Milý pane Zapletale, neplácám si na rameno, jen je to reakce na jeden z komentářů, pokud jste četl všechno. O koutě jsem samozřejmě nepsala v souvislosti s mou maminkou, nýbrž prababičkou. Nebudeme se snad chytat za slovo. Díky, mějte hezký den, ML

Milí komentátoři 😉

Byla jsem oslovena, zda bych svůj příběh sdílela v propojení s příspěvky odborníků a můžu říct, že konference byla skvělá, stejně jako poznatky ze zdravotnictví a také, že se vše hlo kupředu.

Trandový člověk opravdu nejsem, že bych si něco takového vymýšlela, ale pokud se to už stane a mám to v sobě zpracované (je to přeci jenom pár let), bylo by sobecké nepomoci svým sdílením, pokud je o to žádáno! A z mého života vám všem mohu říci, že jsou nejméně tři další ženy, které si procházely dost těžkými chvílemi s miminkem a jejich známí si mě vyhledali právě proto, že s tím umím jít ven!

Jak to dělali naše maminky a babičky a prababičky? Jak už jste jistě četli v komentářích, jeden příspěvek tam zmiňuje, že žena byla celé šestinedělí v koutě. Ano, opravdu, je tomu tak, byla připravená postel pro rodičku, kam se jí miminko chodilo dávat ke kojení, aby se dávala zdravotně dokupy. Vařili se jí silné vývary a nechala se odpočívat. Tento prostor byl zatažen jakýmsi závěsem, kterému se říkalo "koutnice", aby měla svůj prostor pro rekonvalescenci. To jen pro pořádek. Kdo to neví, nechť se trochu dovzdělá anebo raději mlčí. Deprese byly i dříve, ale nebylo to jak teď, že se žena vrátí domů a je na vše sama. Byly velké rodiny, které si navzájem v tom počtu vypomáhaly.

Rozmazlenost dnešní doby? Možná ano, ne však v mém případě. U obou dcer jsem zvolila látkové pleny, které jsem poctivě prala, žehlila, dokonce jsem si na ně koupila starý ruční mandl, abych je mohla žehlit rychleji. Děti jsou pro mě vším, tzn. že je nemám jen proto, aby byly. Celkem 7 let na RD. ML