Asi jednou napíšu svůj článek. Trochu jinej než tento. Něco ve stylu:

Názor jiného (kromě manželova) mě nezajímá, sociální sítě jsou pro nevyrovnané, po 15ti letech s mými báječnými dvojčaty jsem "vorvaná", ale nic bych neměnila, mateřská není čas na seberozvoj (to se má stihnout předtím a pak naskočit do práce), práce je na vydělání peněz ne na honění kariéry, manžel je parťák a byl tu před dětmi a bude i po nich (je naprosto zásadní být s ním v souznění, i když logicky se vzdalujeme tím, že každý máme jinou roli), obraz můj a mé rodiny není něco, co bych dělala pro jakoukoli jinou osobu než pro nás 4 a nezapomínat, že vždycky může být hůř a tak se z toho teď nepo.... Odpočinek téměř nula (zvláště když nejste sobec a pořád myslíte na jiné víc než na sebe.

). Co bych měla nebo mohla udělat pro sebe mám teoreticky zvládnuté, na praxi není energie. Ale jsem spokojená, protože koukám na ty 3 a vím, že jsem zvládla být chytrou, schopnou, milou a chápající matkou a manželkou. Občasný výbuch vzteku či lítosti mi vždycky odpustí, protože ví, že dělám 100% 24/7 a beze mě by bylo rozhodně hůř. Sr.t na lidi, nikdo ti nakonec nepomůže a co máš doma určuje to, čím jsi a jak jednou dojdeš na konec. Jo a kdo je na extrémy (v jakékoli oblasti), skončí taky extrémně. A kdo je líný nebo neschopný, nemá do svého života tahat další, na něm závislé. A kdo nemá srovnaný život před dítětem, po jeho narození se to nezlepší.