...jak nacházet řešení v diskusi s dvouletým dítětem?
Jednoduše. Vy navrhnete několik řešení, která jsou pro vás ok a necháte dítě, aby si jedno z nich vybralo. Běžné dvouleté dítě už rozumí a dokáže kývat hlavou.
Pokud dítě odmítá jakékoliv řešení situace (např. je nemocné a bojí se doktora = situace, která musí být řešena), pak vyřešíte vy i přes odpor dítěte. ALE! potom musíte uznat pocity dítěte (strach, vztek, smutek), uklidnit ho, obejmout, pomazlit atd. Po uklidnění mu situaci přiměřeně jeho věku vysvětlit. A nejlépe pak ještě strávit s dítětem nějaký kvalitní čas u oblíbené hry, knížky nebo činnosti, kdy má vaši plnou pozornost a je si tak jisté vaší láskou.
Souhlasím, ale i při této výchově je nutné naučit dítě a i dospělého že musí nést následky za špatné rozhodnutí nebo chybu Mé rozhodnutí může být chybné ale pak následuje trest (nemyslím fyzický) .
Rodič by měl mít alespoň nějaké znalosti o vývoji dítěte. Co je schopné dítě v jakém věku zvládnout. Např. roční dítě nedokáže pochopit, že bráška spěchá na kroužek, tudíž ho za to nemůžeme trestat. Tříleté dítě není schopné regulovat emoce a proto nám udělá třeba vzteklou scénu atd.
Dalším důležitým pilířem respektující výchovy by taky měla být schopnost rodiče se vcítit do dítěte. Dítě, které je unavené, hladové, otrávené hektickým programem pravděpodobně nebude úplně ochotně spolupracovat a není to jeho chyba.
Myslím, že spíš než trest by mělo následovat pocítění důsledku. Např. nechceš uklízet hračky, pak musíš ale počkat, než je uklidím sama, nebo mi můžeš pomoct a můžeme jít o to dříve ven. Ale zase s ohledem na schopnosti dítěte a jeho rozpoložení (hlad, únava...).
Ano respekt ale je třeba nastavit hranice. Já se chovám na hřišti takto - dcera chce lopatku kterou potřebuje jiná holčička. Řeknu jí: ,,Holčička ji teď potřebuje, teď ji nemůžeš mít." Případně se zeptáme holčičky, jestli bychom si to mohli půjčit. Jak se rozhodne, to respektujem. Buď svou dcerku odvedu: ,,ona to teď potřebuje víš, nechce ti to teď půjčit." Nebo nám to půjčí a my poděkujeme. A taktéž když má dcera a přijde jiné dítě. ,,Nezlob se, ona to teď potřebuje, neber jí to prosím." Věřím že ji tím učím, že nemůže mít v životě všechno okamžitě, aby byla empatická k potřebám ostatním, a taky aby se případně podělila a měla tu svobodu volby, že se za ni postavim, ať už půjčí nebo ne. Když by mi seděla na zemi a odmítala jít, byla bych s ni, zeptala se co by potřebovala třeba chvíli nechala ale pak prostě: vím že bys tu chtěla být, ale nemůžu tě nechat. Země je studená, bojím se že se nachladíš a pospícháme. Jestli chceš, zastavíte se tu příště/cestou zpět. Šlo by to? Pomůžeš mi s tím prosím? Teď to ještě formou dohody nejde, protože nemluví, ale až ještě povyroste nechám ji aby navrhnula řešení. Ale já nastavím hranici že ji nemůžu nechat. A spolu zkusíme přijít na řešení.
Konečně někdo, kdo správně popsal, jak má v praxi fungovat respektující výchova 🙏 Už začínám být unavená ze všech těch "odborníků", kteří kritizují něco, o čem se nenamáhali vůbec nic zjistit.
Většinou to tak bylo. Ale zažila jsem i chlapce s naprosto fungující rodinou a úžasně pečující, laskavou a starostlivou maminkou, který měl vyloženě sociopatické až psychopatické rysy v kombinaci s vysokou inteligencí - a to byl teprve mazec. Rodiče zralí na blázinec a já, jako třídní, taky. To se prostě může přihodit také. Porucha osobnosti je vrozená. Chlapec s aspergerem byl také v zásadě z pohodové rodiny, problém byl pouze v tom, že rodiče diagnózu odmítli přijmout, a tudíž žádnými terapiemi ani jinou odbornou pomocí neprocházel. Ale jak k tomu pak přijdou spolužáci, když jsou vystaveni záchvatům nezvladatelných afektů.
Ano, duševní choroby mohou být i vrozené. Ale zas by to mělo stát asi na tom, že někdo to dítě včas diagnostikuje a zachází se s ním dle jeho diagnózy. A tady zas narážíme na problém nedostatečného množství dětských psychologů a psychiatrů. Když už si teda rodiče připustí, že mozek jejich dítěte funguje trošku jinak. Včera jsem se dozvěděla, že snad mají osekat i odborné poradenství ve školství. Minulý rok tuším snižovali počty asistentů učitele.
Chápu, že pro ty spolužáky to musí být rušivé až nepříjemné. Také máme ve školce chlapce, který syna trápí. Naštěstí bude mít tento rok asistentku, která by ho měla trochu usměrňovat, ale vzhledem k tomu, že nemá vzdělání v oboru psychologie, tak to bude jen taková hlídačka a chlapec se zřejmě nenaučí, jak se v kolektivu chovat ohleduplně.
Škola nikdy nemůže nahradit výchovu. Ale snad už se blýská na lepší časy. V mé sociální bublině je hodně rodičů, kteří se zajímají o psychologii dítěte a snaží se vzdělávat.
Ano, to by bylo skvělé, souhlasím. Ovšem na co tam chcete tyto skvělé lidi nalákat? Na nástupní plat nižší než má pokladní v Lidlu? Na úžasnou perspektivu, že po 20 letech časově i psychicky vyčerpávající práce nebudou mít naději ani na 40 tisíc čistého? Na nezvládnutou českou verzi inkluze? Na to, že si na ně otevře beztrestně "ústa" nejen žák, ale i každý alkoholik nebo čerpač dávek, protože je přece rodič?
Takže shrnutí: komplexní a obtížně řešitelný problém, který vyžaduje přenastavení systému tak, aby odpovídal současným trendům. A tady zas narazíme na to, že někteří lidé změny prostě nenávidí a budou se stavět na odpor 🤷♀️
Učitelé by nesmírně rádi přestali plnit roli bachaře. Ovšem to by ve třídách nesměli mít různé buď nesmyslně inkludované, nebo docela prostě zanedbané a nevychované jedince, kteří jsou nebezpeční sobě i svému okolí. Za posledních cca 10 let mé práce mne různí žáci pokopali (snažila jsem se zabránit tomu, aby se jedna hrubě zanedbaná dvojčata navzájem zabila), pokousali (sladká a roztomilá žákyňka první třídy, kterou jsem se snažila odvést do její třídy, když dostala na chodbě záchvat vzteku), hrubě urazili (a ne jednou) - ale jeden žák s diagnózou po mně hodil třeba nůžky a židli. Takže - co s tím? Zažila jsem žáka, který se smál do očí i přivolané policii, protože věděl (a řekl jim), že mu jako neplnoletému nemůžou nic udělat. Zažila jsem žáka, který byl vrácen z ústavu výchovné péče (a jiného vráceného z dětské psychiatrické léčebny) s tím, že ke zlepšení nedošlo a odborníci si s ním ani při individuální práci neví rady - ovšem učitel to má "nějak" zvládnout mezi dalšími 20 - 30 dětmi. Takže, ještě jednou: jak má v této situaci učitel "přestat dělat bachaře"?
Já osobně pro inkluzi jsem. Stát to ale nemůže nechat vše jen na učitelích. Nahnat problematické dítě do třídy a doufat, že bude plavat s proudem, je dost naivní. Ti žáci musí být podpořeni sociální prací v rodině už od útlého věku. Bohužel děti mají i lidé, kteří je nikdy mít neměli. A pokud to ti rodiče nezvládají i s podporou, tak děti odebrat a dát jim šanci na lepší život.
Tipnu si, že všichni tito problémoví žáci, které jste popsala, měli i problémové rodiče s přehnaně přísnou, přehnaně volnou nebo jinak nevhodnou výchovou.
Když se ohlédnu zpětně na své spolužáky, kteří byli u učitelů problémoví, tak to byly většinou děti z rozvedených rodin, děti na které rodiče neměli čas, nebo na ně byli přísní tak, že se bály chodit domů, i pár dětí které byly týrané a zneužívané. Za nic z toho ty děti, ze kterých jsou dnes alkoholici, drogově závislí, nebo psychicky nemocní, nemohly.
Možná je to proto, že dnes už lidé lékaře nebo učitele nevnímají jako autoritu bez výhrad, a to je dobře. Respekt si nezískáte úspěšným ukončením studia, ale svými skutky a znalostmi. Snad se postupně z těchto oborů vytratí lidi, kteří tuto bezmeznou autoritu zneužívali a budou tuto náročnou a důležitou práci dělat lidé, kteří jsou ve svém oboru skvělí a schopní sebereflexe.
Ano holky mi volaji a boji se.Ale doufam ze tohle se jednou pro vzdy uzavre a uz mu to neprojde.Vyjadreni p.Jakoubkove me docela zarazi.Bohuzel problem je i v ceske poste.Nemeli mu davat dalsi a dalsi posty ale jeho znamosti bohuzel sahaji vysoko
Tak snad už se ucho utrhlo a nesveze se to pouze po těch "pěšácích". Když jsme u nás zvažovali, zda a kdy pobočku po panu Dunajovi převzít, tak nám koordinátorka doporučovala udělat to co nejdříve. V kombinaci s ČEZ, ČEZ prodej a nedoplatky za elektro to byla fakt výživná zkušenost 😂
Napsala jste to vse presne.Jen dodam ze tyto zpronevery provadel od roku 2020 a Ceska Posta toto vedela.Vzdy se podalo trestni oznameni on to zaplatil a stihani se zastavilo.Byl tak sprosty ze rekl ze to udelaly zamestnankyne.
Tak to je super. Mám info, že zaměstnankyně mají nyní strach, že veškerá vina zůstane na nich a pan Dunaj opět vyvázne bez úhony.
On měl pan Dunaj celkově vypečené praktiky. Nejdříve žádal obce, které byly majiteli budov, kde se pobočka PP nacházela, o nájemné v symbolické výši 1,- Kč. Druhým krokem byl přepis energií na obec jako odběratele. Třetí krok byla žádost o příspěvek na výplatu pošťačky. Čtvrtý krok žádost o zvýšení příspěvku na výplatu. Vtipné je, že ale těm zaměstnankyním neplatil včas. Jsem ráda, že jsme si minulý rok vzali pobočku pod křídla naší obce.
Chtěl jsem si na Partner Česka pošta koupit před pár týdny dálniční známku do služebního auta. Přes web jsem nemohl, protože kvůli proplacení po mě účetní chtěla doklad. Neuspěl jsem. Musel jsem běžet na plnohodnotnou pobočku České pošty. Proč nenabízí tuhle službu i partner? A z venku u pobočky jsem vůbec nepoznal, že se jedná o nějakou Partner Česká pošta. Tváří sem to jako originál pobočky České pošty.
Prodávat dálniční známky mouhou pouze ty pobočky Pošta Partner, které si o to zažádají u nadřízené pobočky. Ale je to velmi bolestný a strastiplný proces, protože Vám nějaký manažer musí zadat do systému číslo mobilu, který je na pobočce, aby na něj mohl být zaslán potvrzovací kód. A to je zřejmě nadlidský úkon.
Často jsem si říkal, že v té firmě musí být obrovská korupce, když všechno sice stojí více než v Německu, ale přitom jejich reálné náklady (po odečtení korupční marže) jsou nízké, pošťáci jezdí Fabiemi a starými dodávkami. Někam v naší poště musí téct neuvěřitelně obrovské množství peněz, a tohle bude jenom jedno chapadlo celé chobotnice.
Na jednu stranu jsem rád, že zůstává jako státní instituce, na druhou stranu bychom vážně měli zvážit restrukturalizaci celé firmy a nasazení (nejlépe zahraničních) odborníků pro potlačení těhle lichvářů.
Mám stejný názor. Jsem na prášky už jen z toho jejich interního softwaru, který je sto let za opicemi. Než manažeři něco vyřeší nebo zařídí, tak za tu dobu obvykle vyroste kedlub. Zjevně prachy tečou jinam, než by bylo třeba.
20
Sledujících
1
Sleduje
20
Sledujících
1
Sleduje
Ale to autorka chápe, popisuje jen, jak to nepochopily ty matky.
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Pak je škoda, že autorka článek nenapsala tak, aby respektující výchovou pochopili i nezasvěcení čtenáři a dělá respektující výchově spíše medvědí službu.