Je to tak. v tomhle jednoznačně patříme na východ. Německo Rakousko Řecko Francie Anglie Španělsko všude je nějaká hladinka povolená

No to možná i kdyby vznikla tak se dlouho neudrží protože můj milý zlatý ročníky poválečné a ročníky 70 + by je brutálně přehlasovali.

Oni ještě neví, že taky budou staří. Teď si připadají nesmrtelní.

U mě to byla součást toho průšvihu - našla jsem si tam kamarádku, velmi intenzivní vztah asi tři měsíce, a pak mi napsala "promiň, nejde to". Prostě holka v pubertě a lehce na hlavu. Seděla jsem do konce školního roku vedle člověka, který mi neodpověděl ani na pozdrav. Tohle to celé, pravda, taky hodně vylepšilo. Rozvodový stav rodičů, co se táhl od nějaké sedmé třídy, ten taky. Štědré dny jsem pak trávila u kamarádek, jen abych nebyla doma. Jen na večer jsem se musela vrátit. Byly to příšerné čtyři roky. A bohužel jsem po škole nenašla práci - vůbec jsem nevěděla, jak na to, v roce 1992, tak šup na čerstvě zřízený pracák, v atmošce "kdo chce pracovat, ten si práci najde. Naprosto nová zkušenost, kterou nikdo kolem mě neměl. Bylo mi naprosto strašně, po škole, kam jsem šla, abych měla práci, jít na pracák. A rodiče mi samozřejmě nepomohli. A ani na výšku s jiným oborem jsem se nedostala, i když jsem na sobě makala a skončila s průměrem 1,0. Takže ony ty pep-talks typu "nikdy to nevzdávej, pracuj na sobě, jednou se to podaří" fakt nefungují. No a profesní konec dobrý - všechno dobré, ten se taky nekoná. Ani s tím "praktickým" oborem, který mi vybrali moji rodiče se základním vzděláním, kteří mě nehodlali život na výšce, se sama neuživím.

Jé, to máte jak přes kopírák, přesně.

Doma studený odchov, kdykoliv bylo třeba, tak zaskočila babička, a pak zájem o vnoučata celkem malý (moje mamka, tak ta se starala víc, manželovi rodiče, ti to nedávali vůbec). Já nejvíc vzpomínám na babičku. Taky jsem měla jen jednu. Zbytek umřel moc brzy, abych je poznala.

Nó, on je tam ještě jiný problém. Oni hlavně strašně změkli a zcitlivěli od té doby, co byli našimi rodiči.

Zrovna dneska babička volala a ptala se vnučky, jak se jí líbí v nové škole. Nastoupila na střední. "Jo," houkne puberťačka a zjevně nemá chuť se o tom bavit. (Docela to dává, to vím já).

ALE: mně moje mamka nedovolila jít na školu dle mého výběru, přes můj pláč, prosby, zoufalství a aktivní odpor mě narvala na střední, kam jsem nechtěla (dneska se fakt divím, že měla tu odvahu, normální děcko by na té škole vyletělo do půl roku kvůli absencím, prostě by tam nechodilo, já byla premiantka, a moc hodná).

Rozvinula se u mě deprese a bylo to na mě vidět, že to nedávám. Kolegyně z práce, které mě znaly, jí říkaly, že se mnou něco je. A reakce? Napomenula mě, ať se netvářím furt tak nasraně, že si toho už lidi všimli. Sucidiální jsem od patnácti, deprese jako z praku. Ve škole jsem si nesedla s lidma, nenáviděla jsem to tam po všech stránkách. Volala jsem o pomoc na všechny strany, kam mě jen tehdy na padlo, ale v osmdesátkách moc nebylo kam. Odpověď psychologa v novinové poradně, podepsaná iniciálami (asi jí to taky donesly starostlivé kolegyně z práce) mi doslova omlátila o hlavu na dovolené. Počkala si a vychutnala si to. Dneska nechápu, proč jsem se nezabila. Nejspíš proto, že i v tom jsem byla sama. Mít o oporu internetu, už tady nepíšu. Bohužel to přehodilo na blbou kolej celý můj život a vrátit to zpět se mi už nikdy nepodařilo. Profese je u mě velmi průšvihové téma.

A takhle žena se ptá vnučky, jak se jí líbí na střední škole. Sama od sebe.

No, lidi se měn

cena

a jak konkrétně chléb zmírňuje plynatost, když chléb, zejména čerstvý, plynatost způsobuje? Jediná záchrana je narvat do těch luštěnin ve velkém saturejku, a to zas děcka nebudou chtít, má specifickou chuť.

no tak to nevím, jak v drtivé většině obcí, co vím, tak se vařilo jedno jídlo pro všechny, jen porce byly větší nebo menší.

tak to se docela divím. já jsem měla už docela práce se přesvědčit, abych po 40 dnech vůbec začala jíst.

Finančně to sami nezvládnou

upřímně mám zkušenost, že sekuriťáci překračují své pravomoci a dost si smlsnou na slabých.

Jednou mi takhle přišla domů čtrnáctiletá dcera, která vypadá ještě o dost mladší, že jí sekuriťák v Bille na nádraží prohledal batoh (samozřejmě nic nenašel) a ještě po ní řval, že je tam denně, že ji zná. Vlakem tehdy jezdila jednou týdně, asi čtyři měsíce, a v tom obchodě byla snad poprvé. Měl kliku, že jsem nebyla poblíž, Zavolala bych policii na něj.

bych je vyndala, strčila do kapsy a pytlík jim vrátila. :-P

tak v Penny mají i ten jejich "časopis" za peníze. to jsem si ho takhle jednou přihodila k nákupu, jak jsem zvyklá z Billy a Alberta, občas je tam zajímavý recept... a když ho chtěli zaplatit, tak jsem se jen zasmála, že se asi zbláznili a vrátila jim ho zpět na hromadu.

každé ne 😄 dcera třeba sladká jídla nejí vůbec.

Houby, běžně na akci vařím i bezlepek pro těch pár lidí, co ho mají. a není to zas o tolik dražší. A ten rozdíl by jistě rádi zaplatili rodiče. Nebo nadace. Tady všichni vyšilují s "obědy do škol", aby chudinkám chudým dětem pomohli překonat sociální vyloučení, kterým prý trpí, když nemohou jíst s ostatními. Ale nemocné děti, ty sociálně vyloučeny, případně hladové být mohou, tam to nikomu nevadí. Je to dost nefér přístup.

Já jsem taky dospělá, a dokonce dost dlouho. Luštěniny nejím, nedělají mi dobře, i když je z domu znám. Ty dva dny s břichem jako balon, kdy člověk nemůže ani nikam jít, jen upouštět prdy, mi za tu čočku na kyselo ani fazolačku nestojí.

Oproti tomu moc ráda jím ryby, které jsme doma neměli, protože je mamka nesnáší. Takže ne, tohle fakt neplatí.

Lachtan Meloun zral jen ryby a jak dopad.

Kydy. Moje dítě jedlo v jedné školce. Na třech základkach a na jedné střední. A odmítalo ty blafy jíst jen na jedné základce. Nemusí byt problém v déčku . Prostě fakt vaří hnusne

Protože je vyhodí do koše. Proto. Vtipné. V nemocnici mate jen předepsané kalorie, ne složeni. Ale děckám se vnucuje cizrna.

Kdyby radši byla povinnost vařit bezlepek