Jedno děvče z Ukrajiny mi svým rozmarem hodně ublížilo a zamávalo se životem.

I přesto ale zastávám nazor, že potřebným se má pomáhat, a v tuto chvíli pro mě lidé z Ukrajiny potřebnými jsou.

Já asi nerozumím té vaší myšlence o samolepkách.

Učitelky děti odměňují za to, co hezkého udělaly nebo řekly.

Tak potom když ten jeden prcek má jen jednoho smajlíka, může se určitě učitelky zeptat, co má udělat, aby jich měl víc, a ta mu řekne, že by se třeba mohl sám obléci - a tak to zkusí a půjde mu to, dostane taky smajlíka a bude rád, ne?

Vždyť to je jako v životě. Akorát až jednou bude chlapeček v práci, tak se nebude ptát na počet smajlíků, ale na stav bankovní pásky, a i tam by měl šéf být férový a umět to odůvodnit (pokud to ovšem nebude bráno, jako že chudáka synka někdo do něčeho tlačí, což on nemá v povaze respektovat 🙂)

Pracuju v mezinárodním korporátu, kde je tykání normální, a nemám s ním problém - maže to hranice našich pozic.

Naopak upřímně, na někoho, kdo by tam vymýšlel vykání, bych se asi koukala trochu skrz prsty, z mého pohledu by měl asi větší problémy zapadnout do kolektivu. Ale je fakt, že u nás hraje přátelská firemní kultura dost významnou roli, někde se na to tolik nehraje.

Nezbylo nic jineho, nez si je nechat :D

Wow. Polstrovani na brise a celozivotni laska k dortum. Nic jineho za kily navic nemuze stat. Vy jste fakt empat k pohledani.

Sama endometriózu mám, a uprimne, nejhorší na tom byla ta cesta k diagnóze. Nekolik let jsem se cítila prostě jako simulant - vzdyt menses přece boli, jsem akorat precitlivela a hystericka, a kdyz to bude fakt blby, mam zkusit citron, ten pomaha.

Citron nepomahal, protoze jsem pri svych dnech nebyla schopna ani dojit do kuchyne, abych si ho vymackala. Mam praci na home office a v pripade potřeby, muzu pracovat z postele, ale je tezke byt v te bolesti produktivni - a leky na bolest me zase uspavaji.

Pote, co jsem endometriózu nekolikrat nadhodila a nekolikrat se od ruznych lekaru dozvedela, ze nejradsi maji takový, co si delaji diagnozu samy, jsem se nastvala a zaplatila soukromou kliniku. Az tam konecne mi potvrdili, ceho jsem se bala, coz byla na druhe strane ohromna úleva.

S malym kosikem nenakupuju, ale tu vetu o slusnosti a ohleduplnosti by asi bylo fajn zopakovat treba i tem, kdo například pouzivaji velke nakupni voziky misto kocarku pro deti a davaji je tam do prostoru pro nakup, pekne klidne v zablacenych botach, nezajem.

Nebo tem, co konzumuji (nebo uci sve deti konzumovat) jidlo v krame jeste pred zaplacenim.

To mi prijde daleko neohleduplnejsi a neslusnejsi, a uprimne, na rozdil od dospeleho s malym nakupnim kosikem, to vidam celkem casto.

Četla jsem, že zákazník "v Albertu rozdělal hotovku," a čekala jsem něco jako protest proti mamynkám a tatýnkům, co cpou dětem rohlíky ještě před kasou 🙂

Naštěstí to tak nebylo 🙂

Dnes už jsem dospělá, ale jako dítě (resp. teenager) jsem si střídavou péčí prošla.

Myslim, že jsem byla jednim z prvních dětí ve střídavce, a rozhodně bych tohle peklo neudělala nikomu, natož vlastním dětem.

Ano, na dětech na první pohled neuvidíte, že jim to ubližuje. A s největší pravděpodobností vám to ani neřeknou, pokud budou vědět, že vám na té péči záleží.

Ale bude je to trápit. Bude jim vadit, že kamarádi nikdy nevědí, kde je vlastně najdou, nebo že druhá rodina jede na hory zrovna v době, kdy tam nejsou. Budou si připadat vyčleněné a budou cítit, že nikam nepatří.

Ano, střídavá péče je spravedlivý systém. Ale pro rodiče, nikoli pro dítě. A proto hodně nesouhlasím s mottem "dítě má právo na oba rodiče," které vyznavači tohohle trendu hlásají. Bylo by pravdive, kdyby ho predelali na "Oba rodiče mají právo na dítě, " jenze to už nezní tak pěkně.

Asi to viděli ve starém českém filmu Společnice 🙂

Ale copak, vysvětlování nepomohlo? 🙂

Mám svoji náplň práce. Pokud přijde kolegyně, že potřebuje zástup, normálně se dohodneme. Jednou vykryju já ji, jednou ona mě.

Když se ale tenhle zástup bude opakovat třikrát do měsíce na týden, a já budu sedět na dvou židlích, půjdu to řešit s nadřízeným, a budu chtít buď část platu dotyčné kolegyně, nebo kompenzaci za přesčasy.

Fakt, že je dítě nemocné, nikdo neovlivní, žádný hejt není na místě. Je ale potřeba se k tomu postavit tak, aby ten, kdo na to doplatí, taky dostal nějakou odměnu. Kdyby tuhle pomoc někdo bral jako samozřejmost, nebudu mu pomáhat už z principu.

Upřímně, tady bych se bála, že zkrachují právě na základě tohohle počinu.

Kdo by chtěl něco od firmy, jejíž šéf se nestydí o tomhle lhát?

Je to celé směšné. Viděla jsem i že si ručníky nechávali na lehátkách přes noc, asi aby ráno nemuseli vstávat.

Je mi to celkem jedno, protože u moře se koupu v moři (ostatně, proto tam jezdím), ale spíš je mi špatně z toho, že tohle někdo fakt může myslet vážně a ani trochu se nepozastavit nad tím, že je to ubohé.

Ono je to i o tom, jak člověk umí balit 🙂 Dokážu nebýt šmudla a sbalit se do příručního zavazadla. Jen teda přiznávám, že s sebou netahám kosmetický kufr :)

Mam silnou menstruaci a svete div se, odstudovat jsem zvladla i s faktem, ze jsem si kupovala vlozky vyssi kvality.

Chapu, ze ne vsem sedne kalisek, ja ho taky nemuzu mit. Ale menstruacni kalhotky muze mit kazda. Jedny se daji sehnat za cca 450 korun, pokud nepujdete po drahych znackovych. To je návratnost po 2 mesicich. Kalhotky lze prikupovat a postupne na ne setrit. Ja si taky nekoupila vsechny najednou.

Pokud nekdo nedokaze dat mesicne stranou 200,- tak je to fakt problem, ale ne takovy, ktery by meli hradit ostatni.

Co takhle jet prostě až bude všechno zase levnější? Třeba příští rok?

Ale chápu, ono je jednodušší, když se na to lidi složej :D

S paní Jeníčkovou jsem se pracovně kdysi setkala. Její vystupování bylo arogantní, sebevědomí vysoké, způsob jednání velmi nepříjemný.

Nevzpomínám na ni v dobrém a tak mě její srdceryvný příběh moc netankuje.

Vy to máte teda hodně jednoduše hozené.

Lidi jsou obézní z mnoha různých důvodů, a překvapivě, ne vždycky je to proto, že by jenom jedli a nic nedělali.

Velkou roli tam hraje i psychika, a ruku na srdce, právě výroky lidí, jako jste vy, s ní často dokážou dost zamávat ve smyslu "nemá smysl se snažit, on ve mně stejně každej vidí jen někoho, kdo žere a válí se na gauči."

Právě o tom je i hnutí body positivity. Spousta lidí má pocit, že jde o oslavování nezdravého kultu obézního těla, ale není to tak. Body positivity je o tom, že učí veřejnost, že tlustí lidé jsou pořád jen lidé, a jsou to lidé stejných kvalit, jako ti ostatní. Není potřeba je soudit, je potřeba je přijmout takové, jací jsou, bez předsudků.

Tak v tomhle případě je špatně asi úplně všechno, a jsem ráda hlavně za to neexistující štěně. Dostat se do rukou takhle blbý paničce, který není divný, že štěně papírovýho huskyho stojí jenom 6k, nebylo by to dobré.

Jestli paní neměla na papíráka, možná mohla pomoct psovi z útulku. Ale ona nakonec ty prachy vlastně měla, žejo...