úplně s Vámi souhlasím, mluvíte mi z duše.... Itálie je v přístupu ke psům jiná, také doufám, že se jí ČR v budoucnosti alespoň přiblíží... rozdíl vidím i v potkávání se s pejsky na vodítku - radostně se s mým psem pozdraví nejen pes, ale i jeho majitelé a téměř vždy následuje rozhovor... v ČR často vidím majitele psů, kteří se utíkají schovat či odbočí jinam, než aby se s naším psem potkali na úzkém chodníku...

Já taky nejsem hlídací babička... mám svůj život, ale ráda se často setkávám s rodinou našich mladých... společně, dohromady s mladými a se svou vnučkou... Naši mladí však zmínili, že asi o vnučku nestojíme, protože s ní netrávíme dostatek času o samotě - tkz. jí nevěnujeme 100% pozornost... To se mě dotklo... Ale - na druhou stranu - kdyby snacha měla vážné zdravotní potíže, napnu všechny síly, abych pomohla...

Dara se mi vždy moc líbila... Ale teď nevím - nějak tu bývalou krásnou holku nepoznávám....

Tohle téma je často diskutované a každý na to má jiný názor. Neumím říct - co je správné a co už ne. Moje zkušenosti: také jsem se o maminku chtěla postarat až do konce... Zvládnout se to v běžném domácím prostředí dá jen do určité doby. Dokud - s mojí pomocí - se dokázala zvednout z postele a s mojí dopomocí dojít na toaletu a do sprchového koutu (pár metrů), či chvilku zůstat stát, abych ji posadila na vozíček... To je ještě dobré a to jsem zvládala. Jenže pak přijde chvíle, kdy už to není možné... Nemohla jsem odejít od její postele, protože hrozilo, že spadne a já ji nedokáži zvednout... Potřebovala polohovat, posadit a v sedu držet, umývat, umýt hlavu, přebalovat, atd... V tom momentu jsem zjistila, že to nedávám.... Zhoršení šlo velmi rychle... Byla jsem šťastná, že se o ni pak postarali v zařízení, k těmto účelům zřízeném... Byla tam 6 týdnů... zemřela...

Terezko, děláte dobře. Pomohla jste více, než by se čekalo... Obdivuji Vás, že jste to zvládala tak dlouho.. Teď už musíte myslet jen sama na sebe a zařídit si svůj vlastní život... Svým rozhodnutím pomůžete i bratrovi, který už se měl dávno se svou novou životní situací vyrovnat a začít zase samostatně a plnohodnotně žít - i na vozíčku...

Tyhle články - názory - mě vždy zamrzí.... Ne každá po 60ti letech vypadá jako bábrdle.... V tom případě - asi OK... Takže za mě: každá z nás se bude oblékat tak, jak jí to sedne, jak se cítí a jak vypadá... I názory nejbližších jsou důležité... Já asi nejsem výjimka - makám na sobě ve všech směrech: měřím 170cm a vážím 53kg. Tílka bez rukávů a klidně se špagetovými ramínky nosím po celý rok... V létě krátké šortečky pod zadek, mini šatičky... Sukni pod kolena bych si nevzala - zatím nikdy v mém životě...