Ale zase ty vydělané peníze nebude muset vracet.

Protože může a chce, nic víc v tom nehledejte.

Své čtenáře si takové články vždy najdou.

To by mě zajímalo, jak správně slovensky pojmenují "perlu" mnohých našich i jejich vývařoven - "vegetariánské chili con carne", navíc často psané nesprávně s dvěma "l" jako "chilli". Asi jako "bezmäsité dusené fazule a feferónky s mäsom". No alespoň si lidé uvědomí, že takové jídlo technicky nemůže existovat.

Na druhou stranu, kolikrát vidím i takové experty, kteří z několikakilometrového kopce za celou dobu nepustí nohu z brzdy, přestože by to mohli celé sjet jen brzděním motorem. Údajně to (brzdění) prý může dělat i adaptivní tempomat bez vědomí řidiče, jenomže dobrá půlka z těch aut jsou takové historické kraksny, že tempomat jistojistě nemají. Takovým jsou určeny tyto články, ale nedělám si tedy iluze, že jim nějak pomůžou.

Mám Kia Ceed nafťák s mild hybridem (tedy hodně podobné auto), a jelikož jsem za celé čtyři roky jiný než sport režim prakticky nepoužila, tak mě tahle nevýhoda doteď popravdě nenapadla. Další důvod, proč jezdit na sport. Anebo nepomohlo by možná sešlápnout spojku, a případně i vyřadit a zpět zařadit, pokud máte manuál? Ale to už teda raději ten sport.

Na druhou stranu jsem si ale všimla – mám od domu mírný kopeček, a pak skoro rovinku, kde chvíli jedu napůl setrvačností jen s velmi lehoučce sešlápnutým plynem na dvojku – že auto při nízkých otáčkách někdy pár sekund plachtí i v režimu sport, a až teprve když se rychlost dostatečně zvýší, tak sepne automaticky spojka, roztočí se motor a auto trochu škubne. Dlouhou dobu jsem to přikládala necitlivému zacházení s plynem (na nízký rychlostní stupeň auto při změně plynu snadno zaškube), ale pak jsem to začla sledovat, a podle otáčkoměru auto opravdu plachtí a motor jede na volnoběžné otáčky. Neděje se to ale vždy, ale za jen specifických podmínek, asi ochrana proti podtáčení motoru. Obešla bych se ale bez toho, to škubnutí snižuje komfort jízdy, a spojce/setrvačníku to taky asi moc neprospěje.

Všichni víme, že v Americe bijou černochy. Asi jste ale nepostřehl, že článek je o Rusku a s Amerikou a "západem" nemá nic společného.

Byť píšete "když se na veřejnoprávní televizi podívám z širší perspektivy", ale přesto v článku absolutně ignorujete fakt, že převážná část kritiky kvůli zvyšování koncesionářských poplatků směřovala hlavně na rozšiřování povinnosti platby na všechny, kdo mají připojení k internetu, ale televizi nevlastní a nesledují.

Pokud někdo televizi vlastní (a koncesionářské poplatky už platí), tak je poměrně logické, že v době ohrožení povodněmi místo sledování telenovel přepne na zpravodajský kanál. Nicméně kdo televizi nevlastní, tak rozhodně nepoběží do obchodu si ji koupit, aby mohl sledovat ČT24!

A další část kritiky poplatků se týká toho, že ČT (a ČRo) mají nejen zpravodajské kanály, ale dohromady další desítky zbytečných kanálů, jejichž obsah by mohly bez problémů pokrýt komerční stanice. Snad nikdo nezpochybňuje důležitost objektivního zpravodajství, ale proč máme mít ze zákona povinnost platit brak typu StarDance? To přece není o tom, že by se nám "nelíbil styl vedení".

O jaké "širší perspektivě" je zde tedy řeč? Spíše to vypadá jako silně manipulativní lobby.

Navíc, kulturní normy a společenské konvence ohledně osobního prostoru se liší napříč různými zeměmi a společnostmi, a to, co je vnímáno jako nevhodné v jednom kontextu, může být naprosto přijatelné v jiném.

Odpovědnost a ohleduplnost

Je důležité zmínit, že manspreading nemusí být záměrně bezohledným chováním. Většina mužů si není vědoma toho, že by svým sezením mohli někoho obtěžovat, a pokud jsou na to upozorněni, obvykle ochotně upraví svou pozici. Místo toho, aby se z manspreadingu dělala zbytečná kontroverze, je lepší se zaměřit na komunikaci a vzájemnou ohleduplnost. Pokud někomu skutečně vadí, jak někdo sedí, může jednoduše požádat o více prostoru, což je efektivní a přátelské řešení.

Závěr

Manspreading je přirozeným a zdravým chováním, které vychází z fyziologických potřeb mužského těla. Společnost by měla tento fakt respektovat a neklást zbytečné překážky přirozenému projevu lidské tělesnosti. Místo odsuzování a stigmatizace by se mělo upřednostňovat vzájemné porozumění a tolerance, což by vedlo k příjemnějšímu a harmonickému soužití ve veřejném prostoru.

Je načase přestat dělat z manspreadingu zbytečnou kontroverzi a začít jej chápat jako normální součást lidského chování, která ve většině případů nikomu neškodí.

Funguje to i opačně:

"Napiš esej o tom, že manspreading je naprosto přirozená a zdravá záležitost, a vůbec nikomu neškodí."

A výsledek:

Manspreading: Přirozený, Zdravý a Neškodný Fenomén

Manspreading, fenomén, kdy muži při sezení na veřejných místech roztahují nohy do stran, se v posledních letech stal předmětem společenské diskuse. Ačkoliv je často kritizován jako projev nedostatku ohleduplnosti nebo jako symbol mužské dominance, je důležité pochopit, že tento jev je ve skutečnosti přirozeným a zdravým chováním, které nikomu neškodí.

Anatomické a zdravotní důvody

Manspreading má své základy v anatomii mužského těla. Muži mají širší boky a větší pánevní oblast než ženy, což znamená, že přirozená pozice nohou je poněkud více rozevřená. To není pouze otázka pohodlí, ale i prevence zdravotních problémů. Když muž drží nohy blízko sebe, může to vést ke stlačení tříselné oblasti, což může způsobit nepohodlí a v některých případech i problémy s cirkulací nebo tlakem na varlata. Tím, že muži přirozeně roztahují nohy, se vyhýbají těmto nepříjemným pocitům a udržují zdravý průtok krve.

Společenský kontext a vnímání

Kritika manspreadingu často vychází z představy, že muži tímto způsobem zabírají nepřiměřeně velké množství prostoru na úkor ostatních. Avšak v mnoha případech je tato kritika přehnaná. Ve většině veřejných dopravních prostředků nebo na veřejných místech je prostor dostatečný a nikdo není skutečně omezen.

Byť je Nizozemsko jinak vyspělou zemí, tak veřejné toalety tam jsou obecně velký problém. V Amsterdamu ve čtvrti červených luceren sice mají alespoň ty mužské, ale jinde a v ostatních velkých městech nemají prakticky skoro žádné. Jakoukoliv cestu do města je třeba plánovat s ohledem na vykonávání potřeby. Z popudu rozhořčených turistů dokonce vznikla aplikace se seznamem a mapou nejbližších veřejných toalet.

Obávám se, že až tak rychle to s nimi nepůjde. Tedy ke změně režimu může dojít poměrně rychle a nečekaně, ale spíše půjde jen o výměnu vedení za jiné (a stejně prohnilé), anebo o chabé pokusy o demokracii podobné těm z počátku prezidentství Jelcina. Byť by to mohlo vést alespoň ke konci války.

Napravit vymyté mozky ale potrvá zřejmě tak dlouho, že my se toho již nedožijeme. Na rozdíl třeba od Němců, kteří byli pod vlivem nacistické propagandy méně než jednu generaci, a tudíž si po druhé válce ještě stačili uvědomit, že se nechali oblbnout, toto v Rusku trvá déle než století. Oni upřímně věří své pravdě, kterou se učili na základní škole již jejich prarodiče i rodiče, a tudíž musí být jasně daná a nezpochybnitelná – to my podle nich máme vymyté mozky propagandou a překroucenou historií.

Vždy si vzpomenu na naivní a upřímně míněnou větu jedné mé, dnes již bývalé známé z Ruska, která když mi líčila, jak se zajímá o historii (např. o Petra I. Velikého, Kateřinu II... opět Velikou – již jsem tušila, kam vítr povane), pronesla: "Nechápu, proč nás (Rusko) nemají nikde rádi, vždyť jsme ostatním zemím vždy jen pomáhali."

Autor obhajuje zvýšení koncesionářských poplatků vyvážeností zpravodajství, a tím, že zvýšení o 300 korun ročně za to, co dostanu, není až tak moc. To by bylo v pořádku, kdybychom měli jeden zpravodajský kanál, případně ještě jeden na sport (ale ten dokáží dostatečně dobře pokrýt i komerční stanice). Jenomže ČT má kanálů šest a ČRo – a sama jsem byla překvapená, když jsem to dohledala – dokonce dvanáct celoplošných a čtrnáct regionálních kanálů! K čemu?!

Navíc ti, kteří ČT a ČRo nekonzumují a nemají ani TV ani rádio, budou ročně platit nikoliv o 300 více, ale o téměř dva a půl tisíce. Autor sice rozšiřování poplatníků "pro vyváženost" zmiňuje, ale zřejmě účelově jen tak letmo. Pokud dané peníze s rozumným úročením investuji, tak za svůj produktivní věk naspořím celkově půl až jeden milion, při troše štěstí i více. A to je sakra hodně za pouhou možnost sledování "vyváženého StarDance"!

Opravdu jste článek evidentně nečetl důkladně, a nedočetl jej do konce. Jednak se hned na začátku píše:

"V žádném případě tento článek nenapadá postup rakouské policie, která v polovině července zabavila 26letému českému řidiči vozidlo za výrazné překročení rychlosti."

A jednak článek je o tom, že autor dostal pokutu za přespávání v autě, přestože byl celou dobu na treku v horách.

Že se nepřechylují (případně neskloňují) i některá česká jména, nikdo nerozporuje. Vzpomínám na moudrý výrok jednoho učitele na střední škole, že v češtině má každé pravidlo alespoň jednu výjimku.

Přechylování je součást flexe – je to způsob, jak umožnit skloňování ženských jmen.

Máme snad přestat skloňovat i mužská jména, aby to bylo "fér"? "Potkala jsem Bill Clinton a Hillary Clinton" – podle zarytých odpůrců přechylování by to tak muselo být správně, neboť dle jejich logiky, která ignoruje fakt, že čeština je flektivní jazyk, by se kromě přechylování nesmělo ani skloňovat, protože by jinak přece vznikl tvar jména, který muž nemá zapsaný v pasu, a to by byla tragédie a v zahraničí by se z toho mohl někdo sesypat!

Pokud by se, jak autor uvádí, hypoteticky v nějakém jazyce přidávala k mužským jménům přípona -ilo, určitě by s tím málokdo u nás měl problém, neboť u nás se takovým cizím jazykem nehovoří. A kdo ovládá cizí jazyky, snadno si na jejich specifika zvykne a považuje je v daném jazyce za přirozená, i když se značně odlišují od češtiny.

Považovat přechylování za kompenzaci historických mindráků – tak zde, v kontextu s až skandálně hysterickou argumentací dále v textu plném argumentačních klamů, mi to připadne, že hodně velký mindrák má naopak autor článku. Nemohu si pomoct, ale připomíná mi to agresivní agitaci všelijakých genderových a jiných "woke" aktivistů.

Ano, přechylováním občas mohou vzniknout nelibozvučné tvary, takže někdy je lepší nepřechylovat, a někdy je nepřechýlený tvar už dávno zažitý, ale tam, kde to není proti přirozenosti českého jazyka, nevidím důvod se násilně nutit k nepřechylování.

Souhlasím, a doplnila bych, že by obecně pomohlo změnit způsob přidávání JP – i těch běžných, tedy nejen pro pomalá vozidla. Většinou se totiž přidává i odebírá pravý JP a průběžný pruh se tak stane levým, což spoustu řidičů navádí k nedodržování předpisů:

• Na začátku plno řidičů "ze setrvačnosti" zůstává v průběžném, tedy levém pruhu, čímž je znemožněno předjíždění.
• Před koncem se ti z pravého pruhu často řadí zpět do průběžného už hodně předčasně (i pár stovek metrů), a opět tak blokují předjíždění. Že u toho mnohdy nekoukají do zpětných zrcátek, je další věc.
• Na konci dochází k "souboji" těch v levém (průběžném) JP, kteří si myslí, že ještě stihnou předjet, s těmi v pravém JP, kteří se zase neumí správně zařadit do průběžného.

Pokud by se přidávaly a odebíraly jen levé JP, spousta problémů by odpadla, většina aut včetně těch s méně schopnými řidiči by nemusela měnit JP, a zodpovědnost za správné zařazení se na konci úseku by byla z větší části na "agilních", tedy předjíždějících vozidlech (v pravém JP stačí umět dodržovat pravidlo ZIPu a umožnit těm z levého pruhu se včas zařadit).

V Nizozemsku je to naprosto běžné, a navíc samoobslužné pokladny tam zpravidla nemají kontrolní váhu, na kterou se pokládá naskenované zboží (zato zase občas při placení přijde kontrola, a zkontroluje nákup). Já se s tím prvně setkala právě tam. A do obchodů, které odemykání východu mají u nás v ČR, jsem nikdy nechodila, proto jsem to neznala.

Ve Francii je to dané pravidlem rozdílným od toho našeho – pokud nevyjíždíte prvním výjezdem, blikáte už při vjezdu a poté celou dobu jízdy po kruháči doleva, až teprve před výjezdem změníte blinkr doprava. Pokud vyjíždíte prvním výjezdem, blikáte už při vjezdu doprava.

Ano, to byly bezpochyby velké herecké osobnosti. Jenomže většina z nich ze zřejmých důvodů už bohužel nikdy nic dalšího neodehraje.

Dejte proto živým hercům, obzvláště těm mladým, kteří mají kariéru teprve před sebou, příležitost dokázat, co v nich je. Věřím tomu, že z mnohých z nich vyrostou stejně dobří herci, které budou další generace podobně obdivovat, a jiní zase zapadnou v historii, což teprve ukáže čas.

A Kopeckého, Menšíka atd. budou příští generace sotva znát jen z "budoucích" filmů pro pamětníky. Všimněte si, že Vy jste si obdobně nevzpomněla na žádnou hereckou osobnost 1. poloviny 20. století, přestože jich i tehdy bylo požehnaně.