Celé neuvěřitelně pitomé. Od rodičů přes všechny další zainteresované lidi až po reportáž jako takovou. Ožralí rodiče bydlící ve stanu se mezi sebou napadají a dítě je jim ponecháno, super. X lidí o dítěti ví, ale doteď podle všeho sociálku nikdo nekontaktoval, přišlo se na něj vlastně náhodou. Uf. Matka utekla neznámo kam, dítě je v bezpečí v azyláku, eee? Ani ten reportér nemohl do tématu trochu rýpnout, taky si myslí, že je to v pohodě? Pan primář neví, že v nápoji se dvěma promile je alkoholu asi jako v kapkách na kašel, on je fakt rozdíl nápoj se dvěma promile vypít, nebo mít dvě promile v krvi.... takže další nesmysl, ale aspoň dobrá zpráva pro miminko ve všech těch sračkách, po mléku se dvěma promile mu opravdu nebude nic. Moc prckovi přeji, aby se jeho okolí probralo, začalo konat, a brzo se o něj starala nějaká fajn pěstounská rodina.

A ty záběry jsou tedy staré dva roky? Doufám v to. Jinak debilita lidí, kteří tohle podporují, mne štve o něco méně, než bezprostřední okolí. To bydlela v lese padesát kilometrů od nejbližší civilizace? Jak tohle vůbec může dojít tak daleko, že jsou psi v klecích před barákem i s mrtvolkama v igelitce, normálně je tam přístup i pro toho, kdo ženskou nezastihne doma, o hluku ani nemluvím, a nikdo nic? Přitom takový jsme národ všímavých práskačů, tady by to alespoň bylo k užitku. To veterinární správa vůbec nekonala, shledala jen drobné nedostatky a vyřešila domluvou, nebo za osm let ten podnět vážně nedostala? To je opravdu snad ještě děsivější než nějaký vyšinutý magor a jeho hloupí zákazníci.

Díky za článek. Ale diskuze, to je zase přehlídka. Proč si myslíte, že někdo dítěti něco tloukl do hlavy? Netloukl. Ale nerozhodli se za každou cenu pro opak, totiž něco mu z hlavy vytlouct. Což tady všem přijde naopak normální. Vidíte si do ty pusy aspoň trochu? Kdo se s takovým človíčkem nesetkal, asi nepochopí. Máme doma něco podobného, a opravdu všechny můžu ubezpečit, že se žádné vtloukání do hlavy nikdy nekonalo, přesto se dítě naprosto konzistentně identifikuje s opačným pohlavím od doby co se vůbec naučilo mluvit. Na té nejhlubší úrovni, fakt neřeším nějaké panenky/autíčka nebo že se klukovi zrovna líbí triko s duhou a holka nesnáší sukně. Já jsem při dětských hrách taky raději byla princ, protože to uměl s mečem a byl vtipnější než upištěná princezna, ale o tom že jsem holka jsem fakt nepochybovala nikdy, to bylo dané. Když je soulad těla a duše, tak to děti neřeší, protože není co řešit. Když soulad není, tak je to docela jízda. Jsem poslední člověk na planetě, který by chtěl být zajímavý tím, že je jedno z jeho dětí jiné. Není to snadné (a číst ty kecy tady taky nepřidá) a přála bych dítěti z celého srdce toto neřešit. Opravdu se z toho neraduju, nepíšu články a nefotím dítě na instáč. Ale tu kartu jsme si asi vytáhli. A opravdu, není to o tom že něco hučíme do hlavy nebo že to nějak cíleně živíme. To dítě se nějak vnímá zcela samo a není to hra. To ho mám začít hrdinsky mlátit, nebo popírat jeho pocity? Když se s důvěrou s něčím svěří, tak mu říct, že kecá kraviny, že to tak není, nemůže být, že vím líp než ono, co cítí? Proboha.