Je to úplně jednoduché - letech 1970-1990 to byla regulérní součást kultury. Pamatuju na kreslené i vyprávěné vtipy na téma "lékař si nechá svlékat mladou, krásnou pacientku a důkladně ji vyšetřuje a prohlíží, kdežto starého chlapa nechá sedět na sesli a ani se ho nedotkne. Hahaha!!! No proč asi? Jsou to filutové, ti doktoři, co?
Prostě se to bralo tak, že lékaři a šéfové toto "privilegium" vůči mladým ženám mají. A že je to pro tu ženu vlastně čest a hold vzdaný její kráse a přitažlivosti.
Ta rovina, že se jí to nelíbí a nechce to, a že na to má právo to nechtít a je naprosto normální se ohradit, ta ve společnosti vůbec nebyla přítomná. Pokud žena takové jednání nechtěla snášet dál a opakovaně, musela z pracoviště, od lékaře, prostě z té situace odejít. S jednorázovými napadeními se nic dělat nedalo. Mám tu zkušenost jak osobně, tak ji měly moje kamarádky, a mám i tu zkušenost, že se okolí nesvěříte, protože vám buď nebude věřit, nebo řekne, že tak to prostě chodí a že nic jiného než odejít se nedá. Nebo o vás řekne, že jste to udělala dobrovolně, abyste měla výhody, a že se mstíte, protože vás UŽ nechce.
I proto byla psychiatrie obávané oddělení. Odtamtud jste odejít nemohli. Proto tam opravdu nikdo nechtěl. Stigma bylo velké.
Možná mám nějakou jinou sociální bublinu, než o jaké mluví autoři, ale v životě jsem nedostala žádný "řetězák", a ani neznám nikoho, kdo ho dostal.
Taky jsem si ověřila, že poměrně spolehlivým šiřitelem dezinformací jsou "velká" média - televize, rozhlas, velké zpravodajské servery. Tam se to hodně projevilo za covidu. Typický byl sled událostí "dnes dezinformace, zítra pravda".
I v tomto článku postrádám víc nějakých konkrétních ukázek "ruskem šířených dezinformací". To o tom videu ze hry slyším prvně, ale tam bych to tipla spíš na ukrajinské dezinfo. :-P
Preslim o.jakem cukru je rec. Jestli o.sacharoze na váhu, tak u nás doma jsme hluboko i pod tou válečnou normou. Vychází mi 8 gr na osobu a den. Víc než kilo cukru domů pro čtyři lidi na měsíc nekupuju. Ale děcka si samozřejmě vymrčí slazené musli, tu a tam oplatky, limonádu... a to pak ten cukr letí.
Nó, on je tam ještě jiný problém. Oni hlavně strašně změkli a zcitlivěli od té doby, co byli našimi rodiči.
Zrovna dneska babička volala a ptala se vnučky, jak se jí líbí v nové škole. Nastoupila na střední. "Jo," houkne puberťačka a zjevně nemá chuť se o tom bavit. (Docela to dává, to vím já).
ALE: mně moje mamka nedovolila jít na školu dle mého výběru, přes můj pláč, prosby, zoufalství a aktivní odpor mě narvala na střední, kam jsem nechtěla (dneska se fakt divím, že měla tu odvahu, normální děcko by na té škole vyletělo do půl roku kvůli absencím, prostě by tam nechodilo, já byla premiantka, a moc hodná).
Rozvinula se u mě deprese a bylo to na mě vidět, že to nedávám. Kolegyně z práce, které mě znaly, jí říkaly, že se mnou něco je. A reakce? Napomenula mě, ať se netvářím furt tak nasraně, že si toho už lidi všimli. Sucidiální jsem od patnácti, deprese jako z praku. Ve škole jsem si nesedla s lidma, nenáviděla jsem to tam po všech stránkách. Volala jsem o pomoc na všechny strany, kam mě jen tehdy na padlo, ale v osmdesátkách moc nebylo kam. Odpověď psychologa v novinové poradně, podepsaná iniciálami (asi jí to taky donesly starostlivé kolegyně z práce) mi doslova omlátila o hlavu na dovolené. Počkala si a vychutnala si to. Dneska nechápu, proč jsem se nezabila. Nejspíš proto, že i v tom jsem byla sama. Mít o oporu internetu, už tady nepíšu. Bohužel to přehodilo na blbou kolej celý můj život a vrátit to zpět se mi už nikdy nepodařilo. Profese je u mě velmi průšvihové téma.
A takhle žena se ptá vnučky, jak se jí líbí na střední škole. Sama od sebe.
No, lidi se měn
3
Sledujících
0
Sleduje
3
Sledujících
0
Sleduje
taky jsem člověk, co vždycky makal jak šílený a snažil se, a výsledek tomu neodpovídal, občas jsem si říkala, že to už ani není možný, že nějaká pravděpodobnost musí přece existovat, že se zadaří, že přece nemůžete stokrát hodit kostkou, aby vám stokrát padly jedničky a dvojky, přinejlepším nějaká ta trojka... zvlášť když vidím svého muže, jak v klidu proplouvá a padají mu slušná čísla... to tak prostě je. Život opravdu rozdává karty neférově a matematicky to naprosto sedí. Hodit 1-1-1-1-1 je matematicky stejně pravděpodobné jako 6-6-6-6-6. Ale velmi často je váš úspěch závislý na tom, zda vám druzí lidé dají šanci, no a vystresovaný, frustrovaný člověk prostě nebývá druhým sympatický.
2 odpovědi