Ten vlak měl jednu nápravu (vlak s jednou nápravou), nebo vlak vykolejil jednou nápravou?

Na Shaw Jana Krause jsem se přestala dívat už v době, kdy pořad vysílala ČT. A to poté, kdy byl hostem přírodovědec, který zkoumal život v deštných pralesích. Slyšela jsem jeho povídání v ČRo, kde půl hodiny vtipně a zajímavě povídal o svých výzkumech a životě tamních lidí. Ovšem Kraus ho nenechal domluvit a udělal z něj (nebo ze sebe?) trapnou figurku.

Prochajda a kaboš. V případě kaboše jsem ze sebe udělala blbou a zeptala se dotyčné mluvčí, co že to je. Právě po čtyřiceti letech znovu čtu Čapkovy Kapesní povídky, lidi, to je balzám na duši - jak myšlenkovým obsahem, tak jazykově.

Nedívám se na zprávy pro neslyšící, tak je má ČT zrušit, děti ve škole nemám, tak na co je mi ČT Edu atd. Většina lidí, kteří horují pro redukci nebo zrušení ČT a ČRo, nevidí přes plot vlastní zahrádky. Nechápou, že komerční televize platíme taky všichni, ať se na ně díváme, nebo ne, a to v cenách výrobků a služeb, na které jsou v televizích reklamy. Jediné, co se mi na návrzích koncesionářských poplatků nelíbí je to, že by je měly platit firmy podle počtu zaměstnanců. On se soustružník nebude v práci dívat na televizi a učitel si při hodině nepustí do sluchátek rozhlas.

Hned na první fotce volná kožená (koženková) bunda a letní sukně. V 90. letech to bylo považováno za vrchol nevkusu.

Nebeští jezdci na mě zapůsobili víc než Tmavomodrý svět.

Paní ředitelce fandím.

Na článcích o životě za socialismu mně vadí, že se v nich nerozlišuje, co bylo např. v roce 1955 a v roce 1975. Dost věcí, které tady autorka popisuje, byla záležitost módy (např. ony špičaté podprsenky v 1. polovině 60. let), něco je zase hodně zjednodušeno. Ano, se spodním prádlem byl problém. Třeba podprsenky se nemohly zkoušet a kupovaly se jen podle velikosti košíčků, ne podle obvodu hrudníku. Samodržící punčochy jsem měla v roce 1978 a bavlněné kalhotky byly k dostání nejen v pražských obchodních domech. Nenakupovalo se, ale shánělo, jenže novinářky by se měly, než něco o životě v dobách minulých napíšou, měly poradit se svými maminkami a babičkami.

Jednou při odchodu od samoobslužných pokladen v Kauflandu můj nákup "zapípal". Člen ochranky, pán vyššího středního věku, zdvořile požádal, abych mu nákup ukázala. Problém byl v tom, že na lahvi alkoholu byl zespoda přilepený štítek, který obsluha, která potvrzovala, že mi už bylo 18, neodstranila ani mě na něj neupozornila. Vzhledem k tomu, že jsem měla doklad o zaplacení, s pánem jsme se s úsměvem rozloučili. Od začátku ke mně nepřistupoval jako ke zloději, ale tak, jako by předpokládal, že došlo k nějakému nedorozumění. Jinak tomu bylo před mnoha lety v Bille, kde mě mladík v pokladně neurvale vyzval, abych mu ukázala tašku. Z jiného obchodu jsem v ní měla několik kalhotek a pánev. Ironicky jsem se ho zeptala, jestli taky prodávají kalhotky, a on na mě vybafl "A co ta pánev?" No, ani tu v prodejně neměli. Ten přístup mě natolik rozčílil, že jsem si šla stěžovat k vedoucí. Ta se mi omlouvala a vysvětlovala přístup pokladního tím, že se u nich hodně krade a zaměstnanci musí manko hradit ze svého. Už jsem do toho obchodu nikdy nešla a útěchou mi bylo, že zanedlouho byl zrušen. Asi se přístup personálu nelíbil více zákazníkům.

Konzumace letáků? To se to, že někdo letáky prohlíží nedá vyjádřit jinak?

Ještě jsem nebyla v oficiálním seniorském věku, když jsem si pořizovala svého současného (v pořadí 6.) psa. Už jsem nechtěla štěně, protože jsem nechtěla absolvovat vytírání loužiček a časté noční venčení. Chtěla jsem psa malého, abych ho unesla a bez problémů mohla dát do vany a vykoupat. Poprvé mezi mé požadavky nepatřilo, aby můj pes byl sportovec. Adoptovala jsem maltézáka z útulku a přesto, že jsem při výběru byla racionální a zvažovala hlediska svého přibývajícího věku, vyskytl se problém. Onemocněla jsem, následovalo několik hospitalizací a o psa se musel vždy postarat můj syn. Pejsek je na mě fixovaný a k cizím lidem nedůvěřivý až agresivní (následky týrání?). Syna sice akceptuje, ne tak všechny členy jeho rodiny. Pejsek mi dělá radost, je můj parťák a mazel a jsem zvyklá, že se kolem mě celý život nějaký hafan motá, ale péči o něj už nezvládám tak, jak bych si ideálně představovala. Pořídit si v osmdesáti psa, k tomu ještě velkého, a jak vyplývá z článku, bez předchozích zkušeností považuju za stejný hazard jako mít v šedesáti dítě.

Když jsem si přečetla titulek, myslela jsem si, že Novinky převzaly z Reflexu Divokého kačera. To je výsměch, když ČT nahradí kvalitní publicistiku reprízou nepovedeného seriálu.

Asi nejde o lenost, ale o množství. Když si koupím celý ananas, buď nejím den nic jiného, nebo ho kus vyhodím.

Páteční a sobotní Lidovky pro mě byly svátek, tedy do doby, než se z nich stala hlásna trouba Anofertu.

Těch seniorů, kteří se narodili do kapitalismu a měli čas něco z něj vnímat, je už hodně málo. Většina z nich vyrůstala za vlády komunistů a v roce 1990 byli ještě poměrně mladí nebo ve středním věku.

Někomu radit, aby si nechal do těla nacpat silikon? A co dělat s mozkem?

Na Jana Krause jsem se přestala dívat ještě na ČT, když v pořadu dokonale zesměšnil jednoho hosta. Šlo o odborníka, který pobýval v málo civilizovaných krajích. Shodou okolností jsem toto pána slyšela v rozhlase, kde zajímavě a vtipně povídal o své práci, ale Kraus ho mluvit nenechal a udělal z něj blba. Hosté ho vůbec nezajímají, jde mu jen o vlastní ego.

Ne, není zázrak, že jsme ve finále. Naši kluci jsou perfektní, dávají do hry všechno, a i kdyby dnes nevyhráli a získali stříbro, odehráli skvělý turnaj.

Jde o historku pro pobavení, ale zdejší diskutéři musí rozebírat, čí je to vina a jak měla matka správně postupovat. Autorko, pište dál a radilů si nevšímejte.

Lidi, proč se nad tím tak rozčilujete? V článku jde pouze o informace, ne o příkaz.