Také jsem čerpala rodičovský příspěvek. Jako matka dvojčat jsem měla stejný nárok jako matka jednoho dítěte. Za mě dost paradox teda. Na druhou stranu, upřímně nechápu, proč by měla matka zaměstnaná na plný úvazek čerpat rodičovský příspěvek? Tuto dávku skutečně chápu jako alespoň minimální kompenzaci ušlé mzdy a předpokládám, že je použita na potřeby dítěte, ne na zvýšení standardu rodiny. Takže za mě ano, příspěvek těm, které se rozhodnou zůstat doma a o dítě pečovat. Jednoleté dítě stejně nemá v celodenním zařízení co dělat. Stát by neměl podporovat výchovu deprivovaných jedinců.

Tak to bych psychicky nedala. Ten neustálý tlak na bakšiš a výzvy k duchaprostým aktivitám. Chápu, že je může člověk ignorovat a odmítat, ale je i to je na dovolené na obtíž.

No to je ale blbost. Jednak to funguje pouze v dortové (kulaté) formě, a za druhé lze podobného efektu docílit použitím obyčejné vidličky. Nalít světle těsto, na to nalít kakaové, vzít vidličku a spirálovým tahem od plechu na horu vytvořit vzor. Zabere pár sekund a netřeba stříhat láhev, celou ji zašpinit a pak stěrkou čistit od těsta.

Klid všichni. Tyto články autora Dalibora Martínka jsou jen normální clickbait. Taky mi to vzalo trochu času, než jsem to pochopila. Je úplně zbytečné reagovat. S vysokou pravděpodobností tyto články tvoří AI a autor neexistuje.

Tak mě říct učitelka mých synů (4. třída), že mi chce pomoci nebo dokonce dlouhodobě pomáhat, tak zřejmě odcházím beze slova ze schůzky. Nevyžádaná pomoc je vždy nevítaná. Ale jinak, z druhého soudku. Sama jsem mnoho let působila jako učitelka. NIKDY jsem nenapsala ani jednu poznámku a nikdy jsem si nezvala rodiče co školy z výchovných důvodů. Problémy, které mám jako učitel ve třídě si v té třídě musím také vyřešit. Rodič tam není, nezná okolnosti a tudíž se těžko může vyjádřit. Pokud učitel ve třídě dělá smysluplné věci, pozitivně motivuje a má partnerský přístup, tak spoustu problémů eliminuje už na počátku. Jistě, problémy s některými žáky byly a budou. Ale návštěva rodiče ve škole nic nespraví.

O čem to je? Oslava dceřiny inteligence? Přidala bych další rozměr, který ovšem autorka nezamýšlela, a tím je výuka dějepisu na základních školách. Dcera autorky zcela jistě všechny tyto historické mezníky slyšela ve škole. Jak je možné, že při své inteligenci z nich vytvořila historický galimatyáš? Odpovědí mohou být dva důvody. První je, že dcera autorky je úplně blbá. Druhý, a pravděpodobnější je ten, že dějepis se učí tragicky špatně. Za děcka vůbec nechápou historické přesahy a souvislosti. Učitel je zasype daty a úkol zní "Nauč se zpaměti". Autorka nám dává výborný příklad, že toto je je úplně k ničemu. Opravdu k ničemu, opakuji záměrně. Díky bohu za redukci ŠVP. Méně, ale souvislostech, snad bude znamenat více.

Aha, čtu o snížení administrativy. To zní super! Škoda jen, že o dva řádky níže se dozvídáme, že cituji: "Údaje do registru by měly zapisovat školy." Nadšení prudce opadlo.

Ne, neuškodí. S pozdravem Plecháčová.

Ten dům je mimořádně ošklivý. Zvenku i zevnitř. Zvenku je to podivný mix funkcionalismu a devadesátek (podivné tvary rádoby fabriky, barevnost fasády), přičemž zevnitř je neuvěřitelně ohavný ten přiznaný beton.To se prostě musí umět, jinak to působí humpolácky. Bohužel, zde je to nezafungovalo. Byla tady snaha o modernost a " na nic si nehrajeme". Problém je, že tady to tlačení na pilu je do očí bijící.

Kdo je to "looser"? Vždycky jsem si myslela, že existují pouze loseři od slova "loser". Prosím autory, aby se dovzdělali v anglickém jazyce alespoň na úroveň B1 podle evropského referenčního rámce.

Povýšenost z vašeho článku jen čiší. Jste přesně ten odporný typ diváka, který Výměnu sleduje pro to, aby se vymezil vůči těm podřadným individuím v pořadu a utvrdil se v tom, že jeho/její život je vlastně super (viz všechny ty odlišnosti mezi hnusáky bez zubů a vaší dokonalou rodinou). Pokud tento motiv ke sledování divák přizná, pak je to asi ok. Ale vy svou nízkou motivaci zakrýváte vzletnými slovy jako "sonda do života jiných lidí a rodin". Takže nejenom povýšenost, ale i pokrytectví jako když vyšije. Naši rodinu řadím do střední třídy s tím, že máme pohodlný život a také na zubaře a zahraniční dovolené. Nicméně, nikdy by mě nenapadlo povyšovat se nad jedince, kteří neměli tolik štěstí. Ať už ve zděděném genetickém potenciálu nebo rodinném prostředí, které bylo pro náš/váš vzdělávací a obecně životní úspěch zásadní. Abyste se jednoho dne nedivila, jak málo může stačit, aby člověk spadl ze svého pohodlného hnízdečka do spár exekutora nebo nepohodlí azylového domu.

Smutné, ale opravdové. Takové na dřeň.

Zcela banální text nepřinášejíci nový pohled. Autor se ale mýlí v tom, že "rodiče selhávají". Selhat může jen ten, komu je dáno, kdo má "moc" nad svým rozhodnutím. Dnešní rodiče ji v mnoha případech nemají. Jsou stejně labilní, úzkostní a depresivní jako jejich děti, a stejně tak potřebují pomoc odborníků (byť si to někteří vůbec neuvědomují). Nejsou to tedy rodiče, kdo má moc něco změnit. Děti jen kopírují jejich zmatky, propady a nejistotu. Dnešní děti a jejich rodiče jsou pouze produkty doby. To dnešní hektická a na vypjatý výkon orientovaná doba vede k depresím, úzkostem a poruchám chování. Nicméně je nutné ukázat prstem a označit viníka. Rodič je vždy snadným terčem.

Mně to nějak není jasné. Jak je možné, že kraj (instituce státní samosprávy) objedná tak drahou atrakcí z peněz daňových poplatníků? Jako občan s tím zásadně nesouhlasím. Je to pokleslý druh zábavy a má být realizován na čistě komerční bázi.

Milá autorko, domácí úkoly zásadně nepodepisuji. Jsem bývalá učitelka a nikdy jsem tuto obskurní praktiku nevyžadovala ani od svých žáků. Stejně tak odmítám podepisovat úkoly svých synů ve čtvrté třídě. Úkol je 1. nesmírně otravná záležitost pro žáka i pro rodiče 2. pokud přistoupíme na trapnou hru na úkoly, pak je to záležitost žáka a učitele. Předpokládám, že synové si úkoly plní sami a z vlastní iniciativy. Za to jsou také případně hodnoceni. Nebo má paní učitelka hodnotit, jak jsem já zkontrolovala Dú? Já jsem povolána, pokud dítě nahlásí problém. Pak pomáhám. Dítěti, ne učitelce. A považuji to za samozřejmost. Nemusím nic podepisovat. Podpis slouží ke stvrzení mnohem závažnějších záležitostí, než je banální domácí úkol.

Je jasné, že situace je opravdu vážná. Mladí lidé do školství nespěchají. To je velká záhada, když je čekají jen prázdniny, samé volno, v jednu doma a jistota neustálého zvyšování platu až k závratným částkám. Pak je tu velká skupina učitelů už teď v důchodu nebo krátce před důchodovým věkem. Tady najdeme nejvíce vyhořelých a celkově už opotřebovaných jedinců (byť kvalifikovaných), kteří prostě pro prvním podnětu (zvýšení přímé pedagogické činnosti) okamžitě odejdou. Učitelé ve středním věku v případě zvýšení úvazku budou také zvažovat odchod do soukromé sféry. Obzvláště ti flexibilní se znalostí jazyků. Ve škole tak zůstanou ti, kteří prostě nemají kam jít. To znamená naprosto nepoužitelné osoby. Bezmezně oddané nepočítám. Těch bude opravdu málo a zhusta jde o jedince, kteří vnímají výuku jako svůj koníček, ne výdělečnou činnost (manžel podnikatel). Osobně si myslím, že stále více rodin se bude uchylovat k soukromému vzdělávání. Chudí budou mít smůlu.

Tak trochu paranoia, ale upřímně, to si jako opravdu užijete kafe v kavárně, když dítě "brečí jen tak"? Proč si na to kafe raději nezajít do nějaké dětské kavárny nebo dětského centra, kde to nikomu nevadí? Kavárny přece nejsou místa pro děti. To je jako vzít dítě do hospody. Sama mám ještě relativně malé děti a ten rozpustilý věk mám v živé paměti. Nikdy by mě ovšem nenapadlo jít s nimi do kavárny. Když tak jsem si koupila kafe s sebou a vzala si nápoj do parku.

Výhled mi nijak úchvatný nepřijde: střechy domů pod ním, žádný luxus. Není to ani v první řadě u jezera, taky body dolů. A to místo obklopené dalšími domy na mě teda dojem vůbec neudělalo.

Jo tak "modelka". Aha.

Nevím, v jakém světě žijete. Já jsem dlouho působila jako učitelka na gymnáziu a mám dvě děti na prvním stupni. Mluvíte o tom, že škola dodává soft skills jako kritické myšlení a trénink vytrvalosti a odolnosti. To první lze jistě učit lépe než paměťovým učením dějepisných a zcela izolovaných dat bez provázanosti (váš příklad z Chebu), jak se zhusta děje na základních a středních školách. To druhé (odolnost) je ještě diskutabilněší, vzhledem k tomu, kolik dětí trpí psychickou labilitou, na níž se z určité části jistě podílí i škola. Soft skills jsou pro život neocenitelné. Dnešní školní prostředí je ale bohužel nastaveno pouze na ty hard (suché učivo a paměťové učení). Je zřídkavým jevem, že škola vyžaduje samostatnost jinak, než "nauč se toto zpaměti". Pokud někdo skutečně získá ten důležitý přesah, o kterém hovoříte, pak se to děje úplnou náhodou. A to ve škole nechcete. Samotná podstata pedagogického procesu je přece v tom, že aktivity a učení mají cíl.