odhodit i muž. Otec, pasák, ... Babička. Pokud to byl domácí porod, tak rodička mohla i zemřít. Jestli se jedná o cizinku, nemusela mít zdravotní pojištění pro porod v nemocnici. Celá situace je nechutná, ale i moc smutná. Věřím, že policie viníka najde.
Kde se můžu dozvědět, kde byli židovští muži z Ostravy internováni, když se dostali na území Sovětského svazu a potom do Buzuluku? ManželůV nevlastní děda touto anabází prošel a je uvedený v databázi zemřelých Vojenského ústředního archivu. Na některém webu je i fotografie jeho hrobu na buzuluckém hřbitově. V Buzuluku pobyl mezi svými asi 2 měsíce a zemřel na tyfus. Bylo mu něco málo přes 40 roků.
Znám i příběh o 20 let mladšího ostraváka. Ten také doputoval z Niska do Buzuluku a pak bojoval s Ludvíkem Svobodou až domů.
Kdo seje vítr, sklízí bouři. Bohužel.
Zrovna dnes jsem "meditovala" nad domkem, kde žiji a který postavili prarodiče. Dědeček s rodinou žil ve strážním domku u Přerova a měl jít do důchodu v r 1942. Jenže přišel Mnichov a čeští železničáři byli z pohraničí vyhnáni. Byli provizorně ubytovaní i s rodinami, kde se dalo. Dědeček se ocitl v předčasném důchodu a musel se ze strážního domku vystěhovat. Musel do rozestavěného domku. Pozoruhodné na této situaci vidím, že okleštěný Protektorát byl schopný pro lidi, kteří vyklidili pracovní pozice mladším, vyplácet předčasný důchod. V dnešní situaci by je naše vrchnost poslala na zelenou louku.
Nejen pražské kanalizace. Dodnes vidím před sebou černou díru, když jsem hbitě vystoupila z trolejbusu na konečné v Ostravě Heřmanicích. Měla jsem štěstí, dělil mě 1 krůček. Byla to hluboká šachta bez betonového poklopu před areálem bývalého dolu. Z práce jsem volala na městský úřad a odpoledne už byla šachta zakrytá betonovým prefabrikátem. Potom jsem chodila s otevřenýma očima a objevila několik "zmizelých" kovových poklopů. Opět přes radnici přišla rychlá náprava.
Blogerka Terka si z nás dělá srandu. Nás, co jsme se živili v pracovním poměru, se nikdo neptal, odváděli jsme sociální pojištění a také zdravotní. Jak to tedy má paní Žilková se zdravotním pojištěním? Blogerka, pokud je plnoletá, by měla vědět, že tady nejde o placení daní. Stačí, když paní Žilková vytáhne korunky/eura z polštáře. My prostí lidé takovou možnost nemáme a naši moudří nám důchody utahují a utahují.
0
Sledujících
2
Sleduje
0
Sledujících
2
Sleduje
Životní příběh pana Zámečníka mi připomněl mého prastrýce, který bojoval ve velké válce. Vrátil se živý, ale s kulkou v hlavě. Byla jsem malá, ale nezapomenu na ten cizí předmět, jak se pod kůží pohyboval, když prastrýc mluvil. S touto kulkou žil po celý další dlouhý život. Lékaři usoudili, že je to pro něho bezpečnější než kulku vyjmout.
2 odpovědi