Povinnost to samozřejmě není. Říká se - jaký si to uděláš, takový to máš - a tak to beru. Já mám důchod v nedohlednu, ale o babičkovskou roli se připravit nenechám. Je to pro mne dar z největších, stejně jako mateřství. A úplně dokonalé je, když mohu své koníčky sdílet se svou vnučkou. A stejně tak mne baví s ní sdílet koníčky její. Jsme spolu rády a považuji to za štěstí. Je na každém, jak to má ..... 😉 MImochodem - "hlídat" vnoučata by mne nebavilo. To dělá druhá babička - jen dohlíží, aby dítě bylo zaopatřeno a nic se mu nestalo. Přestože vnoučata miluje, nebaví ji nebo neumí si s nimi hrát, vymýšlet společnou zábavu. Ano to je hlídací babička. A to fakt za mne ne.

Milí cyklisté a koloběžkáři, prosím neohrožujte chodce vč. budoucích chodců t.č. v kočárcích na chodnících a držte se svých cyklostezek a pruhů pro cyklisty. Přijde mi už postavené na hlavu, že se v naší ulici, která se příkře svažuje, musím při vycházení z domovních dveří rozhlídnout, jestli se neřítí po chodníku dolů cyklista nebo koloběžkář. Jde o jednosměrku, kde cyklista v protisměru nesmí, tak to berou ve velkém po chodníku ..... Jeden ještě měl tu drzost mi vynadat za psa na vodítku, o které se málem přerazil. Děkuji.

Mám bohužel čerstvě za sebou dochování maminky. V životě po mně nic nechtěla a ani po oznámení zničující diagnózy. Navzdory tomu jsem se ze dne na den sbalila, vyvázala se z pracovních i jiných závazků a nastěhovala se k mamince. Protože ona se nejlépe cítila u sebe doma. Nerozmýšlela jsem se ani vteřinu. Bylo to samozřejmé jako dýchání. Ano, mám již dospělou dceru, takže jsem se nemusela rozdvojit. Mám i manžela, který mi byl stejně jako zbytek rodiny velkou oporou. Nevěděla jsem dne ani hodiny, byly dny ukrutné a byly i dny lepší či dokonce skvělé. Byla jsem rozhodnutá udělat maximum pro to, aby maminka měla co nejlepší komfort a to znamenalo především, mít u sebe někoho blízkého a nebýt opuštěná, byť v luxusu. V průběhu téměř dvou let jsem měla tři kolapsy, protože to bylo fyzicky i psychicky velmi náročné období. Ničeho nelituji, udělala bych to znovu. Jsem vděčná, za každou minutu, kterou jsme mohly strávit spolu. Bylo to nesmírně obohacující. A nikoho nesoudím, pokud to má nastavené jinak.

😀 mi to připomnělo mé cestování vlakem s tříletou dcerkou z Prahy na zimní dovolenou do Vysokých Tater i s lyžařským vybavením. Cestovala jsem s ní sama. K dispozici jsem měla jako nosiče všeho jen sebe. To se člověk naučí úsporně balit 😉. Na kufr jsem neměla dost volných rukou, protože nejsem chobotnice. Takže krosna .... Do ní se musela vejít kompletní lyžařská výbava pro obě i dostatek oblečení na týden, veškeré hygienické potřeby, nějaké hry a hračky a na celodenní putování i dostatek jídla a pití. V jedné ruce dcerku, ve druhé vak s lyžemi a hůlkami a jako bonus ... Na vrcholu krosny trůnil nočník 😀. Nikoho jsme v hotelu nepohoršovaly, dodržovaly dress code a byla to celkově super dovolená. Všechno jde, když se chce 😉

Je mi 57 let a rolí babičky jsem poctěna už téměř 11 let. Když byl vnučce rok a kousek, definitivně jsem věděla, že si její dětství nemíním nechat utéct. A protože jsem MOC CHTĚLA skloubit práci i vnučku, povedlo se. Zajistila jsem si práci z domova, kdy jsem byla dostatečně flexibilní, abych si mohla užívat nejkrásnější roky vnučky. Před čtyřmi lety jsem si uvědomila, že tou dobou byla moje babička v důchodu a já ho mám v nedohlednu. A protože nikde není psáno, že se ho dožiju a případně v jaké kondici, udělala jsem další zásadní rozhodnutí. Musím vymyslet něco, co mne bude živit a přitom budu dostatečně svobodná a volná, abych měla dost času jak na vnučku, tak na sebe, manžela a na život vůbec. Vystoupila jsem z komfortu zaměstnance a vrhla se po hlavě do nejistoty OSVČ s vírou, že to zvládnu. Zvládla .... (zatím). Já největší problém vidím u svých známých, že babičky mají, ale buď nefungují vůbec nebo "jen" jako hlídací. Opravdu "hrací" babičky kolem sebe nemám. Ale hlavně babičky nemají zájem. A tak si velmi vážím toho, že ač vnučka je na kraji puberty a začíná se to projevovat, pořád, pokud si může vybrat, kde / s kým z rodiny bude, jsem její volba číslo jedna. Už se těším na příští týden, kdy si užijeme holčičí dovolenou někde po Čechách a určitě si užijeme spoustu legrace např. když si dáme zase jeden den barevný (každá si vybere dvě barvy a ten den musí mít na sobě jen oblečení daných dvou barev a smí jíst / pít jen to, co má danou barvu ). Schválně si zkuste a nepotřebujete k tomu ani vnouče ;-)

Mně osobně vadí jakákoli činnost, která "parazituje" na těch, co se dají snadno ovlivnit/oblbnout a neumí se bránit - ať jsou to senioři, nemocní, děti apod. Ale co se týče dětí, tam bych velký podíl zásluh na výdělku youtuberů přiznala rodičům. Je totiž rozhodně jednodušší nechat děti viset na sociálních a streamovacích sítích/platformách než se jim věnovat a případně opakovaně vysvětlovat, jak to funguje. 😉 A vím o čem mluvím. Mám desetiletou vnučku a právě je u mne na týden na prázdninách. Přijela s mobilem přirostlým k rukám .... První den ho odmítala byť na chvíli odložit. Druhý už dobrovolně šla i na špacír - bez mobilu. Včera dokonce sama očesala rybízy a večer jsem se dívali na záznam divadelního představení. Teď odjela na celodenní výlet s dědou .... bez mobilu. Týden tady to nevytrhne, ale v Praze naštěstí taky jde ještě pořád raději na trénink nebo na hřiště s kamarády. Chce to mít zajímavou alternativu 😉 P.S: Ale zpitomělá vymývači dětských mozků to teda je 🙁 Proti youtuberům a jim podobným obecně nic nemám. Když se to vezme za správný konec, mohou dělat velmi prospěšnou osvětu a práci.

Od základní školy mám fóbii ze zubařů. Psal se rok 1995, mně bylo 28+ a kamarád do mě hučel tak dlouho, že preventivní zubní prohlídky jsou nezbytné a že má dobrou zubařku a že bych měla jít..... až jsem šla. Když jsem tam šla, nic mě nebolelo. Milá paní doktorka se pustila do dvou zubů tak, že jsem málem lezla po stropě, že to bylo nutné. Provrtala mne skrznaskrz, amalgánem zalepila a řekla, že za dva týdny pokračujeme dalšími dvěma. Fuj tajbl! Od této návštěvy jsem už nikdy u zubaře nebyla. Rozvrtané a "opravené" zuby se mi oba do dvou let postupně rozpadly. Zuby, které jsem před nájezdem paní doktorky uhájila, jsou celé, v pořádku a nic mne již skoro třicet let nebolí od tohoto zážitku. Ušetřené desetitisíce a hromada ušetřeného stresu mi za to stojí.

Dneska měl pohřeb kamarád, zdravý sportovec, který měl jen pech, že si zlomil nohu. V nemocnici si ho nechali, že to budou řešit ráno, protože večer, kdy se mu to stalo, nestíhají. Ráno ho našli mrtvého..... embolie - krevní sraženina způsobená zlomeninou. To jen poznámka i pro ty, co se necítí býti ohroženi covidem. To ani nemusí být, aby skončili neslavně kvůli přetíženému systému s naprosto, dříve banální, záležitostí. Zdravotnictví mele z posledního a já se modlím, abych tu nemocnici fakt v následujících měsících nepotřebovala... třeba kvůli té zlomenině nebo slepáku.....