Já tu zpověď naprosto chápu. Prožívám něco podobného. V lednu mi zemřela manželka po 30 letech velmi šťastného manželství, zůstal jsem tu sám nemocen s jedním postiženým a jedním nezletilým synem, bez příbuzných. Jsem jak v transu, jak robot na práci a povinnosti všeho druhu, nedaří se mi relaxovat a odpočívat. Naučené řeči těch, kteří si myslí, že všechno ví a přitom o hodně věcech nemají ponětí a se mnou by neměnili ani na desetinu vteřiny, jsou k ničemu. Žádná perspektiva, žádné světlé zítřky. Jen se snažím udělat vše potřebné abych měl před sebou a před manželkou čisté svědomí. Lidé kolem mne se vybarvili. Ti, kterým jsme oba moc věřili totálně zklamali, ale ti, které jsme moc neznali a nespoléhali na ně, tak pomohli. Tož tak.

Voda má určitě svou sílu, ale základní otázka, na kterou jste neodověděl - kde se tolik vody vzalo? Přece hory, aspoň ten Ararat a okolní hory, už tehdy musely existovat. Daší zásadní otázka je ta, co tehdy ti autoři či autor považoval za celý svět - podle mne to rozhodně nemohla být celá zeměkoule či planeta Země. Navíc, pokud by se skutečně stalo něco, co popisujete, tak to muselo být o hodně milionů let dříve než se stala země obyvatelnou. Zkuste přemýšlet, Vím, že logické myšlení je pro hodně lidí nepřekonatelný problém

A co takhle potopa světa? Mám pocit, že kdyby roztály všechny ledovce světa, tak by hladina oceánu stoupla asi o 80 metrů !!! To by celý svět s vyjímkou Araratu a spol. těžko zaplavilo. A tsunami to také určitě být nemohla. Teď mluvte a pište, papeženci.

Stavbyvedoucí na stavbě, když jsem chodil jako student na brigádu se jmenoval Babyrád, pan Vítámvás měl kousek od nás zahrádku, hodně příbuzných jsou Nemravovi, na VŠ byli spolužáci Vajgl a Špačková, moji zákazníci byli pan Blabla, Šurín (tam jsem si dával bacha abych se nepřeřekl, protože to byl perfektní chlap). A jistý Martin Nepovím, spolužák z VŠ je jedním z nejlepších lidí, které jsem v životě potkal. A mě zase skoro každý říká Pospíšil, protože těch je víc než Pospíšků

Já půl roku po třiceti krásných letech a je to čirá nepředstavitelná hrůza a nevím, jestli se to v budoucnu někdy změní. A do toho hromada hnusných povinností a každodenních starostí

Dobrý den, OSPOD neznám. U nás míme nějakou organizaci, která se jmenuje Krizová pomoc, ale ty jejich pracovnice mne akorát tak vyslechly ale neporadily nikdy nic

Já mám syna s Downovým syndromem (29 let) mám ještě druhého zdravého syna 16 let. Koncem ledna mi po krátké těžké nemoci zemřela má milovaná manželka. Jsem na všechno sám, nemáme žádné příbuzné, jen pár známých. Jsem jednou nohou v blázinci a druhou na hřbitově. Řekl jsem si, že se nesmím sám zabít, nesmím propadnout alkoholu a nesmím vstoupit do nějaké náboženské sekty. Sám jsem dost nemocný. Do stacionáře, kam syn chodí 3x týdně u nás ve Zlíně jednou přišel syn s díravou ponožkou a trochou bláta na kalhotech a už mi ředitelka vyhrožovala soudem s tím, že se o syna nestarám a jde mi jen o peníze. Co jsem jí odpověděl, to zde psát nebudu. Nevím, jak budu vše zvládat a vím, že můj postižený syn by v budoucnu odradil mou případnou další životní partnerku. Tak mi řekněte, co mám dělat?