Já tu zpověď naprosto chápu. Prožívám něco podobného. V lednu mi zemřela manželka po 30 letech velmi šťastného manželství, zůstal jsem tu sám nemocen s jedním postiženým a jedním nezletilým synem, bez příbuzných. Jsem jak v transu, jak robot na práci a povinnosti všeho druhu, nedaří se mi relaxovat a odpočívat. Naučené řeči těch, kteří si myslí, že všechno ví a přitom o hodně věcech nemají ponětí a se mnou by neměnili ani na desetinu vteřiny, jsou k ničemu. Žádná perspektiva, žádné světlé zítřky. Jen se snažím udělat vše potřebné abych měl před sebou a před manželkou čisté svědomí. Lidé kolem mne se vybarvili. Ti, kterým jsme oba moc věřili totálně zklamali, ale ti, které jsme moc neznali a nespoléhali na ně, tak pomohli. Tož tak.

Stavbyvedoucí na stavbě, když jsem chodil jako student na brigádu se jmenoval Babyrád, pan Vítámvás měl kousek od nás zahrádku, hodně příbuzných jsou Nemravovi, na VŠ byli spolužáci Vajgl a Špačková, moji zákazníci byli pan Blabla, Šurín (tam jsem si dával bacha abych se nepřeřekl, protože to byl perfektní chlap). A jistý Martin Nepovím, spolužák z VŠ je jedním z nejlepších lidí, které jsem v životě potkal. A mě zase skoro každý říká Pospíšil, protože těch je víc než Pospíšků

Já mám syna s Downovým syndromem (29 let) mám ještě druhého zdravého syna 16 let. Koncem ledna mi po krátké těžké nemoci zemřela má milovaná manželka. Jsem na všechno sám, nemáme žádné příbuzné, jen pár známých. Jsem jednou nohou v blázinci a druhou na hřbitově. Řekl jsem si, že se nesmím sám zabít, nesmím propadnout alkoholu a nesmím vstoupit do nějaké náboženské sekty. Sám jsem dost nemocný. Do stacionáře, kam syn chodí 3x týdně u nás ve Zlíně jednou přišel syn s díravou ponožkou a trochou bláta na kalhotech a už mi ředitelka vyhrožovala soudem s tím, že se o syna nestarám a jde mi jen o peníze. Co jsem jí odpověděl, to zde psát nebudu. Nevím, jak budu vše zvládat a vím, že můj postižený syn by v budoucnu odradil mou případnou další životní partnerku. Tak mi řekněte, co mám dělat?