Již několik let tvrdím, že lyžování jako masový sport končí. Sama jsem z lyžařské rodiny, lyžuju snad od té doby, co umím chodit. Svým dětem jsem tento sport chtěla předat taky. Kluci od malička lyžují, a že už nás to stalo peněz. Tento rok už na to ale kašlu. Sníh prostě není. U nás vůbec, na Slovensku velký špatný, Rakousko kromě ledovce taky nic moc. Abychom létali lyžovat někam do exotických destinací, to ani omylem. Pojedeme prostě na týden k moři. Jednak zjišťuju, jak obrovský výdaj lyžování je, a jednak už to prostě není ono. Myslím,že podobným směrem začíná uvažovat vím dál více lidí, což bude poměrně dost ekonomicky nepříjemné pro horské regiony.

Podívejte se, vy nejste moc chytrá. Naučila jste se pár floskulí (já bych si třeba nikdy netroufla tvrdit, co má kdo dělat) a ty vytrvale opakujete. Právě podle vaší urputnosti v tvrzení co má kdo dělat soudím, že si to nenecháváte pro sebe a vytrvale šíříte.

Věk diskutujících odhaduju podle příspěvků, užívaného jazyka, postojů a hodnot v příspěvcích. Jde to poznat. Já sama také nejsem nejmladší, už mi za pár let bude padesát. Logicky taky, toto není médium pro mladou generaci. Ti jsou tu v naprosté menšině a většinou se k věku přiznají.

Podívejte se, já jsem bývalá dlouholetá učitelka. Na pozdravy odpovídám naprosto 100%, i na pozdravy dětí/žáků, což není samozřejmost. Žáci si totiž mnohokrát stěžovali, že učitelé jim neodpovídají na pozdrav. Asi jsou tito kolegové ještě z jiného vesmíru. Na svých pravidlech pouze selektivního zdravení si trvám. Vy si zdravte všechny jako na běžícím pásu, ale věřte mi, že mnoho z těch, které tak usilovně zdravíte, by rádi prošli bez povšimnutí. Hlavně prosím pěkně po učitelsku nezdravte významně ty žáky, kteří nepozdraví vás jako první a nedělejte jim následně školení na chodbě.To je snad úplný vrchol trapasu. Mnohé děti jsou prostě jen introvertní a školní chodba je pro ně peklo.

Ano, přesně tak. Zdravím lidi, které mám ráda. Taky zdravím lidi, které znám, když se s nimi střetnu tváří v tvář. Jinak ne. Lidí, které nemám ráda, tam dělám, že je nevidím nebo je ignoruju, pokud jsou v dostatečné vzdálenosti. A ano, malé dítě dokáže velmi dobře posoudit, jaký učitel jej učí. Nemusí to být jen podle toho, že dobře učí. Moji synové mají učitelku na AJ, která neučí moc dobře, ale je milá a má ty děcka doopravdy ráda. Tuto zdraví na dálku. Před několika dny jsme míjeli synovu třídní učitelku. Já jsem si jí nevšimla. Syn po několika sekundách řekl: "To byla paní učitelka." Zeptala jsem se ho, proč ji nepozdravil. Odpověď: "Já ji nemám rád." Doufám, že nejste taková ta karikatura učitelky, která dítěti, které ji nepozdravil na chodbě udělá scénu, protože přece "respekt". Takové jsou nejhorší.

Jo a ještě. Pokud učitel neví, jak učivo souvisí s reálným životem a nedokáže najít souvislost, ať to radši neučí. Pak dětem předkládá mrtvou věc. Nebo ty starší může přizvat, ať mu pomohou s hledáním smyslu.

Veškeré vědění vychází z naší reality. Vše lze k životu vztáhnout, i zcela abstraktní koncepty. Problém je zamyslet se, jak to udělat a najít souvislost, která bude relevantní pro vás- učitele i žáky. Neříkám, že je to jednoduché. Vyžaduje to mentální práci a velké porozumění věcem a jevům. Učitelé to ale zhusta nedělají ani tam, kde se to nabízí viz můj primitivní příklad s odčítáním. Prostě jedou stylem "Udělej, protože to říkám." Já jsem učila na gymnáziu mimo jiné filozofii (a hrozně ráda). Existuje abstraktnější obor? Své studenty jsem ve většině případů dokázala pro filozofii nadchnout. Ale nebylo jednoduché to celé vymyslet.

Tím se zabývá cela pedagogická věda - didaktika a pak metodiky jednotlivých předmětů. Vše je excelentně popsáno v odborné literatuře. Obzvláště té cizojazyčné. V češtině je to bída. Obecně české pedagogické fakulty jsou velice špatné a produkují nekvalitní učitele. Ale k vaší otázce. Učitel musí sdělovat cíl tak, aby žák věděl proč to má dělat. I když , učitel vlastně nemusí sdělovat vůbec nic. Staci navodit situaci, se kterou si žák neví rady. Viz dvojciferná čísla odčítání. Učitel ví, že žáci umí odečítat do 10. Dá jim pár příkladů a mezi ně zamíchá 56-34. Žáci to neumí a zjistí, že si s tím neporadí. Učitel vytvořil mentální mezeru v myslích žáků. Navodí situaci stylem: Děcka, já mám v kapse 56 korun (ukáže fyzicky) a chci si po vyučování koupit na benzínce kafe za 34. Myslíte, že je důležité vědět, kolik mi zůstane peněz? Co kdybych si chtěl koupit ještě tyčinku Snickers. Vyjde mi to? No a pak už je situace mnohem jednodušší. Prostě neprojde a neřekne: "Dnes se naučíme odečítat dvojciferná čísla." To je jako mluvit na ně čínsky a ty děcka to nezajímá. Stejně je možné postupovat u jakéhokoliv učiva. Jen je nutné připojit se skutečností, ukázat důležitost pro žáky samotné.

Porozumění smyslu jakékoliv, nejenom slovní úlohy, je zásadní. Před každou aktivitou je nesmírně důležité vysvětlit její cíl a smysl. I malým dětem. Pokud se dítě/žák ztotožní s cílem, je vyhráno. Pak jedete na vnitřní motivaci a žák pracuje, protože chce. I když je úkol těžký. Mainstreamová škola toto neumí. Říká žákovi: "Udělej toto." Žák se logicky, byť i úplně nevědomě ptá "Proč to mám dělat?". Někdy se zeptá i nahlas. Standardní odpověď je: "Protože jsem učitel a chci, abys to dělal." Přizpůsobivý žák to udělá, ale nebaví ho to a nevidí smysl. Nadaný žák zpochybní učitele a má problém. Jeden takový žák ve třídě rozvrátí učiteli atmosféru a dostane poznámku, dostává špatné známky. Takový je v každé třídě. Atmosféra v celé škole jde do kopru. Učitelé si stěžují, že tací jsou drzí, nezdraví apod. Teď jsem to zjednodušila, ale ten mechanismus je zhruba takový.

Metodiku výuky angličtiny jsem studovala na Cambridge.

Ne, já neškolím učitele. A to PS je fakt. Dětství jsem prožila v době normalizace a školu jsem nenáviděla. Učitelky v dederonových pláštích mě šikanovaly s tím, že jsem individualistická a nejsem správná pionýrka. Dodnes si pamatuju jejich přesná slova a ječení. A to jsem se třeba jen zeptala, proč se máme něco učit. Fakt mi to vrtalo hlavou. Bylo mi tehdy tak 10 max 12 let.

Matematika, stejně jako vše na tomto světě vznikla z potřeby člověka vyřešit problém. Dejte osmiletému dítěti matematický problém, který potřebujete, aby si osvojilo (např. odčítání dvouciferných čísel). Samozřejmě demonstrujte na reálných věcech typu Franta má sbírku 86 Pokémon kartiček a Pepa 54. O kolik má Pepa míň? Ty kartičky skutečně doneste do školy (reálný svět, reálný zájem dětí) Nenabízejte řešení. Nechte děcka řešit v párech (spolupráce). Děcka pak prezentují na tabuli, jak přišly k výsledku (prezentační dovednosti) Ověřte jejich řešení fyzicky na kartičkách. Oceňte snahu, pak jim ukažte vaši cestu k výsledku. Zeptejte se, která z cest je nejjednodušší (ideálně ta vaše, učitelská). Pak tu nejjednodušší cestu procvičujte s dětmi, vysvětlete, že bez procvičení to půjde pomalu. Děti si zkusí příklady na stopovat, aby viděly, jak se zlepšují v čase. Pochvalte za každý pokrok ve zrychleni. Tím mají šanci i pomalejší děti a mohou mít radost ze svého úspěchu. Zadávejte další slovní úlohy že života: videa na YouTube, kartičky fotbalistů, auta, shnilá jabka ve sklepě :-)etc. Zahrajte si na toto učivo online hru Kahoot! Děti si zábavně procvičí a vy máte okamžitou zpětnou vazbu jak to komu jde. Rychlejším dětem dejte náročnější příklady, pomalejší děti procvičují více. Úkoly nezadavejte celé třídě stejné. Test nedělejte na čas, nechte dítě dokončit úkol. Některé děti by vlastně nikdy nemohly mít jedničku, protože mají pomalejší tempo, ale zase jsou třeba pečlivější (nemá cenu, aby chrt závodil s jezevčíkem).

Nejsem mimo, nechodím na Čapkovi přednášky, ale přečetla jsem jeho knihy. Vy taky? A za druhé, v příspěvku výše nepopisuji současný stav školství, ale vysněnou školu mnoha zdejších diskutujících 60+. To jest školu jejich mládí, která jim díky selektivní paměti připadá úžasná. Na to odporné totiž milosrdně zapomněli.

Člověk se chová kultivovaně a s respektem, pokud skutečně respekt prožívá. Žáci ve školách žádný přirozený respekt vůči učitelům nemají. Jen jsou zvnějšku nuceni imitovat znaky respektu (zdravení apod.), a to se nikomu nechce. Až začnou učitelé dělat školu jinak, smysluplně, funkčně a půjdou s dobou, pak se dostaví i přirozené zdravení, děkování a držení dveří. Dříve ne.

Nevěřte autorce. Vůbec konceptu wellbeing nerozumí. Bohužel, společnosti vyčítá povrchnost, ale sama je pouze povrchně informovaná. A ještě má potřebu svou povrchnost veřejně vystavit. To je paradox.

Ale obstojí. Jen to neumíte. Metodika výuky jazyka je stejná.

Kde žijete? Na Venuši? Marsu?

Další normalizační duše. Doufám, že je vám více než 60, jinak neomluvitelné.

Ok. Reagovala jsem na to, že wellbeing neznamená škola beze stresu. Nicméně, váš příspěvek o tom, že jste se učili, protože jste se báli testů a zkoušení též stojí za zmínku. To vám přijde normální? Jen řečnická otázka, samozřejmě, protože vám to normální přijde. Zvyklá jste si, že tak to je, přestože jste ty situace nenáviděla. Mně to ale normální nepřijde. Ráda se učím a chtěla bych, aby škola podporovala zvídavost i u mých synů. Bohužel, vidím jen zmar, nesmysly, které na ně škola valí a tím v nich potřebu poznávat zcela zadupavá. Například, se syny chodíme hodně ven podle mapy. Milujeme mapy a výlety po Česku. Hodně o tom mluvíme. Tedy co uvidíme, co je zajímavého v mapě, co se jim líbilo. Z vlastivědy (4 třída) mají ale vytrvale dvojky nebo trojky. Naposledy trojku za to, že si nedokázali vzpomenout od jaké nadmořské výšky konci nížina a začíná pahorkatina, kdy vrchovina... Prostě ve čtvrté třídě úplná marginálie. Vlastivědu nesnášejí. A já tiše trpím.

Cože? Jaké biflování slovíček? Jste asi 30 let nazad. Slovní zásoba se dnes učí v souvislostech, kontextu. Jako angličtinářka vím, o čem mluvím. To, co si pamatujete z ruštiny (deníček na půl) se již praktikuje jen u velmi starých učitelů nebo učitelů mizerných.