Otázkou je jaké mají naši slovenští sousedé priority. Jestli je to vážit si sami sebe i za cenu, že teplo bude doma o něco dražší, nebo se vykašlat na morálku a přehlížet, že bomby a rakety pořízené za plyn, kterým si doma topí někde o 600 km dál vraždí děcka v onkologických léčebnách.

Žádná hra na city - obyčejná realita. Slovensko mělo dost času zařídit se bez ruského plynu - neučinilo v té věci téměř nic (na rozdíl od mnohých jiných). Křičet teď, že Ukrajina, které už konečně došla trpělivost (divné spíš je, že až teď), už nechce financovat válku tím, že agresorovi umožní kasírovat za plyn poškozuje zájmy Slovenska je vyloženě stupidní. Asi nikdo by neváhal zavřít stavidlo potoka, pokud by mu voda podemílala barák i kdyby soused po proudu protestoval, že nemá čím zalévat jahody...

Normalizovat vztahy s útočníkem a tím, kdo porušuje válečná pravidla, vyhrožuje světu jadernou i konvenční válkou je rovno postavení na jeho stranu. Fico je amorální, bezpáteřní lump.

Čas na normalizaci vztahů s Ruskem přijde, ale to bude muset v Kremlu vládnout někdo jiný - s Vladimirem Vladimirovičem je to nemožné.

Dimitrij Medveděv zaslouží krátkou exkurzi do tajů mezinárodního práva. Tak například otrava rezidenta na cizím území není-li mezi oběma zeměmi vyhlášen válečný stav je terorismus (případ Litviněnko, případ Skripal, případ Krasikov). On je to státní terorismus, i když to provede stát na vlastním území. Jenže kde není soudce, není ani žalobce (četné pády z oken od Moskvy po Pítěr).

Zatímco likvidace armádního důstojníka byť na území nepřítele s nímž je obránce ve válečném stavu není terorismus, ale válečný akt, který jen neprobíhá na frontě, ale v zázemí na území nepřítele. Vyhrožovat tak státům, poskytujícím napadenému podporu útokem na jejich představitele a na jejich území se tak de facto rovná vyhlášení války - jediným štěstím je, že pomatený a alkoholem zjevně zdevastovaný Medveděv již nezastává žádnou exekutivní funkci v ruské zahraniční politice a tudíž jeho plky nemusíme brát vážně.

Volič má jistě právo doložit efektivitu vynaložených nákladů (jeden divočák za víc než 1/4 milinonu skutečně nevypadá jako dobře investované peníze). Ovšem páni myslivci by také měli veřejnosti nalít čistého vína zvláště, když požívají ze zákona nemála výhod (v porovnání s vlastníky lesů třeba že) a státem garantovaných práv. Předně bychom si zasloužili přiznání, že je obvyklou praxí lhát státu o stavech zvěře - a to ať té srnčí tak i černé. A navíc se tím vykazuje úspěšné (a státem honorované) snižování stavů. Na rypáky rozrytá pole a zahrady se tak nějak kašle. Však výše náhrad z ušlé úrody je směšná. Aby lovecké kvóty nebyly vysoké, uvádí se záměrně nižší čísla stavů zvěře. On to totiž nikdo nedokáže po myslivcích zkontrolovat, tak co? Pak je potřeba taky přiznat, že soutěž o loveckou trofej s policejními ostřelovači neprobíhala úplně fér - chemický boj v podobě pracího prášku na obvyklých místech pro černou a promočená země není fér. Za to nimrodi body opravdu získat nemohou. Spíš žlutou kartu.

Ovšem stát by to příště taky mohl zkusit jinak - tak trochu ve shodě s těmi, co vědí co se v lesích opravdu děje (i když o tom občas lžou). A myslivci, nechť si prosím tu svoji uraženou ješitnost laskavě vetknou za krempu za klobouk...

Ještě něco z té láhve křišťálového moku...?

Nejsilnější zbraní Západu je naše vlastní ekonomická síla. Nesmíme se bát ji použít. Musíme být v sankcích důslední a musíme je uplatnit i v sekundární rovině u těch, kteří Ruskou agresi udržují tranzitním dovozem z Evropy a USA. Čím důslednější budeme, tím dříve skončí utrpení Ukrajinců i naše potíže s válkou na území Evropy. Ostatně venkoncem všechny války v Evropě pošly na ekonomiku - agresor se vždy tak vyčerpal, že už ji dál nedokázal táhnout. Rusko má řadu problémů, ale ten její největší se jmenuje Rubl. Je na čase mu zasadit pořádnou ránu. Nikdo ze současných "spojenců" se padajícího Ruska nezastane, toho se bát nemusíme...

Senát už několikrát zafungoval přesně tak jak byl zamýšlen, jako pojistka na politické zbrani hromadného ničení vypuštěné poslaneckou sněmovnou. Senátoři požívají jisté přednosti před poslanci - jsou v parlamentu takříkajíc za svoje jméno, svou vlastní obchodní značku a mají mnohem více zábran tuhle svoji výkladní skříň znevažovat a znečišťovat pochybnostmi. Poslanci vědí, že případné šrámy utrží především mateřská partaj potažmo ti, kdo stojí v jejím čele, sami riskují málo. Principielně se poslanec potřebuje zalíbit především vedení vlastního politického klubu, který rozhoduje o jejich nominacích na všelijaké předsednické a místopředsednické posty ve výborech (každý post to štědře honorovaný) voliči mu mohou být do příští kampaně šumák. A tak vlčí...

Přenášet praktiky uštěkané dolní sněmovny do té horní nejen že destruuje politickou kulturu, ale venkoncem může být i sebedestruktivní pro samotné senátní heretiky. Vildumetzová tedy páchá něco co by jí těch 10 - 17 % voličů, co chodí volit senátory volit ve druhém kole neměli zapomenout sečíst. Už proto, že tu pojistku potřebujeme poznáme vždycky, až když hoří střecha nebo je sklep plný vody. Do té doby je to obtěžující náklad v rodinném (státním) rozpočtu ukrajující z výdajů na jiné rozkoše.

Alex Švamberk posuzuje Donalda Trumpa prizmatem, kterým jsme uvyklí pohlížet na naše politiky v Evropě. A v tom je právě ten kámen úrazu. Jistě, evropského voliče uráží Trumpova okázale odhalovaná nevzdělanost i jeho zanedbané vychování korunované přebujelým egem. Ale hodnotit Trumpa jen na základě toho co říká by nezbytně v řadách evropských voličů vyvolávalo sebevražedné frustrace. Čitelnou vyjednávací taktikou DT je v řadách svých partnerů i soupeřů vyvolat zmatek, zděšení a obavy, utopit je ve vlastních pochybnostech a nejistotách. Nakonec však Donald často přijme i vcelku standardní řešení. Možná občas dosáhne i toho, čeho by se prostým férovým jednáním nedosáhlo (tedy do té doby, než to druhá strana prohlídne a přestane jeho chaotická, od reality utržená prohlášení brát vážně), ale určitě dosáhne toho, že centrem pozornosti a těžištěm rozhodnutí bude vždycky Donald Trump.

Tedy z toho, že DT vyhrožuje vystoupením USA z NATO bychom se neměli hroutit. Neberou to vážně ani v Moskvě. Spíše naopak - vyděšení Evropané budou z obav před tím, že je strýček Sam nechá na pospas ruskému medvědovi, zbrojit o sto šest a Rusko s nimi bude jen s obtížemi držet krok. Ostatně, USA jsou stále světová velmoc, jenže bez vlivných spojenců je v tříštícím se světě v němž dřívější regionální velmoci získávají globální ostruhy jednoduše slabší než s nimi. To si obchodník Trump uvědomuje naplno. Tedy ohánět se tím, že Trumpovy výhrůžky Moskva pochopí jako pozvánku k tomu, aby si ukousla kus NATO jsou stejně mimo jako občas sám Donald Trump. V Kremlu maj dnes jiné starosti... rubl.

Vzpomene si někdo ještě na sebevědomé video ruské propagandy ze zimy 2021 (Odkaz  ) jak západoevropská rodina mrzne, tře bídu s nouzí až nakonec o Vánocích 2023 servíruje na Štědrý den polévku uvařenou z domácího mazlíčka?

Copak my, ale měli by si to video pustit především Rusové! Ne, že by nám ruská agresivní válka nepřinesla žádné potíže - zažili jsme bláznivě drahé energie, překotné investice do terminálů na přečerpávání zkapalněného plynu, čekají nás investice v rafineriích a ropovodech při přechodu na neruskou ropu, stihla nás inflace, jsme nuceni značně rozšířit chlívek ve státních rozpočtech na obrannou politiku - no a? Dali jsme to v minulosti, dáme to i teď. Ostatně tyhle krizové stavy vždy přinesly nakonec něco pozitivního - drahé energie vedou k investicím do levnějších zdrojů a jejich efektivnímu využití a snížení závislosti na dovozu. Modernizace průmyslu zvýší efektivitu. Evropa nutně potřebuje zjednodušit inovační prostředí, zbourat administrativní bariery vnitřního obchodu. Je tu až příliš dlouhá cesta od nápadu k výsledku a neumíme využít potenciálu největšího trhu na světě...

Na všechny strany z té tiskové zprávy TASSu vyčuhuje snaha Moskvy přesvědčit svět, že za pád Asadova režimu nenese žádnou zodpovědnost a celé si to Bašár upletl sám. Rusko totiž v Damašku utržilo vážnou reputační ránu, že není schopno udržet u moci své autokratické chráněnce. A to ani, když má v zemi své základny a hordy ozbrojenců. Poskytnout za takových okolností lotrovi z Damašku azyl, je taková náplast z nouze a vzkaz všem spřízněným nedemokratickým režimům - i když vas neudržíme v sedle, máme pro vás hezkou daču na předměstí Moskvy. Ještě pár let a v Kremlu to bude vypadat jako na párty kreatur...

Nic pozitivního na tom, že diktátorský Asadův režim střídá jiný, militantní náboženský režim není. Napětí na blízkém východě už tak exaltované obrannou a místy nejspíš už i mstivou válkou Izraele proti Hamásu a Hizballáhu jen naroste.

Jediné pozitivum, které z toho lze vytěžit je, že Rusko tím ztrácí pro mnohé světové diktátorské režimy přitažlivou aureolu ochránce, který se neváhá dopustit těch nejodpornějších zločinců, aby spřízněné autokraty udržel u moci (vybombardování Aleppa, použití chemických zbraní v Sýrii, krvavé polovojenské bandy udržující režimy v Africkém Sahelu a současně profitující na těžbě tamních přírodních zdrojů atp.)

Pro národy žijící v ruském područí je to signál, že čas, kdy se mohou zbavit nenáviděného hegemona se nejspíš blíží.

...v případě, že by se nyní odebral Vladimir Vladimirovič za soudruhy Leninem a Stalinem dal by vzniklý chaos naději stovkám milionů lidí po celém světě.

Jeden by doufal, že už ta ostuda skončila. A ono se to za Milošem Zemanem táhne, jak prasklý kšandy za gatěma.

Necítíte drazí čtenáři k té zbývající hrstce příznivců Miloše Zemana do jisté míry obdiv? Stát tomu pánovi tak věrně po boku i když už dokázal urazit víc než půlku národa, ve světě pozbyl poslední zbytky vážnosti a dokonce i soudy mu na čelo vypálily cejch lháře musí dát dřinu v sebezapírání a potlačování sebeúcty.

Odchod je jasná symbolika. A fakt, že svůj postoj vyjádřily právě bývalé satelity Moskvy ve východní Evropě nezpochybnitelným gestem je dobrý signál i vůči Západu.

Odvaha mluvčího MZV podpořit symbolické gesto ministra i verbálním projevem titulu otevřené knihy při Lavrovově projevu přímo na zasedání OBSE je takový diplomatický vykřičník.

Škoda, že si nelze ověřit jak srdnatě by si počínali ti, kteří tu na českou diplomacii kydají hnůj. Doma z gauče to vypadá, že odejít ze sálu plného lidí při oficiálním projevu zatížen ministerskou funkcí je stejné, jako skočit si při reklamně do kuchyně pro lahváče a brambůrky. ... ale není.

Naší nejmocnější zbraní je ekonomická síla. Pokud bychom v jejím použití byli důslednější a nebáli se tolik o vlastní pohodlí, důchody, sociální dávky, koše přeplněné po okraj a spoustu zbytečností, kterými se obklopujeme, ruský obr na hliněných nohách, největší benzínová pumpa na světě, už by nejspíš byl na kolenou a Ukrajinci by měli plnou hlavu starostí s obnovou své země, ne s tím jak ji s naší pomalou a strachem ovládanou podporou ubrání před ruským náporem. Je na čase, aby nám to už začalo docházet. Dříve, než Ukrajincům dojdou síly. Protože pak budeme starosti s ruským medvědem s krvavou mordou u dveří mít my...

Kdekterý z těch, kterým se podařilo myšlenkami (a nejspíš i myšlením) zamrznout před listopadem '89 s gustem častuje ty, kteří tu volají po ráznější odpovědi Západu, "hrdiny od klavesnice". Nešť, dejme tomu... Venkoncem ovšem naší největší zbraní je právě naše bohatství a ekonomická síla. Problémem je, že jsme tak zpohodlněli, že nemáme chuť ani odvahu ji pořádně využít. Titíž, co se posmívají četujícím hrdinům zpoza obrazovky, nejsou ani za nehet ochotní ustoupit ze svého pohodlí, vytýkají pomoc ukrajinským uprchlíkům, obviňují stát, že jim pomáhá na jejich úkor, z jejich důchodů a dávek. Stejně tak o zbraních posílaných na ukrajinskou frontu smýšlejí, jako, kdyby je platili z vlastního a nemělo kvůli tomu na chleba býti.

Ujišťuji vás, že světu jsou sympatičtější ti "klávesnicoví hrdinové", než tyhle kňučky, co by dnes bez mrknutí oka vyměnili naši svobodu a demokracii za iluzi míru, plný žlab a teplý pelech. Marno je jim říkat, že Ukrajinci dnes cedí krev za to, abychom my už zítra možná nemuseli (jsou si jistí, že nám by to Vovka neudělal 🙈🙉🤦), aby naše děti mohly jezdit sbírat zkušenosti a poznání kam je napadne a studovaly podle svých schopností a talentu ne podle oddanosti partaji nebo poddajnosti režimu.

Je nejvyšší čas přestat se na tyhle milovníky plných nákupních košíků, tupých seriálů o 3.187 dílech a rozsévače bezobsažných komentářů ohlížet a udělat to co je správné. Je čas srazit Kreml na kolena tím, že ho odstřihneme od našich peněz a přestaneme s ním i jeho podporovateli dělat byznys. Největší benzínová pumpa na světě už pomalu ztrácí dech...

V kontextu nadcházející výměny stráží v Bílém domě je ve věcné rovině Bidenovo rozhodnutí odůvodnitelné. Nastupující prezident v čase, kdy vykonával svou nejvyšší funkci v USA neváhal zneužít postavení těžké váhy světové politiky a požádal ukrajinského prezidenta Zelenského o to, aby mu na Bidena Huntera našel nějaké kompro. V tom jsou nepochybně morální váhy Zelenského mnohem vyšší než ty Trumpovy, protože to odmítnul. Lze však očekávat, že by s tím v únoru 2025 Donald nepřestal.

Z mravního hlediska působí Bidenův krok destruktivně na důvěru voličů v politiky a demokratickou politiku rovnosti všech před zákony jako takovou. Biden měl najít jiný způsob, jak zjistit svému synovi spravedlnost. Takhle si skutečně zahráváme s demokracií a připravujeme další podhoubí pro útok na Capitol...

Když Miloš Zeman omilostnil Miloše Baláka, jeho popularita již tehdy byla hluboko pod koleny a národ to bral jen jako potvrzení Zemanovy amorálnosti a papaláštví. V té době už nebyl Zeman schopen v české politice téměř nic ovlivnit, jeho moc byla marginální. Nikdo by s klacky na Hrad tehdy kvůli staříkovi v kolečkovém křesle nešel. Neutrpěla tím demokracie, jen Zemanova už tak bídná pověst.

Studiu ruské duše po začátku invaze Kremlu na Ukrajinu se v knize rozhovorů s ruskými osobnostmi "Cesta Rusů k válce" (N media, 2024) věnovala brilantní česká novinářka Petra Procházková. Čtenář dojde brzy k šokujícímu závěru - jak Putinovy zastánce, tak jeho odpůrce spojuje jediná fixní idea - za stav současného Ruska nese zodpovědnost hlavně demokratický Západ. Mají k tomuto tvrzení rozdílné pohnutky: zatímco putinovci Západ viní z provokace a vměšování do jeho vlastních záležitostí, které nemohli nechat Rusové bez odpovědi, odpůrci současného kremelského režimu Západu vytýkají, že nechal situaci svým nezájmem a ignorací narůstajících problémů dojít až tak daleko. I podporovatelé dnešního režimu přiznávají, že válka na Ukrajině je špatná, ale omlouvají to tím, že oni, Rusové, už jsou takoví a my je tak musíme brát. Zatímco opozičníci nasadili notu popsanou Alexandrem Mitrofanovem - to ne my, míněno ruský národ, ale oni co nám vládnou (věrchuška) jsou tím vinni - jako by národ nenesl žádnou zodpovědnost za tu chátru co mu vládne.

Výsledkem je beznaděj, že i kdyby se Putinův režim zhroutil, není tu nikoho, kdo by Rusko dokázal vyvést z toho marasmu, lží a přetvářky ke svobodě a demokracii.

Vztahovat podnikatelské potíže jedné firmy s apokalyptickými vizemi ekonomického zhroucení celé Evropy, nebo omlouvat poněkud hamižnou obchodní strategii KTM, která ovšem neodpovídala kvalitě nabízených produktů, dopady Green Dealu či jiných evropských politik je nesmyslné. Jsou v Evropě prosperující výrobci, kteří svoji strategii postavili na dovozu levných produktů či komponent z Číny nebo Indie (Triumph) i výrobci, kteří staví na puncu evropského zboží s vyšší přidanou hodnotou a důrazem na kvalitu jako BMW. KTM se evidentně rozhodla vsadit na svou dřívější dobrou pověst aniž by se držela toho, co jí k ní dopomohlo. V kombinaci s ambicí stát se jedničkou na trhu to byl riskantní záměr, kterýž nevyšel.

Dnešní Rusko se čím dál tím víc zrcadlí v Sovětskému svazu osmdesátých let - těžkopádný obr na hliněných nohách. Slova se rozcházejí s realitou. Ani sami vrcholní představitelé už nejsou schopni rozpoznat hranici mezi lží a skutečností. Pelmel absurdních prohlášení Medveděva se míchá se smrtelnou vážností pronášenými Putinovými pohrůžkami. Do toho až groteskně propagandistická show Solovjeva doprovázena nekonečným proudem dezinformací a polopravd útočící na západní společnosti.

Vladimir Vladimirovič si nemůže připadat jako úspěšný vůdce své země, když výsledkem třídenní speciální vojenské operace jsou po vice než tisíci dnech statisíce mrtvých a zraněných na obou stranách, jen částečně obsazené území napadené země, část vlastního území Ruska v rukách Ukrajinců, rakety dopadající hluboko ve vlastním týlu, inflace přesahující 20% a úroky z půjček, které budou sžírat každého Rusa, ještě o 5 - 6% vyšší. Kompletně válečná ekonomika, která zemi vyčerpá na příštích několik let ne-li desetiletí. Tohle má být vůdce naroda směřující velikosti a hrdosti? Na co? Na lány mrtvol? Hromadné hroby? Neválečnou ekonomiku v troskách? K čemu jsou vdovám a matkám miliony za jejích muže a syny, když jim inflace za rok 1/4 ohlodá? Je to jako s tím norkovým kožichem za padlého manžela - když už je nosí moc vdov, vyvane i to kouzlo exkluzivity. Když vyrábí v Rusku tolik raket, tak proč střílí těmi šmejdy ze Severní Koreje? Politická cena za pachtování s Kimem taky malá nebude.

Takže, až přijde pozvánka, mohli bychom na Ficovo veřejné prohlášení plynule, přesto stručně a zdvořile navázat: "No ono si to ještě nesedlo."

Douška, že předsedovi slovenské vlády přejeme šťastnou cestu do Moskvy by také nebyla od věci. Vracet se nemusí...

Slova Saši Mitrofanova jsou varovná a (s jistou dávkou přehánění, jež dává větám důraz) míří na podstatu věci. Přemýšlivý čtenář si ovšem nezbytně musí klást otázku čeho tím chce autor dosáhnout? Přesvědčit přesvědčené? To je výsledek s nulovým součtem. Utvrdit ty, kteří sdílejí jeho pohled na část našeho politického rybníku, že je třeba o budoucnost začít bojovat? To může přinést plody. Ovšem existuje reálná obava, že v exaltovaném podání Mitrofanovy filipiky bude mít stejný (ne-li větší) efekt i na druhé straně (a komentáře pod článkem tomu napovídají). A tak to může být nakonec medvědí služba.

Nebylo by lépe připomenout, že tou největší slabinou Babišových osmi let bylo to, že se toho udělalo zoufale málo? Že o změnách se jen planě řečnilo (ačkoliv Andrej sliboval, že on bude makat ne blábolit). Připomenout si, že všechny problémy se tehdy řešily jen rozdáváním peněz z eráru ať to stojí co to stojí? Že jsme se z obrazovek dozvídali, že dluh vlastně není žádná ostuda (i když všichni tušíme, že státní dluhy jsou špatné, zvlášť když se projedí a propijou)? Říci si na rovinu, že tomu co nám tehdy premiér z obrazovek a rádií říkal bylo někdy dost těžké rozumět, tedy až na ty okamžiky, kdy častoval nadávkami soupeře (za což mu mnozí tleskali)? A není to málo? Přiznat si, že nás naši partneři na západ tehdy brali spíš jako obtížný hmyz a o naše názory i potřeby nejevili valný zájem (pokud si někdo myslel, že s arogancí porazíme snáz, tak tvrdě narazil - Andrej si z nouze začal hledat kámoše na východě). Nestrašit, nelhat a nebát se pravdy, to by měli dělat moudří...

Orešnik bude nejspíš poměrně vyspělá zbraň ovšem fakt, že bychom se jej měli skutečně obávat kazí okolnosti, že ani na Ukrajině Kremelci neměli odvahu použít ji s aktivní náloží (dopadla jen kinetická submunice bez aktivní náplně). Vladimir Vladimirovič v zápětí vydal "rozkaz", že má být zahájena sériová výroba. Ovšem víme jak to v Rusku výrobou těch superzbraní bývá - na víc než pár kousků se většinou nezmohli. A většinou si v Kremlu lžou navzájem a tak i s těmi supervlastnstmi nesestřelitelností, nevystopovatelnotí a ďábelskou rychlostí to také nebude tak horké - to byl Kinžal taky a... na Ukrajině se jeho trosky válí na poli na předměstí Charkova.

Když necháme Ukrajinu padnout, dosáhneme jen jediného - Orešniky budou zakopané v silech v lesích u Užhorodu, kousek od slovenských hranic.