Ptala se autorka těch babiček? A proč jen babičky? Dědečkové nejsou k ničemu? A co když babičky nehodlají trávit čas hlídáním dětí? My jsme se sestrou žádné babičky neměly (zemřely mnohem dříve), mateřská dovolená byla 6 týdnů a naše maminka to také zvládla. Chodily jsme do jeslí i do školky, posléze do družiny. Naučilo nás to poměrně záhy samostatnosti. Je mi 73 let, chodím ještě částečně do práce, pracuji jako vysokoškolská pedagožka, nemám sice vlastní děti ani vnoučata, ale i kdybych měla, o svou práci bych nerada přišla. Tak jednoduché ty věci nejsou. Moje maminka byla sice výkonnou babičkou pro své vnučky, ale to nelze nikomu předepisovat. Nevadilo jí práci opustit, a to i tak až 5 let poté, co mohla jít do důchodu. Stejně to platí o mé sestře.
Díky za část komentáře o psaní či nepsaní čárky před "než". Tato chyba je tak častá, že je to až únavné. Tuhle jsem ji nalezla i v nějakém jazykovém kvízu. Interpunkce ve větách je smysluplná a čeština je v tomto ohledu velmi logický jazyk. Jsem možná staromilec, ale češtinu mám moc ráda. Nevidím důvod, proč by se ono jednoduché pravidlo o (ne)psaní čárky před "než" nemohli žáci naučit.
Myslím, že jste vedle jak ta jedle. Moudrost stáří je bezcenné klišé. Jde o životní zkušenosti, které by mnohým mladým byly užitečné v případě, že by byli ochotní je vyslechnout. Ale i kdyby ano, pochybuji, že by je využili ve vlastním životě. My staří bychom měli pochopit, že současná mládež žije v sociálně totálně odlišném prostředí, které se doslova bleskurychle vyvíjí. Myslím, že bychom měli být velmi opatrní s pokusy předvést mladým vlastní moudrost. S moudrým seniorským pozdravem...
Velmi záleží na tom, co se myslí onou moudrostí. Nemyslím si, že není mladým lidem co předat. Je. Ale je také co se od nich naučit. Nejvíc jsem se v životě naučila od svých studentů a dodnes se od nich a jiných mladých lidí učím (je mi 73 let), ale také vím, že jim mám co nabídnout, totiž pozornost, přátelství, lásku i onu zpochybňovanou životní moudrost, která nespočívá v poučování, ale v pochopení, v příjetí, ve vyjádření vlastního názoru jako možné alternativy. Žijeme ve stejném světě a společně bychom ho měli utvářet: mladí i starší či staří.
Jídlo ve školní jídelně v 50. a 60. letech nebylo vůbec špatné. Omáčky byly dobré, buchtičky se šodó famózní. Co jsem nemusela, byla nastavovaná a hrachová kaše a studené nudle s mákem, když jsme měli dlouho školu a přišli do jídelny po 13. hodině. To, co bylo náročné, byly fronty čekajících žáků přes celou jídelnu, takže jídlo bylo třeba sníst rychle. Dodnes neumím jíst pomalu. Já jsem dodnes vděčná, když někdo za mne uvaří a dostanu hotové jídlo. Jídla si vážím. My jsme v 9. třídě měli dokonce vaření, a to jsme vařili v kuchyni školní jídelny/družiny. Jídlo v současných menzách není ve srovnání s minulostí nic tak pozoruhodného, aby bylo třeba na minulost nadávat. Jsem ročník 1951, takže my jsme byli rádi , že máme co jíst, vdečni za jakékoliv ovoce i sladkosti. Chodila jsem jako dítě na plavání, kde se dal posléze v bufetu koupit chleb s hořčicí za 30 haléřů. To byla dobrota! Minulou dobu si nijak neidealizuji, je dobře, že je pryč, ale víc skromnosti a úcty k jídlu by neškodilo ani dnes.
Situace byla složitější, než uvádí pisatelka. Jiné to bylo v 50. a první polovině 60. let, jiné kolem Pražského jara a potom v 70. a 80. letech. Na FF UK jsem se dostala v roce 1969, protože v té době kádrové posudky nehrály roli. Jinak bych se na FF UK dostala obtížněji. Na technické školy to nebyl takový problém. Tam rozhodovaly znalosti. Na SVVŠ a posléze gymnáziu žádné marxistické předměty v 60. letech nebyly, byla filozofie a záleželo na tom, kdo ji učil. Na humanitních fakultách VŠ se učil tzv. společný základ, což byla kromě jazyků (podle oboru studia) a tělocviku (1.-4. ročník) marxistická filozofie, mezinárodní dějiny dělnického hnutí, politická ekonomie, vědecký komunismus. Tuším, že od roku 1976 se dělala povinně státnice z marxismu-leninismu. Té jsme ještě unikli. My jsme v roce 1969/70 měli Aktuální otázky socialismu, protože avizovaná politologie byla zrušena. U filozofie záleželo na tom, kdo ji přednášel. V roce 1971 u zkoušky bylo součástí (povinnou) Poučení z krizového vývoje. Každý dostal otázku. Můj blízký kamarád, který je o 14 let starší, nesměl jít studovat humanitní předměty kvůli své náboženské orientaci, ale mohl vystudovat MFF UK, protože jako matematik nemohl svými názory nikoho ohrozit, ale potřeboval ke studiu doporučení z MNV, v jehož vedení byli samozřejmě komunisté. Ale bylo to o lidech. Stačí se podívat na film Všichni dobří rodáci. Ten je velmi pravdivý. Knihy byly nedostatkovým zbožím, ale byla skripta. Poznámky z přednášek se psaly ručně, což mělo i své výhody. Ale to i v 90. letech na Západě, kde jsem pak ještě studovala.
Pracuji přes 30 let ve školství a myslím si, že autor má v mnohém pravdu. Stále čekáme, že za nás někdo věci zařídí. Jako vysokoškolská pedagožka s pozicí docenta na humanitní fakultě mám plat nižší než učitelé na střední či základní škole. Nevím, proč učitelé stávkovali. Chápu, že je třeba řešit platy nepedagogických pracovníků, ale to se nevyřeší stávkou. To neustálé naříkání, nadávání na vládu, osočování apod. mi už opravdu vadí. 90% lidí souhlasí s tím, že je třeba šetřit, protože se stát stále více zadlužuje, ale šetřit se má jinde než tam, kde právě já pracuji a žiji. Šetřit je třeba všude a je třeba hledat způsoby, jak problémy zvládnout. Třeba tak, jak autor nabízí.
Jakou konkrétní vysokou školu a jakou fakultu studuje? Z výroční zprávy se dají platy zhruba zjistit. Je fakt, že se můžou platy i mezi fakultami diametrálně lišit, ale asistent na vysoké škole na plný úvazek pod padesát tisíc hrubého obvykle nejde. Natož pak učitelé a už vůbec ne učitel s profesůrou, to už se bavíme o platu ke sto tisícům.
A je jasné, že se bavíme o plném úvazku. Je běžné, že si učitelé přivydělávají výukou na soukromých vysokých školách a to jsou často velmi slušné peníze.
Jako docentka na UK (KTF) nemám v penzijním věku ani průměrný plat, tak nevím, koho měl pan ministr na mysli. Tabulkoví pedagogové na VŠ to nebyli.
Také já vždy čekám na pokračování státní hymny slovenskou částí. I mně prostě a jednoduše ta slovenská půlka chybí. Prožila jsem většinu svého života ve společném státě, a tak je mi stále líto, že už to tak není. Ale Slovákům přeji jen to nejlepší. Jsme si opravdu blízcí, a to i v těch zkušenostech s politikou a problémech. Slovensko je krásná země a za starých časů jsme každé prázdniny slovenské hory proputovávali s batohem na zádech.
Hrozná zkušenost s návratem z Islandu. Nemám internet v mobilu a má sestra nemá ani chytrý telefon. Nikdo se nezabývá tím, že není povinnost něco takového vlastnit. bez QRkódu nás nechtěli pustit do letadla, i když máme za sebou očkování a ten jejich slavný covidpas. Naprostý nesmysl, který nic relevantního neudává. Nebýt hodných lidí, kteří nám pomohli, tak sedím ještě teď v Keflaviku. Copak já vím, zda v kempech nebyl někdo nakažený? Psala jsem na ministerstvo, ale to je mrtvým broukem. Poslalo mi návod k vyplnění. Nejlépe by bylo dát tohle nařízení zase k soudu jako diskriminační.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Jelikož nemáte děti ani vnoučata nemůžete to posuzovat. Mít vnoučata je něco nádherného a když jako babička nemůžete si jich tolik užívat protože musíte chodit pořád do práce je strašně smutné
3 odpovědi
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
A co když Vás ta práce baví? Proč by to mělo být smutné? Myslím si, že mohu posuzovat leccos, i když nemám své vlastní děti. Nežiji ve vzduchoprázdnu a dobře vím, co je to starost o druhé. Jen se snažím nevidět černo-bíle. I když chodíte do práce, tak se dá stihnout leccos. Dnes je svět natolik odlišný od minulosti, že mnozí prarodiče vůbec nemají možnost trávit pravidelně čas s vnoučaty, protože ta bydlí úplně někde jinde, často i v cizině. Zvyšování odchodu věku do penze je nejen ekonomickou nezbytností, ale i respektem ke zdatnosti dnešních lidí 60+. Jsou samozřejmě profese, kde to je mnohem složitější i ze zdravotního hlediska, ale pro mnoho lidí chození do práce i ve vyšším věku není zátěží, ale smysluplnou činností.