Po více než 20 letech jsem se vrátila do školství. A protože si nechci nosit práci domů, neodcházím že školy, dokud nemám vše hotové a připravené. Je začátek listopadu a počet dnů v tomto školním roce, kdy jsem byla v práci méně než 9 hodin, bych spočítala na prstech jedné ruky. Průměrně trávím ve škole 9-10 hodin denně. Nestěžuju si, konstatuji. Mohla bych to "odfláknout" a jít domů dřív. Ale nechci. A takových jako já je kolem mě hodně.

Myslím si, že hlavním cílem kampaně je upozornit na to, co se obecně ženám v dopravních prostředcích děje a často to okolí ignoruje a ženy se nezastane. Mám pár vlastních zkušeností z dopravních prostředků od těch nepříjemných až po ty opravdu hnusné. A nechci, aby se to stávalo i mé dceři. A autorka má pravdu, že bylo normální takové jednání zlehčovat větami "ty naděláš", "však tě neubude", "jsi přecitlivělá" atd.

Poznámka k prvnímu odstavci - argument typu "do toho, jak vychovávám své dítě, nikomu nic není" často používají lidé, kteří své dítě týrají. Takže se zobecňováním tohohle prohlášení bych byla dost opatrná.

Podobnost s nacistickým Německem je čistě náhodná ...

Páni - takové krásné škatulkování, tolik zavádějících až nepravdivých "informací". A to vše v jednom jediném článečku. Skvělá práce 🙂.

Tak určitě ... ti ozbrojenci na Krymu nejsou ruští vojáci ... nechystáme se napadnout Ukrajinu ... opravdu mu ještě někdo věří?

Naprostý souhlas. Uhodila jsem syna dvakrát (na zadek, v období vzdoru) a považuji to za velké osobní selhání. Na o čtyři roky mladší dceru jsem už (poučena) ruku nikdy nevztáhla.

Před několika měsíci jsem četla rozhovor s někým od Cermatu (nepamatuji si, kdo to byl). Ale jedna věc mi utkvěla v paměti - není úplně triviální zajisti tisk tak, aby se k zadání nedostal nikdo předčasně a nemohl ho tak zveřejnit, a aby bylo zároveň zadání k dispozici v potřebném množství na všech školách. Řekla bych, že tohle je asi jeden z těch případů, kdy většina má svůj názor opřený o minimální zkušenost.

Za mě pohoda - je to tchýně, která je evidentně soběstačná (chce pomáhat s dítětem), takže schody vyjde. Já bych na místě tchýně (za předpokladu fyzické zdatnosti) tohle řešení brala všemi deseti.

Od prezidenta očekávám alespoň nějaký všeobecný přehled. Ale jako největší problém vidím, jak se Babiš během diskuze k dětem choval. Tam je ten pravý kámen úrazu. Jeho chování.

Nejen Mandelbrotova množina je krásná. Je celá řada fraktálů vytvořených jednoduchými pravidly s fascinujícími vlastnostmi. Doporučuji např. útlou knížečku Fraktály na hraně chaosu (Oliver Linton).

Vůbec nechápu, jak může někdo tyto činy zlehčovat a pachatele omlouvat. Mám hned několik nepříjemných zkušeností včetně následného zlehčování ze strany okolí. A to mám "štěstí", že mě nikdo násilně nenapadl. (Slovo štěstí píšu záměrně do úvozovek, protože by mělo být normální, že se lidé fyzicky nenapadají.)

1. Bylo mi cca 15 (před mnoha a mnoha lety - ještě socialismus). Na internátě, horečka kolem 39. Lékař mi řekne, ať si odložím. Pak mi nějakou chvíli prohmatává prsa a komentuje jejich velikost a pevnost. Neozvala jsem se, protože mi bylo opravdu hrozně zle a a neměla jsem odvahu, bála jsem se, že mě pošle do školy (byl tím pověstný). Ale dodneška si říkám, že si zasloužil jednu přes pusu. Cítím tu pachuť. Přemýšlím, kolika studentkám to dělal. A kolika ženám je při vzpomínce na toho prasáka dodnes špatně.
2. Cesta vlakem na koleje. Brzy ráno (před šestou, ale léto, takže už za světla). Sedím v kupé se starším pánem. Usnula jsem. Pak jsem se náhle probudila a přímo před očima mám penis toho na první pohled slušného staršího pána, který si dělá dobře. To už jsem zareagovala alespoň slovně, sbalila si věci a z kupé vypadla. Dokonce jsem se pokusila najít ve vlaku průvodčího. Ale onen "gentleman" stihnul mezitím vystoupit.

Takhle bych mohla ještě pokračovat. A to se mi vlastně "nic nestalo". Ale naprosto chápu, jak je těžké se ozvat (když jste mladá, nezkušená a dotyčný je vůči vám v mocenské pozici), a když už se ozvete, jak to může občas okolí bagatelizovat.

"Ježkovy voči" .. pokud dceru nevezla na jednání na vládní náklady, tak je všem po tom s prominutím "nic". A je mi úplně jedno, jaké politické názory paní zastává. Příklad z vlastní minulosti. Manžel 4 roky pracoval v Plzni (bydlíme v blízkosti Znojma). Takže jsem se o prázdninách ubytovala se synem na týden ve stejném penzionu jako manžel a trávili jsme s ním alespoň snídaně a večery. Hradili jsme to z vlastní kapsy. Není to totéž, ale je to velmi podobné.

Upřímně je mi velkou záhadou, jak souvisí národnost toho zloděje s tím, že je to zloděj. Tohle házení všech do jednoho pytle mi dost připomnělo nápisy v rakouských obchodech: "Češi, nekraďte nám tady."

Je až příznačné, jak často se člověk dobere toho, že něco v jeho dětství nebylo v pořádku, když má vlastní děti. Každopádně tady palec nahoru. Postavit se na stranu dítěte proti svým rodičům je v tomto případě naprosto v pořádku.

Loni o prázdninách jsem vzala děti na víkend do Prahy. A během procházky jsme si všimli, že na Střeleckém ostrově probíhá nějaká akce. Šli jsme se podívat - a byla to alternativa k Pride Parade (resp. klasická Pride Parade se to léto nemohla uskutečnit a místo toho se odehrávala v komornějším a alternativním provedení na Střeleckém ostrově). Syn se rozhodl, že s námi jít nechce a že si sedne na lavičku a bude si číst, já s dcerou jsem vyrazily. Bylo tam příjemná atmosféra piknikového charakteru. Stánky různých organizací zabývajících se problematikou související s postavením LGBT+ u nás i ve světě. Nikdo nám nic nevnucoval, když jsme se někde zastavily a měly otázky, dostaly jsme i pragmatické a pokud to mohu posoudit tak i daty podložené odpovědi. Obě jsme se pak s dcerou shodly, že to patřilo k těm nejpříjemnějším zážitkům z toho víkendu. Nikdo nikoho k ničemu nenutil. Já s dcerou jsme nenutily syna jít, on nás nenutil nejít, nikdo nás nenutil podepisovat petice (i když já jsem jednu podepsala 🙂) nebo se nějak vyjadřovat. Drtivá většina LGBT+ komunity jsou běžní lidé - pracují, bydlí, milují. Nic nikomu nevnucují, jen chtějí mít stejná práva. Naprosto legitimní požadavek. A jen tak na okraj - ještě před sto lety neměly ženy ve většině zemí volební právo. A bez boje by ho taky hned tak nedostaly. Vidím tady podobnost.

Děkuji za článek, který přinesl pohled i z jiné strany. Bylo to poučné.

Ano, nadané dítě je většinou dítě se speciálními potřebami. Údaj, za jehož správnost neručím, protože ho mám z druhé ruky, ale který by podle mé osobní zkušenosti mohl být pravdivý nebo přinejmenším hodně blízký faktům: Na každých 500 Kč vynaložených na inkluzi dětí se znevýhodněním připadá 1 Kč na podporu nadaných dětí. Tím nechci říct, že bychom měli vyčlenit děti se znevýhodněním. Naopak, jsem pro, ať je třída rozmanitá. I když je to nápor pro učitele. To by zase mělo zohledňovat platové ohodnocení. Případně asistenti, kteří se kromě těch slabších budou věnovat i těm nadaným. Prostě jen nesmíme opomíjet nadané děti. Protože investice do nich se nám vrátí mnohonásobně.

Mám dvě děti a jsem opravdu šťastná, že je mám. Ale mám je, protože jsem je chtěla. Nikomu jsem je nedlužila. Argument typu "dlužíš mi vnouče" patří podle mě jednoznačně do vyděračských technik hodných manipulátora.

Za mě - každá matka, která se snaží o své dítě starat co nejlépe (a tohle dítě podle zjištění nebylo zanedbávané, prostě jen žilo s matkou v nevyhovujících podmínkách) si zaslouží pomoc. A je mi absolutně jedno, jestli je bílá, růžová, tmavá, ukrajinka... je to matka, která se v rámci svých možností o své dítě stará.