Rozumím a je to krásně napsané.

Touha po světle... jsem rozervaná na kousky, které do sebe nezapadají... v hlavě ještě silnější hučení a pískání, než obvykle a shora sebe vidím jako malé děvčátko schoulené do klubíčka sedící v koutě se strachem v očích a s pocitem, že mi pukne srdce jak se svírá úzkostí... nejtěžší asi pro mě je, když v tomhle stavu musím ještě zpracovávat chutě na alkohol a chtěla bych chodit do práce a ven, ale prostě to nejde... přicházejí výčitky a že si ostatní myslí, že mi nic není. Takže rozumím tomu co píšete. Alkohol do určité doby tohle tak nějak zastřel, ale po léčebně, asi tak po roce a půl, se začaly stavy objevovat častěji... dnes bych řekla, že jsem ve světle a snažím si to opravdu prožít a učím se a hledám a tvořím co mě baví a vyprávím o svých zkušenostech... přeji co nejvíce dní ve světle, hodně štěstí a opatrujte se. Mili

Děkuji za komentáře. Snažím se na sobě pracovat a zatím to není úplně jednoduché, míchají se mi do toho ještě spouštěče k závislosti na alkoholu. Sama netuším, jestli se toho dá zbavit úplně. A ano, někdy už vím a jsem schopna třeba tomu i předejít, ale někdy ne... nechci to jen tak vzdát, protože vlastně miluju život. Jen při těch těžších dnech je méně světla a musím se vyrovnávat s tím, že to ke mě prostě patří. Přeji Vám krásné dny, hodně štěstí a opatrujte se. Mili

Zaujalo mě... tiché volání o pomoc... něž se přišlo na to, že trpím smíšenou úzkostně depresivní poruchou, tak jsem se pomalu propila do závislosti. Tím ale nechci říci, že za mou závislost může tato porucha. Jen jsem to netušila. A vlastně až teď v 47 letech se s ní učím žít tak, abych znovu nezačala pít. Většina z mého okolí ví, že jsem prošla léčebnou, že jsem závislá, ale málokdo, už o tom ostatním. Myslím, že každý životní příběh je důležitý a myslím, že největší problém společnosti, ne konkrétních lidí, ale společnosti, která tvoří celek, je, že se lidé neustále srovnávají... čí jsou starosti a problémy i štěstí větší či menší. Zažila jsem to v léčebně, kde nás samozřejmě učily se nesrovnávat a tím se dostáváme k tomu, že každý jedinec je důležitý... Možná by byla zajímavá skupina "Příběhy bláznů a jejich tiché volání o pomoc"... asi by bylo dost přispěvatelů, ne, nechci to vůbec zlehčovat. Myslím to upřímně vážně... tam by každý mohl říci co ho trápí, tíží, ale i těší... třeba i anonymně... jako je skupina anonymních alkoholiků, i když po letech se znáte i osobně... ale úžasné na té skupině je to, že nikdo nikoho nesoudí, nezavrhuje, ale naopak podporuje z té nelehké cesty světa temnoty na světlo...zbavila jsem se alkoholu a teď teprve zjišťuji jaké jsou mé hranice, ale někdy ty stavy jsou tak nevyzpytatelné a okolí to nesnadno chápe. Děkuji za příspěvek k zamyšlení. Narazila jsem na vás, protože jsem také začala psát články a přála bych si, aby některý z nich třebas pomohl i jedinému člověku k rozhodnutí ke změně, třeba i jen říci o pomoc. Krásné dny a opatrujte se.

Bažina

A já se v ní topím

Polykám hořkost svého života

Přestávám mít sílu

Začínám si uvědomovat, co všechno jsem způsobila

sobě i ostatním

Klesám níž

Nechci pít, ale nemůžu si pomoci

Tělo i mysl je už tak závislé, že bez toho nelze žít

Zavřu oči

Motá se mi hlava

Asi se z těch slov v mé hlavě zblázním

Volám o pomoc, ale nepřímo a proto mě nikdo neslyší

Proč se mi to děje, proč zrovna já, která tolik touží žít

Která tolik touží vzlétnout

Přijde ten čas

Musím se dostat na břeh

Přímo požádat o pomoc...

Já jsem přející a moc dotyčné opravdu přeji v jaké je životní situaci. Nebuďme závistiví. Pro jiné mladé to může být motivace a výzva...a mít své sny. Ono získat místo asistentky v soukromé firmě a udržet si jej není úplně tak jednoduché. Obavy o ztrátu zaměstnání chápu, právě v dnešní době. A chápu i, že se bojí, kdyby onemocněla. Já, kdybych mohla, tak bych si životní pojištění zřídila. Ale jsem v insolvenci. Musím si počkat. Mladé asistentce přeji hodně štěstí v životě.