Moc hezky napsaný článek, se kterým nelze nesouhlasit. Sama jsem to zažívala 40 let a měla jsem hrozně ráda ty situace, které nás všechny rozesmály-přebrepty moje i studentů. Když jsem viděla ,že studenti "skomírají", sama jsem se snažila podobné situace navodit a studenty "probudit", vždycky to přineslo uvolnění a pohodu.
Kdysi jsem si koupila italské lodičky a hrozně brzo se začaly loupat. Bylo mi asi 16, reklamovat boty šel se mnou taťka a uzemnil nás dotaz prodavačky, jestli jsem je nosila často, protože to jsou boty jen do společnosti. A něco podobného jsem zažila s kozačkami a dotazem, jestli jsem je nosila v tomhle počasí- zima, čvachta....Ale většina bot opravdu vydržela i několik let, kožené kozačky jsem nosila asi 5 let. Děti po sobě boty dědily /dnes se to nedoporučuje, vím/ a byly nepoškozené, prala jsem je i v pračce.
Ve svém kantorském životě jsem se setkala s několika adoptovanými dětmi a ty osudy rodin a jejich dětí jsou hodně podobné popsaným příběhům. Vlastně jsme to ani jako kantoři neměli vědět, že jde o adoptované děti, ale často nám to prozradili sami rodiče, většinou, když si nevěděli rady. Osobně obdivuju všechny rodiče, kteří si dítě adoptují, protože nikdy nevědí, do čeho jdou. Zklamat může i vlastní dítě, ale pak musí rodiče pátrat u sebe a své rodiny. U adoptovaných dětí je to vše náročnější a složitější.
Mě zaujala věta, že děti ze stabilních, úplných rodin rodin se těší do školy víc a já osobně s ní jako učitelka v důchodu naprosto souhlasím. Děti z úplných rodin nemusí řešit vztahy s nevlastními sourozenci, rodiči, mají doma tátu a mámu, s kterými můžou řešit svoje problémy. Mnohokrát jsem zažila změnu chování u dětí, kterým se rodina rozpadla, které byly ve střídavé péči- záškoláctví, propad prospěchu, nechuť k učení a i vzdor vůči učitelům, kteří vlastně pro to dítě představovali svět dospělých, kteří ho zklamali. A bylo úplně jedno, kolik těm dětem bylo let. Prostě funkční rodina je pro dítě to nejdůležitější.
1
Sledujících
1
Sleduje
1
Sledujících
1
Sleduje
Naprosto s článkem souhlasím, sama jsem úkoly neznámkovala, prošla jsem je společně s dětmi a pak posoudila, v čem mají mezery. Pak jsem věděla, co ještě víc procvičit , popř.znovu vysvětlit.