Já nechci nic říkat, ale mám zkušenost, že lidi, co se ohání tím, že "všude tě pomlouvají" nebo "mají z tebe akorát srandu" často takto zaobalují především vlastní odsudky. Se mi kolikrát stalo, že jsem měla takovou "kamarádku," které akorát ve výsledku vadilo, že nežiju podle jejích představ a ony "pomluvy" byly o tom, že někdo jednou nebo dvakrát utrousil blbou poznámku a jí to jako potvrzení stačilo.

Tohle je "Florida man" level tohleto.

Je to k vzteku. Člověk si zvykne, že z půlkilovky jogurtu má dvě snídaně, co proboha mám dělat s 380 gramy? A zbytečný odpad z toho je. Řekne se nekupovat, ale tu původní váhu má dnes snad jen jedna značka, kterou tady často v obchodech prostě nemají. Samozřejmně nejde jen o jogurt. Já bych klidně i pár korun navíc (nad cenu za množství) dala za balení, které je především praktické.

Tohle je něco, co nechápu. Emoční blízkost mezi přáteli je důležitá, není to něco, co patří výlučně partnerovi, a fixovat se v tom jen na jednoho člověka je spíše problém. Neříkám, když si člověk začne, byť jen v hlavě, malovat romantický vztah s někým jiným, to už je průšvih, ale mít důvěrníka (lépe důvěrníky, méně tlaku na jednotlivce) mimo vztah je důležité. Mě to přijde jako takové slovní spojení pro žárlivce, co nesnese, že má partner blízké přátele. Manžel má takhle bráchu, volají si tak dvakrát, třikrát do týdne třeba pět hodin v kuse. Když je průšvih, volá první tátovi. Nevím, proč by mi to najednou mělo vadit, kdyby to nebyla rodina.

Můj dědeček byl velmi paranoidní co se týče ohně. Měl ve sklepě takovou pevnou desku, prý z asbestu, bylo to spíš jako karton než eternit, a když to řezal, mělo to spíš vláknitou strukturu. A dědeček z toho pilně ukrajoval čtverečky, kterými podkládal všechny vypínače na dřevě (obložení apod). Já jako děcko jsem strašně ráda do té řezné hrany hrabala, oškrabovala to, protože když jsem si pak olízla prst, bylo to trochu jako šumák na jazyku a to se mi líbilo. Akorát mě z toho vždycky po chvíli bolelo v krku. Jsou to desítky let a asi to na mě nic zvláštního nezanechalo, ale stejně mě ty vzpomínky trochu děsí, když vím, co je to zač.

Po pravdě, lidi co fungují podobně jako ten popisovaný guru nějaké znám, byť výrazně v menším (skupiny do 20 členů bez ambicí růst). Inteligence vám moc nepomůže, oni umí dobře zatlačit spíš naopak na takový ten emoční základ - takové ty nezpracované dětské strachy a vzorce, nejlépe pokud vás třeba rodiče v něčem zanedbávali. A než se nadějete, přebíráte nekriticky jejich světanázor - ne proto, že dává smysl, ale proto, že ve vás ten člověk něco vyvolává - chcete se zavděčit, mít jeho pozornost, chcete, aby si vás vážil a kdesi cosi dalšího. Naopak mi připadá, že kolikrát čím chytřejší člověk, tím si to umí lépe zdůvodnit a tím víc na tom lpí.

Taky mi macešky přijsou strašidelné, jako by na nich seděl hmyz. Hlavně se mi moc nelíbí. Ale větší trauma mám z pivoněk. Tož jsem si jako dítě nějaké přinesla ze zahrady domů, do vázičky. A pak jsem měla pokoj plný mravenců a kdoví čeho ještě. Doteď mě jímá hrůza, když je vidím.

Mě chutná specificky nealko kozel. A nebo extra chmelený birel. Jinak nic moc. A ještě něco, za co mi místní pivaři asi dají za ucho - kapka zázvorového sirupu, nebo lépe rovnou silného zázvorového vývaru (zamražuju do kostek, hodí se i do čaje). Ta ostrost doplní takové to "něco," co nealko pivu přece jen chybí. Mám ráda pivo, ale jak jsem starší, tak mě ten alkohol nějak nedělá dobře.

Každý rozumný obchod s podprsenkami vrácení zdarma nabízí a sami radí zákazníkům tohle dělat. Je to jediný způsob, jak bez vyzkoušení nakupovat věci, o kterých nemůžete mít jistotu, že vám budou sedět. A ekologie? Co vyjde líp? Nechat si poslat jeden balík, jeden balík vrátit, nebo to třikrát otočit tam a zpět než máte něco, co funguje? Nebo raději sednout do auta a strávit pár hodin na dálnici, aby se člověk dostal do kamenný prodejny v Praze nebo Brně, kde to možná budou mít na skladě - a nebo taky nebudou a potáhnete hezky zpátky? Tenhle článek je nesmysl.

Já především nechápu, jak si někdo může nevšimnout, že něco takového udělal - to musí být extrémně silná schopnost popírat realitu. Jak tu níže pánové uvádějí notáře, ten není potřeba, stačí nebýt blbej. Přece poznám, když protějšek má právě v tuto chvíli aktivně zájem o to se mnou spát, ne? A když si nejsem jistej, tak se zeptám - nebo to nedělám. V nejhorším případě neproběhne sex, který proběhnout mohl, a na to ještě nikdo neumřel.

Mě spíš, když podobné příběhy čtu, mnohdy připadá, že jsou ti chlapi vlastně tak nějak překvapení, že partnerka je také myslící bytost, jejíž názor je důležitý a je potřeba se o něj zajímat.

Lucidní sny jsem mívala, když jsem se hodně věnovala relaxačním technikám. Nevím, jestli je to nějak vědecky podložené, ale já si u toho vůbec neodpočinula. Člověk přemýšlí celý den, tak chce mít v noci pokoj. Musela jsem to aktivně sabotovat, než to přešlo.

Já jsem byla dítě se školou vysloveně nekompatibilní. Až v dospělosti mi chytli autistický spektrum, škola byl malér, ještě raný devadesátky a ten důraz na stejnost... Byla jsem moc rychlá, ale měla jsem problém se změnami aktivit. Takový ten paradox, když máte dítě, které se vám sice vydrží hodiny soustředit na nějakou tichou aktivitu, ale běda, když ho z toho vytrhnete.

Tož tak samostatná práce, spočítejte příklady. Já už to ale mám a všichni ještě dělají, co mám dělat? No tak pokračuj dál. A pak byla přestávka. A pak byla čeština a já si pořád počítala protože se mi čisílka zalíbily. Druhý den, samostatná práce "Pančelko, já to mám vyplněný od včerejška." "No tak počítej ty další". Třetí den: "Já to mám vyplněný" "Proč ti to musím pořád opakovat, tak prostě pokračuj do konce kapitoly" - "Tady už další nejsou."

No, vyplnila jsem učebnici, učitelka naštvaná až na půdu, že co se mnou teď má další dva měsíce dělat, prej "nemám tu jen tebe". Taková mantra co jsem slýchala opravdu často. No tak příště, když jsem byla hotová před ostatními, tak jsem se zvedla a šla se dívat z okna. To taky nebylo dobře. Tak jsem si příště vytáhla kreslení. To taky ruší. Jako já beru, že tam má další děcka, ale to mi nepomůže. Do toho ještě šikana, za kterou jsem si prý mohla sama, že jsem "problémová." Jako jo, nebylo to jen, že jsem v něčem vynikala, já fakt potřebovala někoho kdo tam bude mít jen mě a v klidu vysvětlí, co se ode mě v tu kterou chvíli čeká a třeba mě uklidní, když je nějaká změna rutiny a tak.

To jsme si tak s přítelem chtěli koupit celodenní jízdenku přes SMS. Zpráva nějaká přišla, tak jsme to dál neřešili. Až ve vlaku domů jsme zjistili, že v Praze to chtějí ještě jednou potvrdit. Naštěstí nás nechytli.

Jo, to si ze školky pamatuju taky - odjakživa introvert co chtěl ze všeho nejvíc sedět bokem a kreslit si nebo stavět stavebnici. Pořád mě nutili do kolektivu, a ty děcka pak zřejmně byly naštvaný, že jim někdo říká, s kým si hrát, a dávaly to najevo poměrně fyzicky. Jedna z učitelek ještě mínila, že si za to můžu sama, že ona tam od toho není a že si to mám vyřešit. A pak mě zavírala do kumbálu, když jsem se to teda pokusila řešit tím, že jsem se bránila. Zvláštní, že když mě někdo praštil a já brečela, tak jsem byla za problém, a když já někoho praštila a on brečel, tak jsem taky byla problém. Ta druhá učitelka to jen ignorovala, ale většinou mě aspoň netlačila do toho, abych si s ostatníma hrála.

Fakt to není nic nového.