Jenom kroutím hlavou, nad střídavou péčí, a nad tím, kdo ji vymyslel. Chtěla bych vidět, dotyčného, jak by mu, asi bylo, na místě dětí, které mají střídavku. Pravděpodobně ten, kterého nezajímá, jak, se vlastně vůbec dítě, v takové situaci cítí. Měla jsem, s manželem, dceru, ve střídavé péči. Bylo, to na přání dcery, která řekla, že nás má, oba dva moc ráda, tak proto chce střídavku. Samozřejmě, jsme dceři vyhověli, aby byla šťastná, a hlavně spokojená. Netrvalo, to ani půl roku, a dcera přišla, za mnou, že už nechce být, ve střídavé péči. Když jsem viděla její smutné, a uplakané oči, cítila jsem velkou bolest, u srdce , i na duši. Musela jsem se hodně držet, abych, se před dcerou nerozplakala. Když jsem se, jí zeptala, na důvod, zrušení střídavky, objala mě, a slzičky tekly proudem. (mami, vůbec, si nedovedeš představit, jaké, to je, když musím být, každý týden, u jednoho, z vás). Ještě, se nestačím vybalit, u táty, a už jedu, zase zpátky, k tobě. Víš, jak si připadám, a cítím: jako cestovní taška, se kterou, cestuješ, tam, i zpět.... Rozplakala se, a řekla, že má jeden domov. U mě, a poprosila, jestli bych nemohla zrušit střídavku. Samozřejmě, že se otec proti tomuto rozhodnutí hodně bránil, a soud trval, celkem třičtvrtě roku, a soudce, vůbec nebral, dceřino přání, vážně. Museli, jsme kvůli dceři, podat odvolání, kde jsme, konečně uspěli, dcerka byla nadmíru šťastná. Její, první slova byla:( mami, já už konečně nejsem, cestovní taška, a konečně nebudu muset, cestovat. Zeptali jste se někdy dětí, jak se vlastně cítí??
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Jenom kroutím hlavou, nad střídavou péčí, a nad tím, kdo ji vymyslel. Chtěla bych vidět, dotyčného, jak by mu, asi bylo, na místě dětí, které mají střídavku. Pravděpodobně ten, kterého nezajímá, jak, se vlastně vůbec dítě, v takové situaci cítí. Měla jsem, s manželem, dceru, ve střídavé péči. Bylo, to na přání dcery, která řekla, že nás má, oba dva moc ráda, tak proto chce střídavku. Samozřejmě, jsme dceři vyhověli, aby byla šťastná, a hlavně spokojená. Netrvalo, to ani půl roku, a dcera přišla, za mnou, že už nechce být, ve střídavé péči. Když jsem viděla její smutné, a uplakané oči, cítila jsem velkou bolest, u srdce , i na duši. Musela jsem se hodně držet, abych, se před dcerou nerozplakala. Když jsem se, jí zeptala, na důvod, zrušení střídavky, objala mě, a slzičky tekly proudem. (mami, vůbec, si nedovedeš představit, jaké, to je, když musím být, každý týden, u jednoho, z vás). Ještě, se nestačím vybalit, u táty, a už jedu, zase zpátky, k tobě. Víš, jak si připadám, a cítím: jako cestovní taška, se kterou, cestuješ, tam, i zpět.... Rozplakala se, a řekla, že má jeden domov. U mě, a poprosila, jestli bych nemohla zrušit střídavku. Samozřejmě, že se otec proti tomuto rozhodnutí hodně bránil, a soud trval, celkem třičtvrtě roku, a soudce, vůbec nebral, dceřino přání, vážně. Museli, jsme kvůli dceři, podat odvolání, kde jsme, konečně uspěli, dcerka byla nadmíru šťastná. Její, první slova byla:( mami, já už konečně nejsem, cestovní taška, a konečně nebudu muset, cestovat. Zeptali jste se někdy dětí, jak se vlastně cítí??
3 odpovědi