Díky za část komentáře o psaní či nepsaní čárky před "než". Tato chyba je tak častá, že je to až únavné. Tuhle jsem ji nalezla i v nějakém jazykovém kvízu. Interpunkce ve větách je smysluplná a čeština je v tomto ohledu velmi logický jazyk. Jsem možná staromilec, ale češtinu mám moc ráda. Nevidím důvod, proč by se ono jednoduché pravidlo o (ne)psaní čárky před "než" nemohli žáci naučit.
Jídlo ve školní jídelně v 50. a 60. letech nebylo vůbec špatné. Omáčky byly dobré, buchtičky se šodó famózní. Co jsem nemusela, byla nastavovaná a hrachová kaše a studené nudle s mákem, když jsme měli dlouho školu a přišli do jídelny po 13. hodině. To, co bylo náročné, byly fronty čekajících žáků přes celou jídelnu, takže jídlo bylo třeba sníst rychle. Dodnes neumím jíst pomalu. Já jsem dodnes vděčná, když někdo za mne uvaří a dostanu hotové jídlo. Jídla si vážím. My jsme v 9. třídě měli dokonce vaření, a to jsme vařili v kuchyni školní jídelny/družiny. Jídlo v současných menzách není ve srovnání s minulostí nic tak pozoruhodného, aby bylo třeba na minulost nadávat. Jsem ročník 1951, takže my jsme byli rádi , že máme co jíst, vdečni za jakékoliv ovoce i sladkosti. Chodila jsem jako dítě na plavání, kde se dal posléze v bufetu koupit chleb s hořčicí za 30 haléřů. To byla dobrota! Minulou dobu si nijak neidealizuji, je dobře, že je pryč, ale víc skromnosti a úcty k jídlu by neškodilo ani dnes.
Situace byla složitější, než uvádí pisatelka. Jiné to bylo v 50. a první polovině 60. let, jiné kolem Pražského jara a potom v 70. a 80. letech. Na FF UK jsem se dostala v roce 1969, protože v té době kádrové posudky nehrály roli. Jinak bych se na FF UK dostala obtížněji. Na technické školy to nebyl takový problém. Tam rozhodovaly znalosti. Na SVVŠ a posléze gymnáziu žádné marxistické předměty v 60. letech nebyly, byla filozofie a záleželo na tom, kdo ji učil. Na humanitních fakultách VŠ se učil tzv. společný základ, což byla kromě jazyků (podle oboru studia) a tělocviku (1.-4. ročník) marxistická filozofie, mezinárodní dějiny dělnického hnutí, politická ekonomie, vědecký komunismus. Tuším, že od roku 1976 se dělala povinně státnice z marxismu-leninismu. Té jsme ještě unikli. My jsme v roce 1969/70 měli Aktuální otázky socialismu, protože avizovaná politologie byla zrušena. U filozofie záleželo na tom, kdo ji přednášel. V roce 1971 u zkoušky bylo součástí (povinnou) Poučení z krizového vývoje. Každý dostal otázku. Můj blízký kamarád, který je o 14 let starší, nesměl jít studovat humanitní předměty kvůli své náboženské orientaci, ale mohl vystudovat MFF UK, protože jako matematik nemohl svými názory nikoho ohrozit, ale potřeboval ke studiu doporučení z MNV, v jehož vedení byli samozřejmě komunisté. Ale bylo to o lidech. Stačí se podívat na film Všichni dobří rodáci. Ten je velmi pravdivý. Knihy byly nedostatkovým zbožím, ale byla skripta. Poznámky z přednášek se psaly ručně, což mělo i své výhody. Ale to i v 90. letech na Západě, kde jsem pak ještě studovala.
Pracuji přes 30 let ve školství a myslím si, že autor má v mnohém pravdu. Stále čekáme, že za nás někdo věci zařídí. Jako vysokoškolská pedagožka s pozicí docenta na humanitní fakultě mám plat nižší než učitelé na střední či základní škole. Nevím, proč učitelé stávkovali. Chápu, že je třeba řešit platy nepedagogických pracovníků, ale to se nevyřeší stávkou. To neustálé naříkání, nadávání na vládu, osočování apod. mi už opravdu vadí. 90% lidí souhlasí s tím, že je třeba šetřit, protože se stát stále více zadlužuje, ale šetřit se má jinde než tam, kde právě já pracuji a žiji. Šetřit je třeba všude a je třeba hledat způsoby, jak problémy zvládnout. Třeba tak, jak autor nabízí.
Také já vždy čekám na pokračování státní hymny slovenskou částí. I mně prostě a jednoduše ta slovenská půlka chybí. Prožila jsem většinu svého života ve společném státě, a tak je mi stále líto, že už to tak není. Ale Slovákům přeji jen to nejlepší. Jsme si opravdu blízcí, a to i v těch zkušenostech s politikou a problémech. Slovensko je krásná země a za starých časů jsme každé prázdniny slovenské hory proputovávali s batohem na zádech.
Hrozná zkušenost s návratem z Islandu. Nemám internet v mobilu a má sestra nemá ani chytrý telefon. Nikdo se nezabývá tím, že není povinnost něco takového vlastnit. bez QRkódu nás nechtěli pustit do letadla, i když máme za sebou očkování a ten jejich slavný covidpas. Naprostý nesmysl, který nic relevantního neudává. Nebýt hodných lidí, kteří nám pomohli, tak sedím ještě teď v Keflaviku. Copak já vím, zda v kempech nebyl někdo nakažený? Psala jsem na ministerstvo, ale to je mrtvým broukem. Poslalo mi návod k vyplnění. Nejlépe by bylo dát tohle nařízení zase k soudu jako diskriminační.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ptala se autorka těch babiček? A proč jen babičky? Dědečkové nejsou k ničemu? A co když babičky nehodlají trávit čas hlídáním dětí? My jsme se sestrou žádné babičky neměly (zemřely mnohem dříve), mateřská dovolená byla 6 týdnů a naše maminka to také zvládla. Chodily jsme do jeslí i do školky, posléze do družiny. Naučilo nás to poměrně záhy samostatnosti. Je mi 73 let, chodím ještě částečně do práce, pracuji jako vysokoškolská pedagožka, nemám sice vlastní děti ani vnoučata, ale i kdybych měla, o svou práci bych nerada přišla. Tak jednoduché ty věci nejsou. Moje maminka byla sice výkonnou babičkou pro své vnučky, ale to nelze nikomu předepisovat. Nevadilo jí práci opustit, a to i tak až 5 let poté, co mohla jít do důchodu. Stejně to platí o mé sestře.
1 odpověď