Děkuji autorovi za tento článek. Jsem matkou dvou synů s ADHD. Kdo nezažil, nedovede si představit, jak těžké to někdy je...Bolestný zážitek z posledních dní, kdy jsme absolvovali vyšetření u klinické psycholožky. Zpráva z MŠ, kterou podaly učitelky ještě před naší návštěvou obsahovala řadu informací o tom, jak nepěkně se náš syn chová. Nedokázaly pro něj najít jediné pochvalné slovo...
Paní Zimová,
máte to štěstí, že jste ročník 90 a narodila jste se do ekonomických podmínek podstatně lepších, než zažily ročníky, které se staly maminkami za nefunkčního socialismu. Nebuďte tak háklivá, paní Magda do Vás nekope jako do celku všech mladých matek, ale přesně formuluje, že nechápe na co si některé matky stěžují. Únavu pociťujete Vy a pociťovaly jsme ji i my, taktéž strachy a tísně o zvládnutí všech povinností včetně plateb. Dcera se narodila v únoru a když se měly začít přidávat ovocné šťávy, byla v obchodech jen ovadlá mrkev a kubánské pomeranče, Voda pro kojence na rozdělání mléka byla pouze na lístky od pediatra a to ještě neznamenalo, že když máte lístky budete mít vodu. Pro cokoli jiného než byla vepřová konzerva a lunchmeat jste šla minimálně 2x . Na děti se šilo a pletlo i pro ostatní členy rodiny, protože nic slušného nebylo. Dostat dítě do jeslí jako samoživitelka znamenalo dát úplatek 500,- Kč, což byla bez stokoruny polovina tehdejší mzdy. Naštěstí mi je kamarádka půjčila a já jí to pak po padesátikoruně splácela. Žádné supermarkety ani obchodní centra, kde nakoupíte vše pod střechou. Z mlékárny k řezníkovi, cestou pro chleba a pak do zeleniny a všude fronty, modlila jste se, aby v drogerii měli hygienické potřeby pro ženy a wc papír. Když vyhořela papírna v ČSSR, tak řadu měsíců nebylo ani to. Když jste se memohla uvolnit z práce když právě byly mimořádně banány, tak po práci už nebylo nic. Každodenní boj. Ano každá źivotní situace a každá společnost je trochu jiná, ale základ je stejný, zodpovědnost za zvládnutí výchovy další generace.
Krásně napsané!
Moc děkuji paní Zuzaně za příspěvek. Jsem matkou dvou synů s diagnostikovaným ADHD. Když bylo tomu staršímu 9 let a to nejhorší jsme měli už za sebou, rozhodli jsme se s manželem, že mu pořídíme sourozence. Věřili jsme, že se nemusí opakovat to, co jsme si prožili s prvním synem. Ale ouha...geny lopatou neumlátíte...Já sama nesu jasné známky ADHD. Kdo nezažil, nepochopí ...,a tak by neměl ani vynášet soudy.
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Ono na papíře to vypadá hezky, ale realita je jiná. Známky jsou odosobněné a zbavené emocí a tedy mají sílu být nezávislé a jednoduché. Ono je sice hezké "Pepíčku, to počítání ti trochu nešlo, ale vím že jsi šikovný kluk a v následujícím roku to spolu doženeme." Sice v hodnocení naznačíte, že Pepíčkovi ta matika moc nejde, ale ve skutečnosti to (až možná na katastrofické stavy) napíšete se smajlíkem a vyzní to, že je vše vlastně OK. jenže Pepíček a hlavně rodiče potřebují vidět, že z matematiky má dvojku nebo trojku a že je v ní slabý. Škola není rekreační středisko, abychom se tam cítily příjemně a hezky. Je to místo (stejně jako zaměstnání), které je primárně o výkonu, zdravé soutěživosti a ambicích. Když toto vyměníte za psychické pohodlí, zbydou vám jen jedinci, kteří očekávají od ostatních že pro ně připraví jen psychické pohodlí, netolerují jakoukoliv kritiku a negativní zpětnou vazbu.
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Názor, pod který bych se podepsala i já.