Zcela určitě ne. Máme přece demokracií. Můžete si dělat co chcete. Anebo se řídit podle té písničky od Bena Cristovao- Né nemusím nic, kterou s oblibou zpívají mé děti. Já jen aby Vás to jednou v životě nemrzelo, že jste na stáří zůstal sám. Ale na druhou stranu co je mi do toho. Takže Hezký den přeji.

Vyjadřoval jsem se k tématu vážená paní, a jestli myslíte že jsem před 30 lety zakládal rodinu kvůli tomu abych zajistil budoucí důchodce, tak jste asi trochu padlá na hlavičku. Chtěl jsem jenom říct kam jsme to za těch 30 let dopracovali. Mladí děcka nechtějí, protože nemají kde bydlet anebo je neuživí, další si raději pořídí psa, protože o dítě by se museli starat, ženské rodí po třicítce a ne vždy to vyjde. A tak trochu to ode mne byla nadsázka.

No to jsme to dopracovali .... S manželkou jsme vychovali tři svoje děti, které už jsou dospělé a vydělávají a odvádí daně. A postupně jsme si vzali i 4 děti z kojeňáku od ročních miminek do adopce či poručnictví, dnes už to jsou puberťáci a předpubertáci, které jsme přijali za své do rodiny a mají i naše příjmení. Tak snad aspoň něco jsme pro ty důchody udělali. Je to děs a hrůza, jsem ročník 73 a za mých mladých let bylo všude děti jako smetí, přišlo se ze školy hodila se taška do kouta a šlo se za kamošema ven, hrál se za barákem hokej, fotbal, na vojáky.... A ani domů se nám nechtělo. Takže já mám s porodností a s výchovanými dětmi svědomí čisté 😄😄

Pěkný a zajímavý článek. O Ušiakovi, Murzinovi a partyzánech s Beskyd jsem slyšel, i o Wolframu a Bierském. Ale netušil jsem že Ušiak byl vycvičen v SSSR .

No vidíte a přitom by stačilo aby společnost nemyslela jen na sebe, své pohodlí a hmotné statky a podstoupila tzv. přípravku na náhradní rodinnou péči, včetně posuzování, kontrol a psychotestů. Ale proč bychom se otravovali s cizími parchanty kteří nejsou naši, že ano? A my jsme to se ženou udělali a vzali jsme si postupně z kojeňáků 4 roční mimina, aby se z nich nestali ti psychopati a vychovali z nich nepsychopaty. Dneska už jsou v pubertě a či předpubertálním věku. Některé máme v adopci a některé v poručnické péči, kde se jejich rodiče zbavili rodičovských práv. A dokonce jsme jim dali naše příjmení a máme je za vlastní, tak jako naše 3 dospělé biologické děti. Jdete do toho taky, nebo máte strach? Jak nás bude více, tak psychopatů ubyde. Pak kojeňáky ztratí smysl.

Plně Vás chápu. Dnes se razí heslo typu-vše pro biorodinu a zájem dítěte, a nedejbože když se na ty biovyfetla či bioalkoholičky křivě podíváte. Máme kluka, který se narodil alkoholičce a ta když rodila tak byla v takovém stavu, že vlastně ani nevěděla že rodí. Malý se narodil se dvěmi promilemi v krvi, půl roku v nemocnici na detoxu a hlavně na kyslíku kvůli plícím, poté skončil v kojeńáku. Vzali jsme si ho do péče když měl rok a půl, no samozřejmě jeho "maminka" o něho stále měla zájem a dělal scény, jak jsme ji ukradli dítě, jak se o něho bude starat apod.bejkárny. No došlo k soudu o svěření do péče, a tam se chudinka litovala, jak spolupracuje s modrým křížem, nepije a kdesi cosi. Samozřejmě pila furt, dokonce byla 8 krát na léčení za svůj život. Když na asistovaný kontakt z malým zase přišla nalitá, tak jsme řekli dost a půl roku se neozvala, tak jsme řekli dost a soudně jsme ji nechali zbavit rodičovských práv. A je dodnes klid. Synovi už je 10 let a 7 roků už má pokoj od své biologické "matky". Nejlepší postoj k tomu zaujala jedna sociální pracovnice ohledně těch asistovaných kontaktů kdy matka chodila opilá. Ta ji ještě hájila a říkala že ji chápe, že to má "maminka" v životě těžké a určitě si dala nějakou tu půlku pro posilnění, protože dlouho svého syna neviděla. Já jsem nevěděl jestli mám normálně praštit tu ožralou biomatku anebo tu babu ze sociálky. Už jenom za to slovo maminka. Pevné nervy Vám přeji.

A kolik jste si jich vzala vy, když v tom máte tak jasno? My například se ženou postupně 4 z kojeňáku a to všechny od ročních miminek a dnes jsou to už všichni puberťáci. A to jsme vychovali ještě svoje 3 biologické. Ale pro všechny děti náhradní rodiče nenajdete, tak to prostě je. A jestli to půjde takovým tempem, tak tu bude za chvíli systém Amerika, kde děti chodí z rodin do rodin celé dětství a říká se jim baťůžkáři. Pokud se nenajde dost rodin které si tyto děti vezme za vlastní a dlouhodobě, tak rušení ústavů je blbost.

Děkuji, my neděláme nic mimořádného, jen jsme si rozšířili rodinu, jelikož nám už naše 3 biologické postupně vylétávaly z hnízda. Když jsme si brali ty z kojeňáku, tak mi ještě nebylo ani 40 let. Teď už mám po padesátce a i ty mimina z kojeńáku mi už vyrostli. Nejstaršímu už je 16, dceři je 14, další dcerce 13 a tomu nejmenšímu už je 10 let. Ty tři biologické už nás se ženou udělali babičkou a dědečkem. Takže máme dohromady 7 dětí a už i 5 vnuků. Zrovna minulý týden jsem bral své adoptované děti a šel k nejstaršímu dospělému synovi podívat se na stadion na vnuka jak hraje fotbal za mladší žáky. Někdy to je docela prča a připadám si jako v Marečku podejte mi pero-Hujerovi. A ano máte pravdu, ty matky které fetem či alkoholem zničí těžce zdraví svému dítěti a ještě ho nechají v kojeńáku bych já rovněž trestal za vědomé ublížení na zdraví. Ale těmto řeknu "matkám roku" se nic nestane a ještě mají zastání, protože se razí heslo - vše pro bio rodinu a zájem dítěte. Ale že kluk se narodil se dvěmi promilemi v žíle, půl roku strávil v nemocnici na kyslíku a má alkoholem nevratně poškozený mozek, to už nikdo nevidí. A nic se těmto osobám nestane. Bohužel na všechny tyto věci přicházíte postupně, jinak by jste do toho ani nešli....

Při vší úctě nevím jestli to je zrovna dobrý nápad. Děti chtějí být milovány, to máte pravdu, ale je tu jedna podstatná věc, a to vesměs jejich zdravotní stav. Máme se ženou 4 děti z kojeňáků od miminek, už jsem to tu psal níže v komentářích. Všechny jsme si brali s různými stupni nějakých nemocí či vad, které se postupem času buď ztratili anebo se projevilo něco nového. Samozřejmě za to většinou mohou jejich bio rodiče, kterým se vlastně za jejich nezřízený život nic nestane a odnesou to ty děti. Nebudu už to tu znovu vypisovat, ale v kojenácích nejsou vesměs zdravé děti. Dneska už mám děcka velké, ale ani si nedokážete představit, co to bylo za lítání pod doktorech, cvičení aby třeba dítě začlo chodit, teď se po třech letech např. dozvíte že kluk je autista, u dcery zjistili až v 9 letech že má 70 % ztráty sluchu, další syn bere 6 psychiatrických léků denně protože, jeho matka pila jak duha a malý má silné ADHD, fatalní alkoholový syndrom a dodnes má třeba problémy s motorikou a velké výkyvy v chování. Musí být tlumen léky. Dvakrát byl pěstouny vrácen zpět do ústavu. Vy si myslíte, ž v kojenácích jsou zdravé děti ? Byla jste tam někdy? Normální matka dítě do domova nedá, proto tam končí většinou děti feťaček, alkoholiček a jiných takových případů. Vychovávat takové děti je strašně náročné a nedokážu si představit, že by tohle třeba zvládli dva chlapi. Chlapi na to prostě nemají, to se na mne nezlobte. U dvou žen si to ještě dokážu představit, ale u chlapů mě jímá hrůza. Tyhlety děti potřebují zkušené rodiče, kteří ví do čeho jdou. Rozhodně ne začátečníky. Toť můj názo

V přechodné pěstounské péči může být dítě max jeden rok a funguje zruba od roku 2013. Sice schválená byla dříve, ale praktikuje se tak asi posledních 10 let.- Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD)

V naší legislativě se objevil institut pěstounské péče na přechodnou dobu v roce 2006, do roku 2013 nebyl z finančních důvodů příliš využíván. Právně je pěstounská péče na přechodnou dobu vymezena §27a zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Tento institut bývá někdy označován pojmem „profesionální pěstounská péče“, oběma pojmy je míněn tentýž model pěstounské péče. „Jde o rodinnou individuální formu péče, státem podporovanou, která by měla být nezletilým dětem poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu v domácnostech pěstounů nebo i v zařízeních pro výkon pěstounské péče.“ Jedná se tedy o dočasnou péči o děti (maximálně 1 rok), u kterých je vysoká pravděpodobnost rychlého trvalého řešení – buď jiné formy náhradní rodinné péče nebo návratu do původní rodiny.

Když jsme si v roce 2009 adoptovali kluka z kojeňáku, tak nám tehdy bylo řečeno, že jedno dítě v ústavu stojí stát něco okolo 44 000. Dnes prý údajně to je něco k 54 000 Kč. Mám to ale jenom z doslechu.

Nemají pořešené nic. Za tu dobu zřídili akorát přechodné pěstouny, ale tam můžou být mimina max.rok a potom jde to mimčo buď k trvalým pěstounům anebo do kojeňáku, anebo do nějakého dětského centra. V podstatě to funguje tak, že nějaká fetka či alkoholička porodí dítě o které se nemůže starat, tak ji ho odeberou a dají ho přechodným pěstounům či pěstounce, aby to dítě citově nestrádalo. No a pokud stále jeho bio matka chlastá a fetuje a nemá podmínky pro výchovu dítěte, tak se hledá náhradní rodina. První u příbuzných což ne vždy zdaleka vyjde, tak nastupují dlouhodobí pěstouni, kterých je ale žalostně málo. Takže pokud si to mimčo nevezme jeho rodina a nenajde se žádný dlouhodobý pěstoun který má za povinnost toto dítě vychovávat do jeho 18 let, tak to dítě končí víte kde. No přece zpět v kojeňáku či v pozdějším věku v dětském domově. Takhle to mají ošetřené koumáci. Kdysi před pár lety byl jen kojenecký ústav, dětský domov, dlouhodobí pěstouni a adoptéři. Teď do toho vložili jako mezičlánek ty přechodné pěstouny aby dítě citově nestrádalo. To ale neřeší co s dítětem dál. To jsem teda zvědav jak to vyřeší.

Ale my se ženou nejsme žádní světci. My jsme jenom brzo začali a ještě nám nebylo ani 40 a naše biologické děti nám začaly opouštět rodné hnízdo. No tak jsme se rozhodli pomoct nějakému dítku z domova. No a ono se to nějak zvrtlo a nakonec jsme si vzali 4 postupně od roku 2009. Dnes už jsou velcí a řeším více méně školu a pubertální výkyvy. A navíc já mám rodinu na Valašsku a tam byla u babičky vždy plná chalupa dětí a i cizích, můj otec je ze 4 sourozenců, má manželka je ze 6 sourozenců. Já nevím čemu se ti lidé dnes tak diví. Kdysi to bylo normální, že bylo plno děcek v chalupě. Jako někdy je třeba problém s ubytováním na hotelu, nebo na dovolené u moře. Většinou to řešíme dvěma pokoji, anebo sháním apartmány pro 6 lidí, či rovnou celou chalupu. A taky jsem si musel pořídit 7 místné auto pro výlety a dovolené. Teď jsem rád že jsem odešel ze šachty a můžu se naplno věnovat rodině a to jak velkým, tak malým. Je to zajímavé když minulý týden jsem vzal své adoptované děti a šel s nimi na fotbal k mému dospělému synovi, jehož syn a vlastně můj vnuk hraje fotbal za mladší žáky. Vnukovi je 8 let. Když se všichni sejdeme na Vánoce, tak to je jak na malé svatbě.

Při výběru dítěte z kojeňáku nikdy nemáte 100% jistotu že bude zdravé. My jsme si adoptovali chlapečka a v roce nikdo nepozná že bude autista. To se začalo projevovat až později. Můžou udělat spoustu vyšetření, ale na tohle nepřijdou. Co si tak pamatuji z hlavy, tak při předávání měl v diagnoze reflux žaludku, alergii na mléko, už byl po zápalu plic a měl mikrocefalii hlavy. A takové dítko nabízeli k adopci. Když jsme řekli že si ho vezmeme, tak byli z toho v šoku. A jsem za to rád. Sice máme doma autíka, ale hodného, rozumného a dokonce i empatického. Což je na autistu zázrak, akorát ty lidi moc nemusí a má svůj denní řád, který dodržuje. Holky jsou úplně v pohodě, jako mladší má své zdravotní omezení, ale jsou hodné, klidné, učenlivé. No a nejvíc nám dává zabrat ten nejmenší. U těch tří to tak nějak šlo těsně za sebou. Původně jsme chtěli jen dvě, ale díky tomu že se narodila biologická sestra, tak jsem šli i do třetího. U toho posledního jsme chtěli už jen pomoci jen dalšímu opuštěnému dítku a z magistrátu nám nabízeli jednoho chlapečka, který už měl silnou citovou deprivaci a nutně potřeboval do rodiny. Měli jsme podmínku, že do toho půjdeme, ale dítě musí být zdravé. Všichni nás ujištovali, včetně úředníků, doktorů i socek, že to dítě bude v pořádku i když to bylo dítě alkoholičky. Jeho nerovnoměrné chování se připisovalo ústavní citové deprivaci. Vzali jsme si ho. Bohužel se z toho stále dostává a pití jeho matky se na něm hodně podepsalo. Ale už je 8 roků náš a je to náš boj. Naštěstí jsme hodně zkušení rodiče.

To máte sice pravdu, ale proč pořád slyším že dlouhodobí pěstouni nejsou? Tak kam ty děti půjdou? Kdysi v rámci přípravky byly povinné návštěvy kojeneckých ústavů. Já v jednom takovém byl a bylo tam plno. A já se ptal proč. A na to mi bylo odpovězeno, že ty děti nejsou právně volné. Že prý stačí aby bio rodič poslal korespondák a jednou za rok přijel a vše je v cajku. Kde dají děti které nikdo nechce, třeba Romy či děti které jsou hodně nemocné. Vím co je přechodná pěstounka a taky vím, že ty děti tam jsou třeba i déle než rok, protože klasičtí pěstouni prostě nejsou na skladě. A to neberu v potaz příbuzenskou pěstounskou péči, ale ty kteří si chtějí vzít nějaké to dítě z kojeňáku.

Napsal jsem to pouze ze svých vlastních zkušeností. Nic nepřikrášluji. V kojenácích jsou většinou děti, fetek, alkoholiček apod. individuí. Je to těžké vychovávat takové děti, hlavně po zdravotní stránce a né každý to dá i když je prověřený a způsobilý rodič. Někdo se z toho sesype a dochází i k případům že děti jsou pěstouny vráceny zpět do ústavů, protože to nedaj. Já můžu poděkovat především své ženě, že přitom když jsem já dřel na šachtě v rubání či sloužil hotovosti u báňských záchranářů v Ostravě a domu se chodil akorát tak vyspat, tak to byla právě ona která se starala o 3 malé děti, které jsem měli brzy po sobě. A potom vlastně i o mne po těžkém úrazu na šachtě. Ženská vydrží jak kůň se říká a je to pravda. Zvládla to naprosto bravurně. Za to má můj obdiv a moje velké srdce. Teď už je dobře, děcka se po zdravotní stránce zvetili v rámci možností, zůstaly jen ty naslouchadla, a u kluků autismus a ADHD spojený s FAS a to je neměnné. Pamatuji se když jsme před léty šli se ženou po Karlové Studánce a okolo nás se tetelili 4 malé děti a potkali jsme po cestě nějakou babičku, která spráskla ruce a se slovy- Jezusku, to jsou všechno vaše? . A já hrdě řekl- Ano to jsou všechno naše děti. A to máme ještě 3 dospělé, takže už jsem v 51 letech i dědečkem. Takže celkem 7 dětí a 5 vnuků. No někdo na ty důchody bude muset robit, když na to mladí prdí. Ne vážně, není to žádná legrace být rodič. Ale svědčí nám to, okolí říká že jsme se ženou o 10 let pořád mladší a to nám je už mírně přes padesát.

Máte úplnou pravdu.

Doktoři říkali že nepřežije, přesto je z ní dnes úžasná mladá holka, která sice nosí naslouchadla a má ve škole asistenta, ale ten boj o život vyhrála. No a pak jsme šli v roce 2016 ještě do čtvrtého a to byl kluk. Tentokrát jsme si vzali rok a půl starého chlapečka, kde nás doktoři ujištovali, že bude úplně v pořádku. Jeho matka byla těžká alkoholička a malý se narodil s dvěmi promilemi v žíle. Takže je z něho takové dnes už desetileté nedochudče, které bere 6 psychiatrických léků denně. Tři ráno a tři večer, aby mohl vůbec fungovat a soustředit se ve škole. S tím je dodnes nejvíc práce. Takže pro ty co odsuzují kojenecké ústavy říkám toto- Je to blbost, protože kam takové děti půjdou? Mám 4 děti z toho dvě byly předchozími pěstounskými rodinami vráceny už jako miminka. Pro mě nepochopitelné. Takže buď do náhradní rodinné péče jdu, anebo se na to vyprdnu. Dítě není věc, která by se měla vracet. Každý kdo si myslí, že tam na něj čekají krásné zdravé děti , tak toho vyvedu hned z omylu. Dnes frčí přechodní pěstouni, k těm se dávají děti max. tak na rok, a co potom dál? To je zase dáme potom někde jinde do přechodné rodiny a potom zase někde jinde a celé dětství budou putovat po rodinách? Tzv. americký model a dětem se říkají baťužkáři? Já vím že kojeňáky a dětské domovy jsou svým způsobem špatně. Pokud si lidi nebudou brát tyto děti do svých rodin na trvalo tak jako my se ženou, tak je to jen boj s větrnými mlýny. My jsme se ženou vzali děti od miminek, rodiče se nechali zbavit rodičovských práv a děcka mají naše příjmení. Mimo to mám i tři už dospělé děti. Všici jsou naši.

Máte pravdu, stačí aby biologický rodič poslal dvakrát ročně svému dítěti do dětského domova pohlednici a bere se to jako zájem o dítě a ono není právně volné. Vím o čem mluvím, máme se ženou v adopci a poručnictví 4 děti s kojenáků od ročních miminek. Dnes už je synovi 16 a 10 a dcerkám 15 a 13 let. A byl to záhul je vychovat od miminek, ale zvládli jsme to a jsme velká šťastná rodina. Ale byl to boj to Vám povím 🙂 Naštěstí tam byli jejich rodiče zbavení rodičovských práv a vlastně se jich zřekli kromě nejmladšího syna, tam to byl boj s matkou alkoholičkou která byla desetkrát na léčení.