Každý má právo se rozhodnout tak, jak mu velí jeho svědomí. Jednou se do toho zrcadla podivame všichni,a to co tam uvidíme,záleží na tom, kým jsme byli a jak jsme žili. Moje máma je už na pravdě boží, odešla poměrně mladá a rychle. A i přesto, že náš vztah nebyl zrovna ideální,postarala bych se o ni ráda. Ne kvůli ní,či kvůli tomu,že je to má" povinnost". Ale kvůli sobě. Abych se jednou nemusela za sebe v tom zrcadle stydět. Ale každý to máme jinak.

Potrefená husa vždycky zakejhá😂

Možná by nebylo od věci, kdyby se vrátili povině náhubky. Chceš mít nevychovaného psa na volno, tak mu dej náhubek. Taky by nebylo od věci, kdyby majitelé a chovatelé psů, procházeli nějakým školením,jak se mají chovat. Takové preventivní programy, kde by je někdo naučil správnému chování,co dělat a co nedělat atd.Ne psy,ale lidi. Problém je hlavně v lidech.

Markéta měla,jestli si to pamatuji dobře, kystom .. mucinózní cystadenom...to ale není rakovina,žádné chemo atd ..léčba spočívá v odstranění celého vaječníku,pokud je to nutné...měla jsem to samé ..nechápu,proč novináři pořád píšou jako by to bylo něco extra vážného,jako rakovina vaječníků,což opravdu není...

Jednou Erdel,navždy Erdel. Miluju tohle plemeno:-)

Možná neumím správně vyhledávat v textu, možná neumím číst...ale ,prosím Vás, kde je v článku napsáno,že ji opakovaně nutili k přerušení těhotenství?????

Tak my si před osmi lety vzali jednu starší,týranou fenecku. Tenkrát ji bylo asi 6let..neviděla na jedno oko,měla dýchací problémy,které ji způsobil vrostlý řetěz do krku...operace už měla za ty roky asi 3...peněz nás to stálo,že bychom si za ně mohli pořídit nějakýho šampiona:-) Dnes je jí 14let,už je hluchá jako poleno a na druhé oko už skoro taky nevidí...ale její chuť k životu je něco,co mě nepřestane nikdy udivovat. Umí si ten život užívat. A je šťastná a spokojená. A to je asi vše,co jsme pro ni mohli udělat,dát ji milujíci domov.

Já tohle řešila před rokem u své 12ti leté erdelky. Doba covidová,ale paní veterinářka byla ochotná přijet k nám domů. Dva mladší synové šli ven s ostatními psy,aby nebyli vystresovaní. Nejstarší syn,manžel a já jsme byli do posledního výdechu u ní. Držela jsem ji v náručí do poslední chvíle. Byla už moc nemocná a ten den měla jeden z lepších. Vzali jsme si volno v práci, šli s ní všichni na poslední procházku...bylo to těžké,ale těžší bylo se dívat jak trpí a ze všeho nejtěžší bylo aspoň pro mne to samotné rozhodnutí. Věřím že jsem udělala správně,ale chybí mi moje holka ušatá...

Tak můj manžel ve svých 18ti letech,když jsem ho poznala,neměl asi ani jednu ze zmíněných vlastností...

A vida..jsem s ním už 23let a řekla bych,že má vše,co má mít..ideální partner neexistuje,ale může se časem,pílí a samozřejmě vzájemnou láskou a úctou,ideálním partnerem stát.