To je sice pravda, ale lze doporučit návrat dítěte na ZŠ. Učila jsem na víceletém gymnáziu přes 20 let a několikrát rodiče k tomuto kroku sáhli, protože jejich dítě, častěji kluci, bylo inteligentní, ale ještě nezralé. Poznámky jsem také nepsala, větší problémy jsem řešila mailem , popř.schůzkou, pokud měli rodiče zájem. Ale jako důchodkyně jsem 2 roky vypomáhala na ZŠ a situace tam je diametrálně odlišná. Naopak jsem byla vedením upozorněna, že mám rodiče poznámkou informovat o nevhodném chování dětí, aby si pak nestěžovali, že o ničem nevěděli, takže za ty 2 roky jsem napsala /na stará kolena/ víc poznámek než za celý svůj čtyřicetiletý kantorský život. Kantořinu na gymplu jsem měla moc ráda, ale být celý život na ZŠ, neříkala bych to. Kantorky na ZŠ upřímně obdivuju, s gymplem je to naprosto nesrovnatelné.
Klíčové slovo je "doporučit" návrat na ZŠ. Za svou dvacetiletou kariéru na gymnáziu jsem zažila jedno jediné dítě, které se vrátilo na ZŠ. Zbytek zůstával a mnohdy prudil. Někteří se odebrali až po kvartě, tedy po skončení povinné školní docházky.
Chování je součástí klasifikace, škola má i výchovnou funkci a rodič má právo na informace průběžně. Je nepřípustné neposkytovat zákonným zástupcům informace průběžně a jen ke konci klasifikačního období udělit výchovné opatření/snížený stupeň z chování. To by vám vysvětlili na ČŠI. I z pohledu rodiče je to špatně. Pokud dítě obtěžuje svým nevhodným chováním ve škole ostatní účastníky výchovně-vzdělávacího procesu, je v pořádku, že je zákonný zástupce obtěžován informacemi o jeho dítěti.
Dobře. Jednejte podle svého přesvědčení. Nicméně, pak se nedivte, že před žáky a rodiči nemáte žádný respekt, vše vám na těch výchovných schůzkách odkývou a v duchu (někteří i nahlas) si myslí svoje. Já si též myslím své o učitelce synů (4. třída), která mne neustále obtěžuje nesmysly typu "Při procházce narazil do dopravní značky. Uděluji poznámku.".
Za svou téměř třicetiletou praxi jsem učila na různých školách od víceletého gymnázia přes běžné základky až po školu ve vyloučené lokalitě. Věřte tomu, že z pozice bývalé učitelky na gymnáziu rozdáváte hraběcí rady. Nemáte tušení, s jakými výchovnými problémy dětí se potýkají učitelé na jiných typech škol.
Asi neumíte číst s porozuměním. Reagujete na příspěvek vytržený ze širšího kontextu. Znovu tedy opakuji, že závažné situace (šikana, obtěžování, sebepoškozování apod ) je nutné řešit ve spolupráci s rodinou. Ve svém příspěvku mluvím o běžných výchovných problémech (vyrušování, nevhodné chování ve výuce). Tam by si to měl učitel řešit sám a ne obtěžovat rodiče každou banalitou, případně jen rozdávat poznámky (mnohdy opravdu směšné,), jak na běžícím pásu. Takovéto chování totiž učiteli respekt nezjedná, spíše poukazuje na jeho bezradnost.
No to je ale blbost. Jednak to funguje pouze v dortové (kulaté) formě, a za druhé lze podobného efektu docílit použitím obyčejné vidličky. Nalít světle těsto, na to nalít kakaové, vzít vidličku a spirálovým tahem od plechu na horu vytvořit vzor. Zabere pár sekund a netřeba stříhat láhev, celou ji zašpinit a pak stěrkou čistit od těsta.
Učím na druhém stupni. V průběhu několika minulých let jsem učila žáky, kteří napadli pedagogické pracovníky, žáky, kteří se snažili distribuovat ve škole zakázané látky, žáky, kteří se (mimo dobu vyučování) dopouštěli kyberšikany, žáky, kteří kradli, žáky, kteří ostatní spolužáky hrubě vulgárně napadají, žáky, kteří ostatním vyhrožovali (i sexuálním napadením). Někteří z těchto žáků byli žáci inkludovaní (tj. s diagnózami), někteří byli pouze nevychovaní. Zažila jsem žáka, kterého nám vrátili z ústavu výchovné péče, s tím, že ke zlepšení nedošlo, zažila jsem žáka, kterého nám s podobným verdiktem vrátili z psychiatrické léčebny. A k tomu máme v každé třídě kolem 20 - 30 žáků, kteří mají nárok na bezpečné prostředí a normální vzdělávání. Často jim chování jejich spolužáků velice vadí a obtěžuje je. V některých případech jim ale naopak "imponuje" a mají tendenci se k němu přidávat. Ti i oni žáci musejí minimálně vidět, že podobným "problemmakerům" jejich chování neprojde jen tak - tudíž nevidím důvod v těchto případech šetřit kázeňskými opatřeními. Opravdu nevím, proč by se na řešení těchto problémů neměli podílet rodiče - ostatně, často to je i za účasti OSPODu, který rodiče u těchto jednání přímo vyžaduje. Pokud si zvu rodiče do školy - je to kvůli podobně závažným problémům - nebo je to tehdy, kdy vidím, že dítě má nějaký problém - psychický, sociální nebo vzdělávací - a potřebuji, aby rodiče spolupracovali na jeho vyřešení. Informovat po telefonu rodiče třeba o tom, že jeho dcera má sebevražedné myšlenky, by mi přišlo opravdu značně necitlivé.
Ano, to jsou závažné situace. Tam je spolupráce rodiny zásadní. O tom se ani nemusíme bavit.
Na gymnáziu máte jeden vynikající nástroj k řešení kázeňských problémů - a to je hrozba vyhazovu. To, bohužel, na ZŠ nepřipadá v úvahu. Také skladba žáků je "lehce" jiná - a tudíž i problémy, které musíme řešit.
Na nižším gymnáziu žádná hrozba vyhazovem neexistuje. Dítě tam plní povinnou základní docházku. Nelze jen tak vyhodit.
To si úplně neumím představit. Takže rodičům třeba napíšete: Váš syn/dcera se projevuje jako šikanátor, nebo: ve škole distribuuje zakázané látky, nebo: kouřil/a na toaletách, nebo: sexuálně obtěžuje spolužačky atd. atd. - bude mít dvojku z chování, mluvit s vám o tom nechci, se s tím prostě smiřte. Takhle nějak?
Pokud se jedná o velmi závažnou věc (šikana, obtěžování), tak tam je schůzka všech aktérů na místě. Myslím, že se bavíme o různých věcech. Mnoho učitelů prostě uděluje poznámky jako na běžícím pásu za naprosté banality. Stejně tak si zvou rodiče v případech, kdy to vůbec situace nevyžaduje a jedná se o prosté sdělení ze strany učitelky. Vždycky přemýšlím, proč to ty učitelky dělají? Nevěřím totiž teorii o tom, že "pomáhají s výchovou." Spíše jde o to, že určitý typ dětí (nejčastěji živí, zvídaví chlapci) jim lezou na nervy. A tak si chtějí zchladit žáhu na rodičích.
To si úplně neumím představit. Takže rodičům třeba napíšete: Váš syn/dcera se projevuje jako šikanátor, nebo: ve škole distribuuje zakázané látky, nebo: kouřil/a na toaletách, nebo: sexuálně obtěžuje spolužačky atd. atd. - bude mít dvojku z chování, mluvit s vám o tom nechci, se s tím prostě smiřte. Takhle nějak?
No a co je špatného na tom napsat rodičům email, že jejich dítě kouřilo na záchodě? Proč je zvát do školy? Pokud by mi učitelka tuto skutečnost zavolala a požadoval by schůzku, tak ji odmítnu. Podstatu věci mi sdělila, informaci mám a naložím s ní podle uvážení. Co by škola ještě chtěla? Ponížit rodiče vynucenou schůzkou? Ukázat svou moc? Jestliže chce učitelka něco podepsat, až mi to též pošle mailem. Naskenuju a odešlu zpět.
Tak to vás obdivuji, že jste všechny děti - včetně těch, které nezvládají ani v ústavech výchovné péče a těch z dětských psychiatrických léčeben - zvládala zcela sama a bez pomoci rodiny. Předpokládám, že i takové děti jste pak rodičům předávala vzdělané a vychované, ovázané červenou mašlí. Pouze mám otázečku - pokud jste přišla na nějakou zázračnou metodu, kterou neznají ani dětští psychologové a terapeuti dětí s poruchami chování - proč jste ji nezveřejnila a nezbohatla na tom? A proč už neučíte, když jste v tom byla tak úspěšná?
Žádnou zázračnou metodu nemám. Je pravda, že jsem učila na gymnáziu. Ale i tam byli žáci (v každé třídě několik) s určitým stupněm opatření. V těchto případech (vyrušování, nepřipravenost na hodinu apod.) jsem samozřejmě s rodiči komunikovala. Nejčastěji v době konzultačních hodin v rámci třídních schůzek. Nepamatují se, že bych si je extra zvala do školy. Spíše mi jde o takové to běžné zlobení ve škole (předvádění se, vyrušování) v rámci nižšího gymnázia. To jsem si vždy vyřešila sama v hodině, nebo po ní a neobtěžovala jsem s tím rodiče, s tím, že jim budu "pomáhat" s výchovou. Učitelka mých synů má naopak dojem, že musí pomáhat všem rodičům. Jen hodné holčičky jsou z obliga. A tak naše učitelka velmi často telefonuje ke mně do zaměstnání, aby mě informovala o kdejaké banalitě. Naposledy o tom, že syn nevhodně sedí ve vyučování (nesedí opřený zády, ale bokem směrem k ní, protože ho bolí záda). Nebo že cestou do knihovny narazil do dopravní značky. Vždy mě neváhá také sdělit, že uděluje poznámku do Bakalářů. Asi jí při dalším takovém telefonátu sdělím, ať mě již neobtěžuje. Bude mít s tím pomáháním utrum.
Tak mě říct učitelka mých synů (4. třída), že mi chce pomoci nebo dokonce dlouhodobě pomáhat, tak zřejmě odcházím beze slova ze schůzky. Nevyžádaná pomoc je vždy nevítaná. Ale jinak, z druhého soudku. Sama jsem mnoho let působila jako učitelka. NIKDY jsem nenapsala ani jednu poznámku a nikdy jsem si nezvala rodiče co školy z výchovných důvodů. Problémy, které mám jako učitel ve třídě si v té třídě musím také vyřešit. Rodič tam není, nezná okolnosti a tudíž se těžko může vyjádřit. Pokud učitel ve třídě dělá smysluplné věci, pozitivně motivuje a má partnerský přístup, tak spoustu problémů eliminuje už na počátku. Jistě, problémy s některými žáky byly a budou. Ale návštěva rodiče ve škole nic nespraví.
O čem to je? Oslava dceřiny inteligence? Přidala bych další rozměr, který ovšem autorka nezamýšlela, a tím je výuka dějepisu na základních školách. Dcera autorky zcela jistě všechny tyto historické mezníky slyšela ve škole. Jak je možné, že při své inteligenci z nich vytvořila historický galimatyáš? Odpovědí mohou být dva důvody. První je, že dcera autorky je úplně blbá. Druhý, a pravděpodobnější je ten, že dějepis se učí tragicky špatně. Za děcka vůbec nechápou historické přesahy a souvislosti. Učitel je zasype daty a úkol zní "Nauč se zpaměti". Autorka nám dává výborný příklad, že toto je je úplně k ničemu. Opravdu k ničemu, opakuji záměrně. Díky bohu za redukci ŠVP. Méně, ale souvislostech, snad bude znamenat více.
Zvláštní až opravdu zvláštní. Vzpomeňte si na současné elektronické přihlášky. Učitelé musí kontrolovat, zda daný uchazeč je ta správná osoba. Kolik výsledků do dané přihlášky musíte zadávat. Proč to asi uchazeč musí zadávat, protože neexistuje jednotný registr žáka, kde by tyto informace byly a dále by se používaly a případně další školní institut by do něj nahlížel, případně i sám žák pro svou kontrolu. Vždyť to je správně, že všechny tyto údaje budou evidovány a doufejme, že budou spojeny s dalšími registry, aby se neduplikovaly. Stále všichni nadáváme kolik formulářů se musí vyplnit a přitom je prý stát zná. Nezná, protože tyto údaje mají jen jednotlivé školní instituce a nejsou propojené.
Ale svatá prostoto! Vy opravdu věříte, že zadáte info do nějakého registru a, voilà, vše se nám propíše do dalších systémů jako Bakaláři a podobně? Vy máte ale představivost! Vsadila bych svůj klobouk, že bude docházet k duplicitními vyplňování, a to včetně údajů o zdravotní pojišťovně matky, otce, babičky a zda byl porod žáka veden přirozeně nebo sekcí. To vše ve jménu snížení administrativy a zvýšení efektivity. Těšíme se a děkujeme!
Ten dům je mimořádně ošklivý. Zvenku i zevnitř. Zvenku je to podivný mix funkcionalismu a devadesátek (podivné tvary rádoby fabriky, barevnost fasády), přičemž zevnitř je neuvěřitelně ohavný ten přiznaný beton.To se prostě musí umět, jinak to působí humpolácky. Bohužel, zde je to nezafungovalo. Byla tady snaha o modernost a " na nic si nehrajeme". Problém je, že tady to tlačení na pilu je do očí bijící.
Povýšenost z vašeho článku jen čiší. Jste přesně ten odporný typ diváka, který Výměnu sleduje pro to, aby se vymezil vůči těm podřadným individuím v pořadu a utvrdil se v tom, že jeho/její život je vlastně super (viz všechny ty odlišnosti mezi hnusáky bez zubů a vaší dokonalou rodinou). Pokud tento motiv ke sledování divák přizná, pak je to asi ok. Ale vy svou nízkou motivaci zakrýváte vzletnými slovy jako "sonda do života jiných lidí a rodin". Takže nejenom povýšenost, ale i pokrytectví jako když vyšije. Naši rodinu řadím do střední třídy s tím, že máme pohodlný život a také na zubaře a zahraniční dovolené. Nicméně, nikdy by mě nenapadlo povyšovat se nad jedince, kteří neměli tolik štěstí. Ať už ve zděděném genetickém potenciálu nebo rodinném prostředí, které bylo pro náš/váš vzdělávací a obecně životní úspěch zásadní. Abyste se jednoho dne nedivila, jak málo může stačit, aby člověk spadl ze svého pohodlného hnízdečka do spár exekutora nebo nepohodlí azylového domu.
1
Sledujících
0
Sleduje
1
Sledujících
0
Sleduje
Tak to bych psychicky nedala. Ten neustálý tlak na bakšiš a výzvy k duchaprostým aktivitám. Chápu, že je může člověk ignorovat a odmítat, ale je i to je na dovolené na obtíž.