Musím reagovat. Před asi 5 lety jsem měla velký problém se srdeční arytmií. V poslední chvíli se moje paní doktorka rozhodla oslovit pana profesora Neužila v Praze. Okamžitě reagoval a během týdne jsem jela do Prahy k němu na zákrok. Nejsem celebrita, ale všichni se Na Homolce ke mně tak chovali. Nikdy by mne nenapadlo říkat o prof. Neužilovi, že je to můj "osobní" lékař. Je to prostě úžasný chlap a kéž by bylo takových víc.

Pamatuji si to jako dnes. Na Silvestra 1978 jsme byli na večer u rodičů mého přítele a počasí bylo příjemné. Jakmile jsme ale vyšli po půlnoci ven a rozjely se nám na ledě nohy, začalo to být vážné. Tramvaje ani autobusy nejezdily, tak jsme museli pěšky. Do kopce a po silnici, protože ta byla jakž takž schůdná, na rozdíl od chodníku. Posyp v tu dobu nebyl nikde. Nahoře na kopci nás zastavili a legitimovali policisté, jakože co děláme na silnici ... Památkou na tento den nám bylo zaplacení pokuty. Doklouzali jsme ale domů bez vážnějších následků, což se nedalo říct o spoustě jiných "nepřipravených", kteří místo doma skončili se zlomeninami v nemocnici.

Tohle určitě napadlo nějakého génia! Velikonoční tématika dva týdny před Vánocemi. A vůbec, kontroluje někdo na Seznamu aktuálnost příspěvků?

Souhlas. Myslím si, že je to také o úrovni hlasujících a o jejich vkusu.

Jak je možné, že "pomatený" pan premiér a členové vlády už dávno nezačali řešit duševní stav a diagnózu pana Babiše?

Dívala jsem se kdysi a důvodem byl nadřazený a ironický přístup pana Krause k pozvaným účastníkům jeho show. Mnozí to neustáli nebo jen s problémy. Před několika lety si pozval zpěvačku Markétu Irglovou, která dnes žije na Islandu a pochází z ValMezu. Ta dokázala svojí upřímností a líbezností zdvořile "odpálit" veškeré jeho invektivy. Nenechala se vyprovokovat a svým úžasně milým, rádoby naivním, způsobem odkázala pana moderátora do petržele. Tam už by měl jít i ten jeho pořad.

Proč ten pán pořád tluče hlavou jako datel když mluví? Aby dodal nějakou váhu svým slovům? Už se na to nedá dívat.

Hned jste mi sympatičtější, pane Havlíčku.

Moc jsem se těšila - a v půli jsem to vypnula. Nějak nás to nebavilo.

Vnímám tohoto člověka jako velké zlo a souhlasím s jeho synem: Kéž už by šel do pryč.

Před lety jsem tlumočila na mezinárodní akci ve Zlíně. Byla určena pracovníkům okresních a místních úřadů. Velký sál na univerzitě byl poloprázdný. Když jsem se ptala proč, řekli mi, že nevědí, že obeslali údajně více než 500 adres. Až na konec mi řekli, že to nemohou pochopit, když to přece bylo ZADARMO. Tehdy byl mezi přednášejícími např. i pan Telička a několik dalších osobností s mezinárodní prestiží. Možná, kdyby byli chtěli alespoň symbolický poplatek, tak by ta univerzitní hala byla plná.

Milá paní Kubišová, dokud budou mít senioři odvahu vyjadřovat se k současnému dění ve světě a v naší společnosti, vždycky to bude mít cenu. Nejhorší je na všechno resignovat - to už je stáří a nemohoucnost. Zůstaňte pořád odvážná a svá. Váš hlas má pro mnohé lidi velkou váhu. Děkuji Vám.

Věčná škoda, že takových lidí, jako byl on, není v našem národě víc.

Jsme poměrně demokratická rodina. My, rodiče, jsme zažili rok 1968, jeden ze synů je narozen v témže roce, druhý je mladší. Rok 1989 jsme sledovali bez dechu a těšili jsme se na převratné změny. Panoptikum vládních uskupení, jejich nekompetentnost a zoufalá snaha udržet se u moci na úkor kohokoli a čehokoli nám ale postupně od té historické doby bere optimismus. My s manželem už asi volit vůbec nepůjdeme, protože nemáme koho a naši naštvaní synové budou asi ze vzdoru volit ANO nebo SPD - koho jiného? Důvěru už nemají v nikoho. Ani my ne.

Velmi dobrý článek, děkuji. Po 30 letech známosti s narcisem jsem konečně našla odvahu se "odstřihnout" a jsem mu v podstatě vděčná za to, že jsem znovu objevila sebeúctu. Ve vztahu jsem opravdu byla osamělejší než kdybych byla single. Léta sice nikdo nevrátí, ale ten pocit, že nyní mohu dělat, co chci, a nikdo mne nekritizuje, nekárá a neponižuje, že si mohu užívat úcty jiných lidí a být svobodná ve svých rozhodnutích, je k nezaplacení.

Tohle jsem nezažila, ale mám to od očitého důvěryhodného svědka. Na naháňce, kdy se honitbou rozprostřeli studenti honci i střelci, došlo k tomu, že si jeden student-honec, jak tak postupoval vpřed lesem, nepovšiml prolákliny, která byla zasypaná barevným listím. Vstoupil do ní a ouha, ocitl se na hřbetě divočáka, který, vyrušen zřejmě z odpočinku, jal se uhánět pryč i s nešťastným honcem. Ten se potom vyválel v jakémsi bahništi. Těžko posoudit, kdo z těch dvou utrpěl větší šok.

Vážený pane Konečný, bylo mi sedmnáct a vnímala jsem rok 1968 jako krutou zradu. Nekompromisní věk. Dnes by to bylo jinak. Děkuji Vám za komentář. Martina Svobodová

Moc Vám děkuji. Martina Svobodová

Děkuji Vám, pane Daško. Je fakt, že jsem to psala ještě jako velmi mladá s čerstvými zážitky. Teď jsem jen opravila chyby. Martina Svobodová

Vážený pane Janiši, ten článek byl už napsaný kdysi dávno; teprve nedávno jsem se rozhodla publikovat některé ze svých povídek na Seznamu. Nemá útočit na cokoli. Je to jen vzpomínka.