Jednou při odchodu od samoobslužných pokladen v Kauflandu můj nákup "zapípal". Člen ochranky, pán vyššího středního věku, zdvořile požádal, abych mu nákup ukázala. Problém byl v tom, že na lahvi alkoholu byl zespoda přilepený štítek, který obsluha, která potvrzovala, že mi už bylo 18, neodstranila ani mě na něj neupozornila. Vzhledem k tomu, že jsem měla doklad o zaplacení, s pánem jsme se s úsměvem rozloučili. Od začátku ke mně nepřistupoval jako ke zloději, ale tak, jako by předpokládal, že došlo k nějakému nedorozumění. Jinak tomu bylo před mnoha lety v Bille, kde mě mladík v pokladně neurvale vyzval, abych mu ukázala tašku. Z jiného obchodu jsem v ní měla několik kalhotek a pánev. Ironicky jsem se ho zeptala, jestli taky prodávají kalhotky, a on na mě vybafl "A co ta pánev?" No, ani tu v prodejně neměli. Ten přístup mě natolik rozčílil, že jsem si šla stěžovat k vedoucí. Ta se mi omlouvala a vysvětlovala přístup pokladního tím, že se u nich hodně krade a zaměstnanci musí manko hradit ze svého. Už jsem do toho obchodu nikdy nešla a útěchou mi bylo, že zanedlouho byl zrušen. Asi se přístup personálu nelíbil více zákazníkům.
Ještě jsem nebyla v oficiálním seniorském věku, když jsem si pořizovala svého současného (v pořadí 6.) psa. Už jsem nechtěla štěně, protože jsem nechtěla absolvovat vytírání loužiček a časté noční venčení. Chtěla jsem psa malého, abych ho unesla a bez problémů mohla dát do vany a vykoupat. Poprvé mezi mé požadavky nepatřilo, aby můj pes byl sportovec. Adoptovala jsem maltézáka z útulku a přesto, že jsem při výběru byla racionální a zvažovala hlediska svého přibývajícího věku, vyskytl se problém. Onemocněla jsem, následovalo několik hospitalizací a o psa se musel vždy postarat můj syn. Pejsek je na mě fixovaný a k cizím lidem nedůvěřivý až agresivní (následky týrání?). Syna sice akceptuje, ne tak všechny členy jeho rodiny. Pejsek mi dělá radost, je můj parťák a mazel a jsem zvyklá, že se kolem mě celý život nějaký hafan motá, ale péči o něj už nezvládám tak, jak bych si ideálně představovala. Pořídit si v osmdesáti psa, k tomu ještě velkého, a jak vyplývá z článku, bez předchozích zkušeností považuju za stejný hazard jako mít v šedesáti dítě.
Na Jana Krause jsem se přestala dívat ještě na ČT, když v pořadu dokonale zesměšnil jednoho hosta. Šlo o odborníka, který pobýval v málo civilizovaných krajích. Shodou okolností jsem toto pána slyšela v rozhlase, kde zajímavě a vtipně povídal o své práci, ale Kraus ho mluvit nenechal a udělal z něj blba. Hosté ho vůbec nezajímají, jde mu jen o vlastní ego.
Pokud vím, je velký rozdíl mezi přístupu k trasnsgenderu u nás a v USA. V ČR to není záležitost náhlého rozhodnutí, pacientovi se věnuje psycholog a sexuolog, změna probíhá pozvolna a k operačnímu zásahu dojde až po delším čase a to pouze u dospělých lidí. V Americe k nenávratné změně stačí, aby náctileté dítě vyjádřilo pochyby o svém pohlaví.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Na článcích o životě za socialismu mně vadí, že se v nich nerozlišuje, co bylo např. v roce 1955 a v roce 1975. Dost věcí, které tady autorka popisuje, byla záležitost módy (např. ony špičaté podprsenky v 1. polovině 60. let), něco je zase hodně zjednodušeno. Ano, se spodním prádlem byl problém. Třeba podprsenky se nemohly zkoušet a kupovaly se jen podle velikosti košíčků, ne podle obvodu hrudníku. Samodržící punčochy jsem měla v roce 1978 a bavlněné kalhotky byly k dostání nejen v pražských obchodních domech. Nenakupovalo se, ale shánělo, jenže novinářky by se měly, než něco o životě v dobách minulých napíšou, měly poradit se svými maminkami a babičkami.
1 odpověď