Já, už dnes také ne. Ale, když se necháme ovládat egem, tak to tak může dopadnout. Hezké dny bez stresu 🙂 opatrujte se. Mili

Právě naopak, za to, že jsem pila, si můžu jen já sama. Ale proč? Proč se člověk stane závislým. Pokud si na to člověk nepřijde, tak jsou možné recidivy. Je to nemoc. A ne každý se stane závislým. Někdo může pít celý život, je pijan, ale nemá tendenci spadnout do té pasti. Začala jsem zkoumat a zajímat se, proč se to může stát. A když už v té pasti člověk je, tak musí sám sebe rozebrat. Ono to může vypadat, jako, že se člověk v něčem zbytečně babrá, jak se říká, ale není to tak. Jako malé děti máme spousty otázek... Proč... a maminko proč je to tak... A jako dospělý je pokládáme snad ještě víc. A chceme odpovědi... ale někdy je to tak, že musíme jít více do hloubky, abych nějaké našly. Děkuji za komentář a názor. A přeji hezké dny a opatrujte se. Mili

Hezký podvečer. Díky a moc hezky jste to napsal. Hezké dny vám přeje léčená alkoholička abstinentka Mili. Opatrujte se.

Dobrý podvečer Maruško, jak se to může stát? Tak na to není jasná odpověď. Je to nemoc žízně, ale ne po alkoholu, ale po životě, lásce, ocenění... má to mnoho společného se strachem ze života. Je v tom také hodně nedostatečný pocit vlastní hodnoty, tedy sebedůvěra. A ta když není přirozená, ale pro život důležitá, tak alkohol je jeden z prostředků, který tomu napomáhá a problém je pak, že už nejste schopni sebedůvěru bez alkoholu pěstovat. Ale není to vše co dovede člověka do bažiny, na dno. Ale je naděje a ta je mocná. Naděje a víra, že se to dá krok po krůčku zvládnout. Někteří autoři to popisují tak, že člověk nezvládnul tzv. proces truchlení. Truchlení proto, že člověk pije, protože vlastně mu něco chybí, jakoby přišel sám o sebe. A kdo je největším přítelem i nepřítelem člověka...jen on sám. A jen on sám do toho padá a jen on sám se může uzdravit. Přeji hezké dny, třeba jsem vám dala jen trochu vysvětlení. Mili

Dobrý podvečer Pavle, zkusila bych ve svém okolí najím adiktologickou poradnu. Třeba tam jen zavolat. Jsou tam lidé, kteří vás mohou navést. Jsou tam i skupiny, které se scházejí a jsou to lidé, kteří se snaží to omezit a i přestat. Někomu pomůže jen to, že může chodit mezi lidi, kteří mají stejný problém. Vím, že spousty lidí děsí anonymní alkoholici, myslím skupinu jako takovou, kde je zmíněn Bůh, ale nejde o Boha jako takového, jde o víru...to, že jsem tomu propadla má svou příčinu a tou jsem byla já samotná. Člověk musí připustit, že dělá ve svém životě něco co mu škodí. Většinou je to strach ze změny. Strach opustit společnost, do které člověk leta chodí, ale zkuste si upřímně říci, co vám ta společnost dává. I bez nich jsem začala existovat a vybírám si sama lidi. Anonymní alkoholici nenutí nikoho k víře. Já občas poslouchám jejich online mítinky. Vybírám si kdy a víru přijímám po svém. Bůh je slovo. To k AA (najdete je na netu, mají své skupiny). A opravdu je to těžké, já jsem to nedala a musela jsem do léčebny. I to bylo dost těžké si připustit. Ale zvládla jsem to. Musela jsem odložit své pyšné ego. Kdyby jste potřeboval. Klidně napište mail. Jinak vám budu držet palce. Nechte si pomoc. Řekněte si o ni, třeba adiktologovi. Když už to člověk neovládá, potřebuje pomoc a dnes vím, že jsou lidé, kteří vás za to odsuzovat nebudou a ti jsou důležití. Hodně štěstí. Mili

Ano, nikdy nejsme vyléčeni. Ale to nám nezabrání žít, že ne... Velký obdiv, že to nevzdáváte. Připomněl jste mi první vánoce po léčebně, kdy jsem se jela podívat na rozsvěcení stromku na náměstí. Dostala jsem do nosu takovou ťafku svařeného vína, že se mi udělalo tak zle, nečekala jsem to...pak mi bylo špatně i s odpadků kolem koše a ze všeho... a ano byl to silný spouštěč a musím říct, že to byly první těžké vánoce. Zůstala jsem doma, nikam jsem nechodila, zaměstnávala jsem se vším možným, jakoby vánoce nebyly. A následující rok jsem se rozhodla, že si stromeček nechám celý rok a že budu mít vánoce každý den... Stromeček zdobím jak jdou roční období, teď mám na něm podzim. A já už nehledím na společnost, jak se na mě dívá. Ten, kdo mě nepřijímá takovou jaká jsem, ten si mojí společnost nezaslouží a tečka. Není to lehké se přijmout, přijmout, že je to fakt a do konce života. Ale já věřím, že časem to bude lepší a že na sebe budeme hrdí, že to zvládáme a že jsme k tomu šťastní. Věřte si a opatrujte se. Kdyby jste chtěl napsat, klidně pište ... třeba Vám převyprávím nějaký příběh a trochu Vás to rozptýlí. Hodně štěstí a opatrujte se. Mějte se.

Mili

Ano, člověk není nikdy vyléčený. Ale málokdo to chápe. Byl to silný muž. Přijměte prosím upřímnou soustrast. Víte co je zvláštní? Když jsem četla knížku Závislost, napsal Heinz-Peter Röhr, tak tam píše, že léčba závislosti má čtyři fáze a a čtyři fáze má i proces, kdy člověk o někoho přijde, když zemře... přirovnává to...Chorobně závislý člověk o něco přišel: Ztratil svou neporušenost, pocit vlastní hodnoty, sebeúctu a důstojnost....je morálně mrtvý, jako by byl mrtvý zaživa, je hluboce raněn, a první co je musí projít procesem tzv. Truchlení...první fáze je Popření, druhá fáze je bolest, zoufalství a vztek, třetí fáze je Zpracování smutku a čtvrtá je Integrace (přijetí, akceptace). A teď co se týká uzdravování závislého člověka, která má také čtyři fáze 1. popření, 2.zoufalství, zlost a sebenenávist, 3. aktivní zpracování smutku a převzetí zodpovědnosti a 4. zmrtvýchvstání.

Je těžké se vyrovnat se ztrátou. Třeba protože jste to s manželem zažívala, tak tomu můžete lépe porozumět a možná Vám to pomůže se s ním rozloučit. Budu na Vás myslet. Hodně štěstí a opatrujte se. Mili

Ahoj Radku, moc děkuji. Měj se hezky. Mili

To je super. Gratuluji. Já se snažím také psát, ale jsem na začátku. Určitě se podívám a moc děkuji za inspiraci. Mějte se moc krásně. Opatrujte se.

Mili

Bažina

A já se v ní topím

Polykám hořkost svého života

Přestávám mít sílu

Začínám si uvědomovat, co všechno jsem způsobila

sobě i ostatním

Klesám níž

Nechci pít, ale nemůžu si pomoci

Tělo i mysl je už tak závislé, že bez toho nelze žít

Zavřu oči

Motá se mi hlava

Asi se z těch slov v mé hlavě zblázním

Volám o pomoc, ale nepřímo a proto mě nikdo neslyší

Proč se mi to děje, proč zrovna já, která tolik touží žít

Která tolik touží vzlétnout

Přijde ten čas

Musím se dostat na břeh

Přímo požádat o pomoc...

Zdravím Dášo a ano v insolvenci. O ŽP jsem zatím nikdy nepřemýšlela. Vzhledem k tomu, že jsem již 26 let v jedné práci a ta mě baví a taky mi zachránila život, když jsem začala pít a skončila jsem v léčebně. Díky tomu jak jsem tam byla dlouho, tak to přátelé, kolegové v práci se mnou vydrželi a myslím, že jsem se chovala strašně. Spadla jsem do toho postupně, zapíjela jsem bolest...ztratila jsem se. A dluhy? Nákupy přes internet. Způsobila to vlastně abstinence a teď se snažím...druhým rokem abstinuji a pořád se učím, jak s tím žít. Není to jednoduché, ale život bez alkoholu jde...ale závislost je nemoc. Bylo by to dlouhé povídání...co se vlastně stalo.

Já jsem přející a moc dotyčné opravdu přeji v jaké je životní situaci. Nebuďme závistiví. Pro jiné mladé to může být motivace a výzva...a mít své sny. Ono získat místo asistentky v soukromé firmě a udržet si jej není úplně tak jednoduché. Obavy o ztrátu zaměstnání chápu, právě v dnešní době. A chápu i, že se bojí, kdyby onemocněla. Já, kdybych mohla, tak bych si životní pojištění zřídila. Ale jsem v insolvenci. Musím si počkat. Mladé asistentce přeji hodně štěstí v životě.