Neříkám, že počet dospělých s diagnózou ADHD neroste, ale jsem si jistý, že pro mnohé je snadnější, než si přiznat, že naše sebevědomí bylo větší, než naše schopnosti a že na stanovené cíle prostě nestačíme, utéci se do svalování viny za osobní selhání na diagnózu. Zvláště, je-li módní. Proto je také pravděpodobně nárůst postižených genderovou neujasněností, ADHD, či prokrastinací. Já jsem někdy před 60 lety na základce také zajásal, že nejsem obyčejný "mazal", ale našel jsem si diagnózu "dysgrafie". A jelikož tehdy nebyly takovéto diagnózy příliš známé, vytvořil jsem si okolo sebe gloriolu, "Já nejsem obyčejný bordelář, co píše ledabyle a u sešitu má umolousané listy a oslí rohy, já jsem nemocný dysgrafií!". A jako "dysgrafik" jsem měl pokoj a litován nemusel jsem stále dokola přepisovat mé děsné sešity. Že to tak není, to jsem věděl asi jen já, a tajil to, protože to bylo zajímavé a pohodlné.

Takže resumé: možná, že část oněch rozrušených a nesoustředěných neposedů má ADHD, ale část z nich za onu diagnózu skrývá svoji frustraci z toho, že nedokáže naplnit své zbytnělé ambice.