Psal se rok 1949 a po celé vesnici letěla zpráva,. že u Doleželů budou mít malou Mařenku - maminka se tak jmenovala. Tak bylo rozhodnuto a celý život mi to vyhovovalo. U dcery jsem to ale nezopakovala. Pak přišli vnuci- jména apoštolská, Jan, Lukáš, Petr. Loni jsem se těšila na pravnuka a mladá paní měla v plánu Filipa. Nic proti, ale já tolik chtěla Honzíčka! Mlčky jsem si trénovala toho Filípka, ale z nemocnice přinesla Honzíka k radosti celé rodiny. Cítila, že to bude to pravé ořechové. Skvělá holka!

Tak nevím, jestli ten pan Hrabáč bude nějaký zoufalý. Myslím, že už má nahospodařeno dost a jistě se pro něj nějaký flek najde.

Musíme si pomáhat!

Není první, ani poslední.

Vzpomněla jsem si na školní léta, kdy jsem dojížděla denně 14 km do školy. Přijel autobus a řidič zavelel - nejdříve nastoupí dospělí, protože ti jdou z práce a pak teprve školáci. Vžilo se to natolik, že jsme se do autobusu nehrnuli a vše proběhlo v pohodě.

My si to můžeme dovolit platit za kde co! Držíme si prostě jedno z prvních míst v EU. Poslední akce - zvýšení poplatků za rozhlas a TV - kolik států v Evropě je platí? Snad pouze tři. Brzy budeme platit i "vzdušné"

Kolem našeho školství je stále plno diskuzí. Malé platy, špatné osnovy, šikana....Chodila jsem v 50tých letech do dvoutřídní školy a nenechalo to na mně následky. V pohodě jsem vystudovala dvě školy a vzpomínám na ty časy s nostalgií. Nadanější děti už v 1. třídě pochytávaly informace pro třeťáky a učitel nás vedl skvěle. Žádná šikana, prostě pohoda. Pokud kluk hodně zlobil, tak se zeptal - chceš po čuni, nebo to mám napsat rodičům - pak nebylo co řešit. Omluvte mne, starou babku, ale ten svět se točí nějak divně.

Mám pro vás naprosto přesnou předpověď. V noci bude tma! Je to jisté, tak se na to připravte!

Dcera ( bylo jí 17 let) chtěla na tržnici koupit rifle a trhovec jí okamžitě tykal a vychvaloval své zboží. Ona mu řekla :" a my se známe?". Zůstal na ni hledět jako vůl na otýpku sena, nechápal. Tak mu vysvětlila, že spolu husy nepásli a tak by jí mněl vykat.

Dcera šla s přítelem nakupovat a při placení paní pokladní hleděla na jejího partnera, rozzářila se jako prskavka a podala mu lístek se svým telefonním číslem. Dcera z toho byla vedle, ale její přítel na to je asi zvyklý, tak se nedivil. Tak nevím, jak dlouho jim to vydrží, zatím jsou spolu 10 let. Prostě ženy jsou dnes hodně aktivní!

Dnes jsem si zajela "kolmo" do Piletic u Hradce Králové na samosběr. Každý dostal přidělený řádek, organizace jako na vojně, nikdo nepobíhal po poli prostě paráda.

Přivezla jsem si 3,4 kg a zaplatila 302.-Kč. Tak si užiju knedlíků, koláče, dám ochutnat vnukům a ještě mi zbylo na 3 skleničky marmelády. Samozřejmě jsem si také zamlsala přímo na poli a v mých 75 letech to byl příjemně využitý den.

Tak to se opravdu Nejvyšší soud "zachlapil". Že by se pustil do větších, důležitějších a smysluplnějších kauz, které se vlečou roky a pravděpodobně není žádoucí, aby byly dořešeny?

Poradce pana Fialy přišel na opravdu skvělý nápad - zajistit si vlastní bydlení.

Já bych to řekla takhle: Každý pes má mít svoji vlastní boudu.

S tím jsem "vypakovala" děti ve dvaceti letech z domu a oni to s úspěchem zopakovali na svých potomcích. Nebylo to snadné, ale dokázali to sami, jsem na ně pyšná.

Někdy na sebe narazí dva jedinci, kteří v manželství různými způsoby trpí (žárlivost, alkohol, násilí, lakota, povýšenost...) Nedají rozumu dovolenou, protože mají každý své závazky a nemusí to být jen děti, ale i ohledy na své blízké. Neženou to do krajnosti, ale scházejí se aby vůbec přežili své vlastní životy. Aby jejich manželství bylo snesitelnější, protože se mají na co těšit a upínat. Je to krajní řešení, ale nikomu neublíží a jim je citově pomoženo, aniž by za sebou pálili mosty.

Ukamenujte mne!! Já si myslím, že není povinností otce pokrýt celkové náklady na společné děti. Tak si to asi maminky představují. Nejen, že samy necítí, že my měly přispívat stejnou měrou, ale ještě by uvítaly, aby bývalý partner finančně podporoval je samé.

Balení zvládám. Jezdím pouze jednou ročně na dovolenou k moři. To mi stačí pouze igelitka. A nikdy mi nic nechybělo.

Když se rozhlédnu vidím , že kdo si požádá, tak dostane. Může mít vysoké příjmy (ty se vždy dají zakamuflovat podle potřeby) žije sám ve velkém bytě, jezdí drahým autem každý víkend na vlastní chatu, nikdo to prostě neřeší. Prostě ti odvážnější s hroší kůží si žijí. Zato někteří žijí v drahých nájmech, ale stydí se jít žebrat (celý život měli určitou hrdost) a musí ve vysokém věku stále chodit do práce. Jinak skončí pod mostem. Spolužák , bývalý novinář, se státnicí 4 jazyků, žije sám, nebyl ještě ani jeden den opravdu důchodcem. Práce se mu hledá těžko. V jedné recepci, kde chtěl jazykových znalostí využít mu nabídli, aby nosil ve svých letech hostům kufry. Tak mu říkám, aby nosil černé boy a kalhoty, že ho jednou odvezou z práce přímo ke kremaci. Ale říct si nedá - prostě zbytečná hrdost a tak prostě šlape chodník v ostraze.

Nikdy jsem nevydržela sedět a rukama nic nedělat. Tak jsem šila, pletla, háčkovala, vyšívala. V určitých letech jsem to viděla jako smysluplné. Pak se ukázalo, že šití, ani pletení se nevyplatí - látky a příze podražily, navíc v jistých obchodech seženeme vše za hubičku. Dnes mám krabici háčkovaných ubrusů a deček, nabízím kdekomu a marně. Žijeme jinak a v bytech se minimalizuje. Je mi 75 a nyní už jen pletu z rozpáraných svetrů ponožky a známá pracuje v centru pro postižené, kde je odbyt a já jsem tomu ráda. Dál mohu relaxovat u pletení a navíc to má smysl.

Když se stavěla kdysi sídliště, mnozí se útrpně usmívali jsou ro prostě "králíkárny"! Jak by asi definovali tyto dvacetimetrové milionové "byty"?

Zaplať pánbůh za ony králíkárny! Alespoň na ně dosáhli i průměrní pracující lidé.

Prosím pěkně, řekne mi zde někdo, kde s těmi F-35 budeme létat? Nebo si je snad někde zakonzervujeme a budeme čekat, než jim pojde záruční doba?

Často děti nejsou smutné ze školy, ale z rodičů a to škola nemůže odsuplovat. Rodina je neúplná, nebo funguje odstrašujícím příkladem a děti se podle toho chovají. Přinesou si to do školy a jsou smutné, ustrašené, divoké, drzé... Sice to sem nepatří, ale podělím se. Dcera je učitelka - na chodbě školy poplácala chlapce s poznámkou "to se ti povedlo". Kluk se na ni otočil a říká :"Co mě ošaháváte?" Dcera to řekla ve sborovně spíše jako vtip a paní ředitelka reagovala a zakázala jakýkoliv tělesný kontakt s dětmi. Takže by se neměly děti pochválit a třeba pohladit. Dcera je empatická a když nemůže pochválit za vědomosti, alespoň pochválí třeba za pěknou sponku ve vlasech a holčička má hned důvod k úsměvu.