Kdyby se moji rodiče rozhodli nemít děti, nenarodila bych se já.
Já jsem děti chtěla, vychovala tři. Zpočátku jsme na tom byli finančně velmi špatně, oblečení děti bylo založeno na " poděděných" věcích ( kromě toho, že jsem si na děti napletla originální svetříky,), musela jsem si na zahradě vypěstovat spoustu zeleniny a ovoce, zavařovat, atd. ( konkrétně díky pobytu na vsi jsme měli i prase, kozu na mléko,králíky a včely), postupně jsme po překonání let, kdy jsem nebyla výdělečně činná a přispívala "úsporami" ( že jsme jen málo potravin díky zahradě a chovanému zvířectvu museli kupovat), začali být akorát tak včas na tom lépe. Holky školačky chtěly už oblečení jako mají spolužáci atd, a když už všichni tři studovali včetně nejmladšího syna, byli jsme na tom už tak dobře, že jsme jim vzdělání s slušné kapesné mohli dopřát.
Dnes všichni pracují, holky mají po dvou dětech, syn zatím je bezdětný.
Nebyly s dětmi lehké časy - co se týká životní úrovně, byli bychom bez nich na tom lépe. Ale o kolik by byl nad život chudší! Život není jenom o penězích, to mi věřte.
Babičky se v průběhu času opravdu mění. Moje vlastní babička byla hodně podobná popisované babičce, i ona s dědou bydlela na vesnici, kam jsme jezdívaly jako děti na prázdniny. Voda ve studni, suché WC, ale za domem les plný hub a dobrodružství a na druhou stranu řeka ke koupání. Měli malé hospodářství s kozou, prasetem, králíky a drůbeží a velkou zahradu plnou ovoce.
Jestliže jsem já jezdila z města na prázdniny na polosamotu u lesa, shodou okolností moje děti vyrůstaly v mrňavé vesničce a za babičkou, mou mámou, jezdily do města, užít si kino, kolotoč na pouti a jiné městské zážitky.
A jaká jsem babička já? Především jsem zkrátila vzdálenosti. K mojí babičce jsem jezdila 300 km, moje děti to měly k jedné babičce 5 km a k mě mámě ve městě 70 km. Já mám k vnoučatům 200 metrů, protože jsem se za dcerou přestěhovala (je fakt, že mě nic kromě vzpomínek nedrželo v dosavadním bydlišti a přestěhování k dceři byl dobrý nový začátek).
Jsem tedy od narození vnoučat plně součástí rodiny, a ačkoliv je hlidávám hodně často nebo spolu s dcerou vyrážíme na výlety, mám čas i na své záliby a aktivity. Bohužel v poslední době i na nemoci.
Je fakt, že jsem nikdy neprosazovala svoje názory (ač jsem sama vychovala tři děti a mohla bych si myslet, že tedy se o děti postarat dle svého uvážení umim), od přebalování po stravu a výchovu se držím instrukci jejich rodičů, například žádné sladkosti, jen ovoce atd atd. Oni mají zodpovědnost, já jsem jen babička.
Není problém být na mateřské "dovolené" a uklidit, uvařit, vyprat, stihnout se věnovat dětem. Co já všechno stačila kromě tohoto! A fakt jsem si říkala, že když on chodí do práce, je na mě se doma neflákat a využít čas, kdy mimčo spí nebo si starší prcek sám hraje...
Na děti jsem upletla, zahradu jsem vyplela i zalila, zvířectvo obstarala.
Bohužel můj exmanžel si zvykl na hotelové služby a nepochopil, že když děti povyrostly a já se plně podílela na vydělávání peněz jako on, je v pořádku, když se on naopak podílí na výchově dětí nebo zajištění domácnosti.
Těch řečí, že jel s dítětem na pohotovost, zatímco já si "dřepěla" s dalšími dvěma doma!
Pokud jsem já měla vypravit děti do školy, udělala jsem jim snídani a než se najedly, měla jsem ustláno, vyvětráno, sklidila jsem ze stolu, opláchla nádobí a odešla do práce. Pokud on, jen se s nima také najedl, jakýkoliv úklid zbyl na mě... atd atd.
A po rozvodu se snaží tvrdit, že jsem se nestarala o domácnost...
Souhlasím. Bez seznamky bych nepoznala úžasného partnera, se kterým jsem už sedmý rok. Ale nebyl to úspěch napoprvé, v podstatě jsem hledala dva roky. Třídila jsem podle profilu, podle pár vyměněných slov, a pak i podle osobního setkání. Někdy další rande nebylo, jindy z toho byl několikaměsíční vztah, který nějak vyšuměl ( přetvařovat se moc dlouho nikdo nevydrží).
Ano, teoreticky jsem se mohla potkávat s někým seznámení chtivým i jinde, ale nikdo nemá na čele napsáno : jsem volný a hledám partnera" a oťukávat se s kdekým, na to bych ani neměla povahu.
V podstatě "zajímavá" myšlenka: postavil sis dům? Nebo jsi celý produktivní život platil hypotéku za zakoupený byt? Měl jsi představu, že tím sis vyřešil bydlení ve stáří?
Snažil ses, budoval, šetřil, opravoval...
A teď za " odměnu" zalez do garsonky nebo duchoďáku!
A to vše ve jménu toho, aby "mladé rodiny" přišly k pohodlnému bydlení ideálně zadarmo, nebo alespoň tak, aby je to neomezovalo v užívání si života...
Jestli pak by pak tito mladí, až by jim děti "vylétli z hnízda" také radostné předali být další generaci a dobrovolně se přestěhovali do co nejmenšího bytu?
Myslím si, že ačkoliv bydlím v nájemním bytě, sousedí by uvítali, kdyby pravidlo, že na větší byt má přednostně nárok rodina s dětmi než důchodci, platilo. Bydlím s partnerem v bytě 3+ kk, zatímco vedlejší být 2+kk obývá matka s dvěma dětmi. Jenže já jsem ji nenutila, aby si pronajmula malý byt. Možná s jedním příjmem a nějakými alimenty musí šetřit na nájemném, aby vyšla. My s partnerem máme dva důchody, což dá dohromady jeden průměrný plat, ale neživíme a nešatíme dva puberťáky, takže nájem většího bytu "utáhneme".
Autor článku by nám asi nejraději nařídil, abychom si byty se sousedkou vyměnili a ještě ji přispěli na nájem většího bytu?
Jsem důchodce, mám aplikaci a místenku si zdarma vždy obstarám. Je fakt, že pak jsem vázaná na určitý vlak. Ale pokud mi přestup ujede z důvodu zpoždění prvního vlaku, lze na pokladně požádat o výměnu místenky.
Kdysi ještě za totality, jsem jezdila autobusem Karlovy Vary - Praha, ještě tedy před érou flixbusu a student Agency a světe div se, jízdenka byla na konkrétní místo.
Považuji tedy nákup přes aplikaci Můj vlak za nákup jízdenky na konkrétní místo a souhlasím s autorkou, že místo mi náleží i když "zdarma". A je mi uvolněno bez řečí, pokud ho zkusil obsadit někdo jiný bez platné místenky.
Pokud se vyskytnou komplikace, že na naše místa má platné místenky i někdo jiný ( zažila jsem 3x), vždy s pomocí průvodčího vyřešeno, seděli jsme.
Místenka zdarma je odměna za nákup on line, nezatěžující pokladní na nádraží. Pro České dráhy je to pak z hlediska nákladů stejné, jestli si na určité sedadlo sednete s místenkou nebo bez ní. Cestující se už na peróně rozdělují tak, aby nastupovali do svých vagónů, odpadá před érou místenek zdarma snaha narvat se do vagónu co nejdřív, aby si cestující místo " urval", vidím naopak, že první nastupují místenkáři a teprve po nich ti ostatní, protože ti pak mohou lépe hledat volná místa.
Celkově místenky zdarma přes aplikaci kulturu cestování zlepšily. Kdysi plno mladých stávalo v uličce, ač byla v kupé volná místa obsazena jen zavazadlem - ptát se, jestli je místo volné nebo cestující odešel např. do jídelního vozu, to nyní s místenkou studenti nemusejí.
Moji rodiče si vymínili, že dalšího psa jedině když se zaručíme, že kdyby něco, postaráme se o jeho dožití. Nějakého pejska měli celý život. A nechtěli nic velkého, shodli jsme se na jezevčíkovi a sehnali čtyřletou fenku. Darovanou od lidí, kteří ji v najatem bytě nesměli mít. Jesika se upnula na tátu, a měsíce, co později prolezel na lůžku před svou smrtí, mu dělala celý den společnost, když už táta nebyl, dělala společnost mamince. Také mámu přežila. Protože byt převzal bratr, zdědil i psa a ten u něj dožil.
Příbuzní se finančním dárkem snaží opravdu novomanžele obdarovat tak, aby jim uhradili třeba část nákladů svatby ( jídlo, pití, šaty nevěsty, květiny atd ) u kamarádů se očekává, že plus mínus darují, co na svatbě projí a propijí (aby jejich pozvání jakoby nic novomanžele nestalo). Nejste pozváni na oběd, ale jen na večerní raut, těhotná partnerka si dá jen nealkoholické nápoje a vy patrně také, kdyby něco ..Takže i tři tisíce jsou až až, co dáte navíc, nebude už příspěvek na vaši účast, ale dárek z dobré vůle.
Problém není v dědění chudoby. Lidi se dělí na ty, co se snaží někam se posunout, rozumně šetří i investují - například nechají své děti studovat. Snaží se, aby se jejich děti měli lépe než oni.
Druzí žijí od výplaty k výplatě, něco propijí a prokouří, a nutí děti, aby se živily co nejdřív samy. A tyto životní postoje přebírá další generace.
Díky životu na farmě jsem si užila skutečně naznačované "od vidlí po vidličku", zvíře jsme vykrmili (býk, prase), zabili, rozbourali, nachystali balíčky do mrazáku a celý rok konzumovali v rozličné úpravě. Přesto byly u nás tak jednou týdně bezmasé obědy a večeře, pokud nezbylo od oběda, měly základ chleba s něčím. Tloukla jsem máslo, dělala sýry, pekla nebo aspoň uvařila pudink.
Dnes už dávno na farmě nežiji, nemám zahradu ani skleník, takže vařím to, co se dá za levnější peníz koupit. Jen obědy.
Já něco podobného prožila na vlastní kůži. Nevěrný manžel odkládal rozvod, protože jsem se léčila s rakovinou. Zatímco já bojovala ( chemoterapie, ozařování), on doufal, že to nezvládnu a bude vyřešen společný majetek (děti by se dědictví vzdaly).
Uvědomila jsem si jaký je to sobec a přestala jsem litovat, že mě nahradil mladší ženou.
Stále jsem naživu, a soudím se o vypořádání SJM, kdy veškerý majetek od mě nemoci využívá on...
Můj exmanžel byl ze začátku, kdy mu ještě svědomí fungovalo, celkem schopný se na věcech domluvit, nebo to aspoň tak vypadalo, k podpisu závazné dohody nedošlo. Později začal tvrdě bojovat o větší podíl ze společně vybudovaného majetku než 50%. A začal mě pomlouvat, snažil se bagatelizovat můj podíl na společné práci, pak že jsem se špatně starala o domácnost, špatně vychovávala děti, přitom jsme se rozvedli po 32 letem manželství a děti už byly dospělé. Takže předpokládám, že pokud chlap odejde k milence "s igelitkou", později on nebo jeho nová partnerka dospěje k názoru, že by bylo fajn ještě bývalku pořádně oškubat...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Můj otec sbíral porcelán, půllitry, hrnečky, figurky, vázičky. Ke konci svého života začal sbírku rozdávat "vyber si něco na mou památku" a už na věcech nelpěl.
Já také za svůj život leccos nasbírala a nyní, jak se mi čas krátí, přemýšlím, co s tím? Asi také začnu zavčas rozdávat...