Pamatuju si myslím ze třetí třídy... deváťáci, spolužák měl mezi nimi sestru, co byla za čerta, myslím, že potom říkala, že to měli domluvený s maminkou - kluka sbalili do pytle, odtáhli z budovy (silný ročník, byli jsme dvě třídy v bývalé družině), vymetli s ním rohy, schody... Kluk se potom vrátil úplně v šoku, rudej, zbytek dne jen zíral a nepromluvil. Pak z toho měl ještě nějakou dobu problémy. Vím, že se to tehdy řešilo. Ale jinak to před tím to bylo v klidu, co si pamatuju. Čerti pouštěli hrůžu tak nějak do prostoru a našeptávali Mikulášovi, že na nás má být přísný, a na děti více-méně ukazoval náhodně jako "Ten určite strašně zlobí," a srandovní to bylo, protože to zrovna nikdy nebyla pravda. Mikuláš nakonec trochu zahromoval a nechal si slíbit, že se budeme dobře učit, a poslal anděla rozdat bonbony. Z druhé třídy si to pamatuju určitě.

Nejhorší na tomhle je, muset na záchod a nemít drobné. Mě by zpoplatnění nevadilo, kdyby se to dalo vzít kartou, nebo kdyby to alespoň rozměnilo papírové.

Stává se mi to občas, s věkem už méně. Nějak mě to až na vyjímky neděsí. Nejčastěji se mi to děje, pokud se probouzím "na sílu" z noční můry, když si uvědomím, že se mi to zdá a že se můžu prostě jen probudit, nebo když je ten sen prostě jen moc nudný. Mívám občas některé z vyjmenovaných efektů, nejraději mám to lítání mimo tělo. Už se mi stalo, že jsem si při tom všimla ztracené psí hračky za nábytkem, kterou jsme nemohli asi týden najít (a fakt tam byla), tak nevím. Když mám pocit, že je tam vetřelec, tak mu mentálně prostě řeknu, ať vypadne. Je to moje halucinace, takže se můžu rozhodnout, že telepatie funguje. Důležité je nepanikařit. Alespoň mě se nejlépe rozhejbává od prstů na nohou.

Bylo mi sedm let, když jsem z okna viděla, že náš pes podlezl plot. Okamžitě jsem za ním utíkala, asi dva kilometry (měřeno dnes). Až jsem psa doběhla, zjistila jsem, že mám na sobě jen kalhotky a jsem bosá. To bylo za bílého dne.

Musíte se pohybovat ve správných kruzích a najdete, akorát u toho nejspíš bude chtít být nahatý.

Nebo taky lidi, kteří jsou prostě od přírody posunutí do noci. Nevím, co komu vadí, že venku po práci není světlo. Kde je potřeba prakticky, tam se beztak svítí. Neříkám, občas trochu sluníčka je fajn, ale třeba na procházku ho nepotřebujete.

Já nechci nic říkat, ale mám zkušenost, že lidi, co se ohání tím, že "všude tě pomlouvají" nebo "mají z tebe akorát srandu" často takto zaobalují především vlastní odsudky. Se mi kolikrát stalo, že jsem měla takovou "kamarádku," které akorát ve výsledku vadilo, že nežiju podle jejích představ a ony "pomluvy" byly o tom, že někdo jednou nebo dvakrát utrousil blbou poznámku a jí to jako potvrzení stačilo.

A já bych třeba ani neprotestovala. Můj muž by byl epický jako ženská. Bych mu našila takový šatník, že by byl jak topmodelka. Akorát po hormonech by byl asi hezčí, jak já. Leda by mě mrzelo, kdyby se chtěl zbavovat spodku. On sám říká, že je mu to jedno a že pohlaví vůbec nefiguruje v tom, jak o sobě uvažuje, ale že jako chlap to má jednodušší v práci.

Někteří lidi prostě na vztahy nejsou a to je v pořádku. Nikdo vás nenutí se ženit. Což o to, služku zdarma bych brala taky, to by ale chtěl každej.

Znám. U mámy. Když byla ještě trochu schopná uvažovat, oprávněně se bála, že přijde o dítě (mě) protože se fakt postarat nedokázala, a to byl ještě ten menší problém.

Ona to I zvrzala tehdy psychiatrička, protože na ní z ničeho nic vytáhla lejstra, kterými by mě máma nechala dát do nějakýho klokánku nebo něco takového, dost na ní zatlačila, tak máma prostě utekla a už se neukázala. Pozdeji byli doktoři spjatí s Vatikánem a chtěli ji zabít, protože se rozvedla. Rodina mě v tom tak trochu nechala, neviděli dovnitř a pro mě to bylo normální, mámu jsem kryla i když se ke mně chovala dost špatně. Pak jsem se už jako dospělá odstěhovala a věci se začali řešit protože jsem tam najednou nebyla jako nárazník. Když se potom zhoršila, to už jsme po doktorech lítali celá rodina, aby nějak poradili, ale ona se léčit nechtěla a hotovo.

Nakonec se nám povedlo umluvit jejího obvoďáka na domácí návštěvu a že nějak zkusíme řešit nesvéprávnost, ale na to bohužel nedošlo, taky to dopadlo blbě. Ten poslední měsíc taky žila na suchých bramborách, protože všechno ostatní bylo otrávené, poslední týden nebyla ani schopná normálně udržet myšlenku a komunikovat, ale stále dokázala odmítnout ošetření.

Nahradit mě v mateřství přeci může jakákoli jiná žena, které je to víc po chuti, ne?

Já myslím, že děti si myslí "jé, barvičky, karneval" a moc o tom nepřemýšlí, pokud z toho rodič nechytá psotník.

Tohle je "Florida man" level tohleto.

Je to k vzteku. Člověk si zvykne, že z půlkilovky jogurtu má dvě snídaně, co proboha mám dělat s 380 gramy? A zbytečný odpad z toho je. Řekne se nekupovat, ale tu původní váhu má dnes snad jen jedna značka, kterou tady často v obchodech prostě nemají. Samozřejmně nejde jen o jogurt. Já bych klidně i pár korun navíc (nad cenu za množství) dala za balení, které je především praktické.

Jako, já trpím na spánkovou paralýzu a jedna věc, co se mi u toho děje jsou "hypnagogické halucinace." Už se mi stalo, že jsem si takhle "vysnila" i taktilní vjemy toho, že se mě někdo intimně dotýká. Akorát po plném probuzení je to jasný, to poznáte - na druhou stranu se mi stalo, že se na mě takhle "dobýval" kamarád když jsem usínala opilá po párty a fakt je to dost rozdíl. Když je to halucinace, tak to například nenechává takovou tu "ozvěnu" doteku, která zvlášť "zevnitř" vydrží docela dlouho (sliznice, žejo) zvlášť, když na to nejste ready. Celkově je to překvapivě komplexní vjem, který není jen dotekový. Myslím, že je to docela těžké si splést. Možná tak, když jsem středověká jeptiška v klášteře a doteku na oněch místech se jinak úzkostlivě vyhýbám.

Program určitě ne, nacisti tyhle věci bytostně nesnášeli. Před válkou probíhal v Německu (specificky v Berlíně) dost inovatnivní výzkum v tomto směru, a byla to jedna z prvních věcí, co zničili. Jedna z nejslavnějších fotografií nacistického pálení knih je z Berlínského sexuologického ústavu, kde zničili veškerý výzkum a záznamy pacientů.

Jinak co vím, u nás jsme měli v rámci první republiky docela živou LGBT scénu navzdory některým zákonům převzatých ještě z Rakouska-Uherska, měli jsme tu i věhlasné sexuology, kteří se transsexualitě věnovali. Takže to klidně mohlo být tak, že s tím kluk prostě přišel ke správnému odborníkovi.

Ještě dodám, že první experimenty s faloplastikou (vytvoření penisu z jiné tkáně, dnes jsou i jiné možnosti) probíhaly už po první světové válce kvůli typům zranění, které se bohužel na frontě hojně objevovaly, nebyl by to ve zmíněné době tedy zcela nový princip.

Normalita je věc statistiky a je blbost ji povyšovat na něco žádoucího či preferovaného. Například vysoké IQ je také nenormální, a přesto žádoucí.

Ale houby tenká hranice. To jen frajírci zkouší na milimetr, co jim ještě projde a pak se strašně diví, že to někomu vadí. Jestli si honí ego nebo si fakt myslí, že jim to k něčemu bude, nevím. Normální slušnej chlap nemá problém vyjádřit zájem, aniž by se k té hranici jakkoli přiblížil.

Zahalení statisticky nepomáhá, pokud je v daném prostředí normou. Prostě se jen pohne škála. Co u nás dělá výstřih až k rozkroku udělá jinde mírně obtažený třičko. Naopak lepší postavení žen ve společnosti je to, co snižuje míru obtěžování, takže bych řekla, že to spíš něco říká o nározech mužů, jež se obtěžování dopouští.

Manžel je bi, to by nemohl mluvit vůbec s nikým kromě tý rodiny. Na druhou stranu já sama zase nemám žijící blízkou rodinu a lépe si obecně rozumím s chlapama, to bych měla mít smůlu? To chce partnerovi věřit. Záletníka/záletnici hlídáním stejně nepředěláte.

Tohle je něco, co nechápu. Emoční blízkost mezi přáteli je důležitá, není to něco, co patří výlučně partnerovi, a fixovat se v tom jen na jednoho člověka je spíše problém. Neříkám, když si člověk začne, byť jen v hlavě, malovat romantický vztah s někým jiným, to už je průšvih, ale mít důvěrníka (lépe důvěrníky, méně tlaku na jednotlivce) mimo vztah je důležité. Mě to přijde jako takové slovní spojení pro žárlivce, co nesnese, že má partner blízké přátele. Manžel má takhle bráchu, volají si tak dvakrát, třikrát do týdne třeba pět hodin v kuse. Když je průšvih, volá první tátovi. Nevím, proč by mi to najednou mělo vadit, kdyby to nebyla rodina.