je mi zle z toho, kam se školství a chování v tomto oboru dostalo.... učitelé nemají podporu rodičů, z každé strany na ně někdo útočí, rodiče, známí .... jen proto, že se snaží nějakým způsobem dělat svou práci, třeba i formou zadávání úkolů ... spíš mi vrtá hlavou, co tento rodič naučil své dítě? Takhle malé dítě vidí co? Že otec nevěří učitelce, že dítě má převahu nad kantorem, že se možná děje něco špatně ve škole, že nemusí mít určité povinnosti .... tak nevím, kdo se nakonec bude mít líp - učitelka, nebo dítě s otcem? Kdo koho chrání?
Chápu obě strany, pokud to jde, dítě mi sedí v prostoru pro to určeném, ale už jsem taky musela jednou využít vnitřku košíku a to proto, že malé košíky nebyly a já jela pro velký nákup a jediný vozík k dispozici byl s rozbitým sedátkem pro dítě - Penny. Hned mě na to sekuritak upozornil - tak mu říkám at mi opatří vhodný košík a nebo at nechá moje dítě lítat po prodejně - není mojí povinností starat se o technický stav vozíků. Moje dítě je vychované, ale může se stát cokoli, vytrhnout se mi z ruky a nebo pustit košíku a jít za něčím, co ho zaujme, když čtu ty prťavý etikety na výrobcích. Jen jsem vjela do prodejny po tomto, tak vedle mě jde důchodce, který si dal do košíku tašku na kolečkách ... nevidím v tom rozdíl - boty nebo kolečka vozíku. Mě se teda ještě nestalo, že bych po někom s dítětem měla špinavý košík. Tohle je zbytečně vyhrocená situace... kdyby lidi viděli sklady, kde to zboží leží .... radši nemluvit a budou řešit děcka. Tak at si obchody pořídí vozíky pro děti - taková ta autíčka a pod, kde dítě sedí pod košem a je to v klidu.
Nevím jak kde, ale u nás ve školce na vesnici tedy provedli první vyšetření logopedem u dětí ve 4 letech( druhý rok docházky do MS) a je na rodičích, jestli si u obvodaka nechaji potvrdit zadanku a nechaji díte trenovat s logopedem, který sem jezdí co 2 - 3 týdny - tedy každý týden jedna třída, procvičí s nimi problémové vyjadřování a dá doporučení rodičům co trénovat a jak. Pak je na rodičích, aby napsali i zpětnou vazbu logopedovi. U závažnějších poruch je i nabídnuta možnost extra dojíždět přímo do ambulance - nicméně je tam čekací doba. Grafomotoriku trénují učitelky s dětma běžně - pořád nosíme domů obrázky, kde je vidět různé čáry oblouky spojovačky .... a doma teda dceři kupujeme dětské časopisy, ve kterých se to běžně procvičuje plus písanky - dnes takové ty mazací používající se dokola. Tak je to asi na rodičích se zamyslet, kam chtějí, aby se jejich dítě posunulo. Každopádně to těm dětem musí někdo nabídnout tak, aby je to bavilo. Vidím to u jedné sousedky - 5ti leté dítě co mluví jednoslovně a ještě špatně, baby řečí, nedělá věty, vymýšlí vlastní slova nebo výrazy, o psaní nevím .... a to má jít do školy za rok - a moje dcera o rok mladší co mluví krásně, počítá a píše první písmenka a slova. Prostě rodič musí být rodičem.
Taky znám víc lidí, co raději hotovost než kartu. Paradox je, že mi jednou na benzince řekla obsluha, že se jim právě v okamžiku kdy jsem natankovala porouchal terminál a šlo platit jen hotovostí - někde překopli kabel nebo co. Tak jsme tam stáli jak blbci, někdo odjel do nejbližšího bankomatu, ale já ne. Spěchala jsem k lékaři. A obsluha... prý mám mít u sebe tolik peněz v hotovosti, kolik plánuju nakupovat - což popírá smysl karet - ted aby vás někdo neokradl o hotovost na místě. Tak jsme jí řekla, že když pojedu kupovat něco za několik desítek tisíc, tak taky je přece nebudu mít u sebe ... no byl to boj, nakonec jsme to vyřešili, ale já jsem teda raději pro hotovost. Nikomu není nic do toho ,za co kde utrácím.
Jsem pyšná na svého manžela, který se mnou strávil v porodnici 28 hod porodu. Celou dobu se držel, byl tam, držel mě za ruku a to mi stačilo. Chlap tam nemusí dělat nic jinýho, než prostě být, to pomůže, aby se ženská necítila v těch bolestech sama. A stejně jako já tak i on se nevyspal jelikož porod začal v noci sotva hodinu po tom, co jsme šli spát po celodenní práci. Takže byl unavený jak kotě. Každý den pak za mnou jezdil a zapíjelo se cca týden po propuštění domů. Nevadilo mi to až na to, že byl hluk, jinak jsem to brala. Co mě vadí víc je, že chlapi řeknou, že dvě pivka denně není žádné pití. Myslím si, že zapíjení dítěte, nebo oslava narozenin není zrovna důvod, proč nepít nebo pít - to je pro každého individuální. ale spíš mě štve, když se pije pravidelně během týdne - př: někam si jdeme sednout a co si dáme? No přece pivo, jako by na nápojovým lístku nebylo nic jinýho. Voda, džus, čaj .... jako by to byly sprostá slova. Alkohol je bohužel všudypřítomný a pro mě jako nepijáka je nepochopitelné, že chlap řekne v létě, že ho neosvěží nic jinýho než pivo.
Ani ne před měsícem byl o něco levnější cca 300 - 400kc a i to se mi zdálo strašně předražené - nekupovat. Koupila jsem si arabesky a je mi dobře. Stejně to na stromku nevydrží dlouho se to rozpustí, jak zatopím a nebo to sežereme brzy - i když v posledních letech není o co stát. Kolem čokolády to ani neprolítlo. Tak at si to nechají do léta.
Já rodila císařem v OL, všechno v pohodě, neslyšela jsem za celou dobu ani slovo špatného vůči komukoli. Já na pokoji s jinou maminkou - té se nepodařilo rozkojit a já mohla rozdávat půlce oddělení. Chudák z toho byla smutná, hlavně když viděla mě. Vše profesionální. Kdyby mi někdo řekl podobnou větu, jako těmto ženským, tak to by byl cirkus - ne proto, že jsem zdravotník, ale proto, že takové chování nepatří do nemocnice. Tohle si mohou říct někde na sesterně mezi sebou, rozhodně ne maminkám po porodu. Možná to ani tak nemyslely, ale vyznělo to strašně. Radši mlčet. A jak tu někdo píše - sněhové vločky - no tak to rozhodně ne. Tohle nepatří do nemocnice na žádné oddělení a neměli by podobně být adresováni žádní pacienti.
Z celého článku mě zaujala jediná věc: za českými hranicemi v příhraničí sousedícího státu pracují i čeští doktoři a je tam spousta specialistů, kteří by mohli přijímat pacienty. Co je v zahraničí tak jiného, že tam v příhraničí pracují naši a že tam se uživí a přitom u nás v příhraničí nechce pracovat nikdo a je nutné hledat i praktiky, natož specialisty? Proč stát místo blbnutí s pojištovnama nezařídí, aby český doktor chtěl pracovat v našem příhraničí a aby náš stát zajistil dostupnost péče pro své lidi u nás? Jinak pro lidi v příhraničí je to dobrá zpráva, budou mít konečně možnost najít lékaře pro děti i sebe. Otázkou bude cena a kvalita péče... jak ji nastavit, aby platila stejná cenová politika v obou místech stejně, aby pojištovny neplatili za stejný úkon lékaři za hranicemi víc než u nás a aby kvalita byla stejná.
No jako registr toho, kolik je ve státě učitelů a co učí - ok - ale myslím si, že to se snad už ví, mají ředitele, mají jiné databáze. Taky snad mají výsledky o tom ,dko aproboval a s jakým diplomem. Ale co je komu po tom, jakou mám pracovní dobu, plat, jaké má moje dítě známky .... tohle je naše věc a jim do toho nic není. Nepomůže to ani v plánování rozvoje školství, v ničem. V životě se situace střídají, nemusíme pracovat podle výsledků - tedy jestli jsem vystudovaný učitel a učím nebo uklízím je jedno. Taky je jedno, jestli má dítě jedničky a předpoklad a zájem o určité povolání. Po pár měsících může být všechno jinak. Takže za mě jen vyhazování peněz a zbytečné odhalování soukromí lidí.
Od prázdnin má zubařka mé dcery a manžela na dveřích lístek, že neordinuje a datum .. jen řada otazníků, kdy asi začne. Dozvěděla jsme se to tak, že jsem 14 dní volala a chtěla je objednat na prevenci. Žádné vysvětlení - jestli zdravotní důvody, dovolená .. nic. Přitom je to ženská v produktivním věku, takže když jsem je k ní přihlašovala před pár lety, měla jsme pocit, že snad uzavření ordinace nehrozí. No hned jsem zavolala svému doktorovi, chudákovi v důchodu, který je super, ale má svůj věk a spoustu pacientů a u něj jsem čekala, že uzavře ordinaci dřív. Naštěstí svolil, že je vezme alespon na tu prevenci - uvidíme jestli i dál. Ale než dcera dospěje, bude pod křížkem a já stejně budu muset hledat doktora. Pediatr je taky důchodový, naštěstí ho tom střídá i mladší kolega a dokonce doktorka, co léčila už 3 generace v naší rodině - moji mámu, mě a její mámu - tak si dokážete představit, že nebýt těch veteránů ve zdravotnictví, jsme v pr.... Už ted se budu muset poohlížet po někom, i kdybych to měla platit - to jsme ochotna podstoupit v případě, že péče bude odpovídat ceně a kvalitě. Ne jako v soukromé ordinaci, ze které jsme utekla, jelikož tam byli strašní a to jsme zvyklá platit nemalé částky ze zahraničí, kde jsem musela cash uhradit u zubaře všechno, ale ta kvalita -- klidně bych v tom pokračovala i tu, kdyby byl stejný přístup. Hold asi budu muset vystudovat třetí vejšku a stát se doktorem, abych mohla pro sebe a své děti mít někoho, kdo je bude léčit. To bude rychlejší než se doprošovat vlády a pojištovny.
Tak já teda taky bych jako mít přídavek nemusela - měla jsem hlídání v rodině. Studovala jsem těhotná a pak s mimčem - pokročilém věku. Když se mi narodilo, chtěla jsem ukončit studium rok před koncem, kdy jsem měla super výsledky. Paní na studijním mě poradila a díky ní jsem studovala dál. Nebylo třeba peněz, ale umožnili mi si posunout termíny odevzdávání prací a zkoušek - prý to tak funguje všude na VŠ. Já tedy studovala z důvodu zájmu, ne že bych musela, měla jsem už svůj obor - jiný i práci, ale do budoucna jsem chtěla měnit zaměření. Pro mě třeba hodně hrálo to, že byl Covid a hodně se studovalo z domova. ale co bych už jako žena neudělala, studovat a mít mimčo a to proto, že jsem jela i 36 hod v kuse bez spánku (péče o dítě a do toho studium a péče o domácnost), byla unavená a podle toho se pak chovala k dítěti. Už bych si vybrala radši péči o dítě. Ale to je moje situace, netlačilo mě nic k tomu dostudovat jen osobní ambice. Mě v té době by asi nejvíc pomohlo, kdybych si mohla vzít dítě do výuky - byla tam slečna s mimčem v kočárku a tu vykázali ven i když nikdo o dítěti ani nevěděl. Tak asi tohle bych rodičům nabídla - posunout termíny a možnost přivézt si dítě s sebou.
Takovou scénu mi ztropila dcerka ve cca 3 letech v Olomouci v supermarketu. To si vejdete do budovy, jdete se podívat do hračkářství a že si může pak i něco vybrat, poučila jsem ji, jak se chovat a šlo se z kolotoče na hračky. V obchodě se mě držela, ale druhou rukou pořád chytala do regálů s figurkama a ty popadaly. Tak jsem ji upozornila, že takhle ne, že to se nedělá a že jdeme dál a ona najednou, že chce tu a tu figurku a začala dělat ještě větší "bordel". Tak jsem malou popadla, hodila si ji přes rameno, vynesla ven a postavila ji mezi dveře, co vedou z budovy - takové ty dvojité se zátěžovým kobercem. Tam stálo pár lidí bo pršelo. Malá sebou třískla o zem a začala scéna - první a poslední. Já připravená na to, že se to někdy může stát jsem ji s klidem překročila, ušla 3 metry a otočila se zády a čekala, až to přejde. Trvalo to asi 15 min, pak se uklidnila, přišla, já ji v klidu vysvětlila, že takto ne a že jedeme domů a že hračka nebude kvůli chování. Od té doby to už neudělala. Lidi sice koukali, ale nikdo nic neřekl, asi pochopili a mě bylo jedno jestli někdo kouká. Prostě je to takové blbé období.
no tak to jsem v pohodě - jak manža říká, já nemám mobil ale stabil --- všichni si na to zvykli, že prostě když jsem doma, tak mám mobil ani nevím kde, vzpomenu si na něj tak za dva dni, když někam jdu, zkontroluju zmeškané hovory a ozvu se pak - pokud vím, že z práce něco má přijít - např, když jsem informovaná, že bude cvičení traumaplánu v nemocnici, tak s tím nějak počítám, zkouším být poblíž telefonu - ale že bych to nějak řešila, že se mi někdo nedovolá a nebo že odpovím na mail za dva dny --- není nic tak urgentního, co bych musela vědět - pokud se někomu něco stane, tak se mi nějak ozvou i bez mobilu nebo mailu, pokud někdo umře - no tak s tím už nic neudělám a pokud mě někdo potřebuje v práci - hold má smůlu, kdybych byla nemocná, museli by si taky poradit. Jsem v klidu a pohodě - často offline s rodinou nebo sama se sebou. Zatím se nestalo nic, abych musela extra hned nastoupit jak šéf zavolá . takže za mě ok ale zákon nepotřebuju.
Jako mladá generace musím říct, že na takováto místa nesedám a pokud jo, tak koukám, kdyby někdo přistoupil. Na druhou stranu tato paní je přesně tím příkladem, co mladá generace nesnáší - mluví o morálce a slušném chování, ale za celý svůj život se nenaučili slušně někoho oslovit a požádat o uvolnění místa...? Píchat nebo šťouchat do někoho holí, aby zvedl hlavu místo oslovení " slečno, hochu ..." je fakt ubohé. I mladá generace může mít za sebou třeba den na praxi, kde si nesedli a bolí je nohy. Ne že by to nemohli vydržet, ale když tam slečna nastoupila, asi bylo místo volné a nikdo ho nepotřeboval .... Myslím, že by si obě generace měly uvědomit, že tu musíme spolu žít a nezabít se.
No já nevím, kam toto povede - já jako dítě měla odklad, myslím, že mi to asi i pomohlo .... mám dítě 4 roky, šikovné, šla by klidně do školy v normálním termínu a vedle ní je ve školce už víc jak 5ti leté dítě, u kterého vidím, že to nebude ok. Ne jen že nemluví pořádně a není schopná být v klidu - nemá žádnou poruchu, ale i fyzicky je malá, vypadá na 3 roky, aktovku určitě neunese, je hubenější než ta naše. U ní si nedokážu představit, že by měla jít v termínu. Ale podle toho co tu píší jí tam prostě pošlou. Holka se bude trápit, protože ji nebudou pořádně rozumět, neposedí. Byli jsme se dívat na soukromou ZŠ, že je ta naše chytrá a že by mohla tam. A co slyšíme od učitelek ... mají tam žáčka, co ho v poradně chtěli nechat doma, protože není zralý - neumí si pořádně obsloužit v určitých věcech, na stranu druhou si to rodiče nenechali líbit, dali dítě do školy o rok dřív než se normálně chodí a to dítě počítá se zápornými čísly. Prostě vývoj je u každého jiný. Tak já nevím, jak jim toto bude fungovat - myslím si, že rodič ví lépe jak psycholog, jestli je jeho dítě připravené. Psycholog vidí dítě pár minut max hodinu dvě a na základě toho rozhodně, ale rodič vidí ten vývoj a dokáže posoudit, na co dítě má a nemá.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
my s manželem žádali o adopci - 2 roky testů a příprav, přes dva roky čekání na nic, i když jsme prošli. Pak se nám zadařilo vlastní dítě, zažádali jsme tedy o pěstounství - a odpověd: dostnete dítě, až to vaše povyroste ( bylo mu 3 roky) - takže to abysme podle nich čekali do 50, v té době bylo manželovi po 40 a mě těsně před. Nebudu ani moc zminovat ty jejich výmysly o neustálých potvrzeních, že pracujeme, kolik máme na účtech a pod. Nakonec jsme se na ně vykašlali. Celý proces je fraška, oni nehledají pěstouny, jen si přidělávají práci, aby měli co dělat. Nevím komu jinému by to dítě dát měli, když ne někomu, kdo nemá dluhy ani hypotéky, má dobrou práci a nebyl nikdy na UP, první dítě viděli jak je šikovné, má vlastní bydlení, vystudované školy ve zdravotnictví i školství - nevím ,co ještě by chtěli .... a oni asi taky ne.
6 odpovědí