Není problém být na mateřské "dovolené" a uklidit, uvařit, vyprat, stihnout se věnovat dětem. Co já všechno stačila kromě tohoto! A fakt jsem si říkala, že když on chodí do práce, je na mě se doma neflákat a využít čas, kdy mimčo spí nebo si starší prcek sám hraje...

Na děti jsem upletla, zahradu jsem vyplela i zalila, zvířectvo obstarala.

Bohužel můj exmanžel si zvykl na hotelové služby a nepochopil, že když děti povyrostly a já se plně podílela na vydělávání peněz jako on, je v pořádku, když se on naopak podílí na výchově dětí nebo zajištění domácnosti.

Těch řečí, že jel s dítětem na pohotovost, zatímco já si "dřepěla" s dalšími dvěma doma!

Pokud jsem já měla vypravit děti do školy, udělala jsem jim snídani a než se najedly, měla jsem ustláno, vyvětráno, sklidila jsem ze stolu, opláchla nádobí a odešla do práce. Pokud on, jen se s nima také najedl, jakýkoliv úklid zbyl na mě... atd atd.

A po rozvodu se snaží tvrdit, že jsem se nestarala o domácnost...

Souhlasím. Bez seznamky bych nepoznala úžasného partnera, se kterým jsem už sedmý rok. Ale nebyl to úspěch napoprvé, v podstatě jsem hledala dva roky. Třídila jsem podle profilu, podle pár vyměněných slov, a pak i podle osobního setkání. Někdy další rande nebylo, jindy z toho byl několikaměsíční vztah, který nějak vyšuměl ( přetvařovat se moc dlouho nikdo nevydrží).

Ano, teoreticky jsem se mohla potkávat s někým seznámení chtivým i jinde, ale nikdo nemá na čele napsáno : jsem volný a hledám partnera" a oťukávat se s kdekým, na to bych ani neměla povahu.

V podstatě "zajímavá" myšlenka: postavil sis dům? Nebo jsi celý produktivní život platil hypotéku za zakoupený byt? Měl jsi představu, že tím sis vyřešil bydlení ve stáří?

Snažil ses, budoval, šetřil, opravoval...

A teď za " odměnu" zalez do garsonky nebo duchoďáku!

A to vše ve jménu toho, aby "mladé rodiny" přišly k pohodlnému bydlení ideálně zadarmo, nebo alespoň tak, aby je to neomezovalo v užívání si života...

Jestli pak by pak tito mladí, až by jim děti "vylétli z hnízda" také radostné předali být další generaci a dobrovolně se přestěhovali do co nejmenšího bytu?

Myslím si, že ačkoliv bydlím v nájemním bytě, sousedí by uvítali, kdyby pravidlo, že na větší byt má přednostně nárok rodina s dětmi než důchodci, platilo. Bydlím s partnerem v bytě 3+ kk, zatímco vedlejší být 2+kk obývá matka s dvěma dětmi. Jenže já jsem ji nenutila, aby si pronajmula malý byt. Možná s jedním příjmem a nějakými alimenty musí šetřit na nájemném, aby vyšla. My s partnerem máme dva důchody, což dá dohromady jeden průměrný plat, ale neživíme a nešatíme dva puberťáky, takže nájem většího bytu "utáhneme".

Autor článku by nám asi nejraději nařídil, abychom si byty se sousedkou vyměnili a ještě ji přispěli na nájem většího bytu?

Jsem důchodce, mám aplikaci a místenku si zdarma vždy obstarám. Je fakt, že pak jsem vázaná na určitý vlak. Ale pokud mi přestup ujede z důvodu zpoždění prvního vlaku, lze na pokladně požádat o výměnu místenky.

Kdysi ještě za totality, jsem jezdila autobusem Karlovy Vary - Praha, ještě tedy před érou flixbusu a student Agency a světe div se, jízdenka byla na konkrétní místo.

Považuji tedy nákup přes aplikaci Můj vlak za nákup jízdenky na konkrétní místo a souhlasím s autorkou, že místo mi náleží i když "zdarma". A je mi uvolněno bez řečí, pokud ho zkusil obsadit někdo jiný bez platné místenky.

Pokud se vyskytnou komplikace, že na naše místa má platné místenky i někdo jiný ( zažila jsem 3x), vždy s pomocí průvodčího vyřešeno, seděli jsme.

Místenka zdarma je odměna za nákup on line, nezatěžující pokladní na nádraží. Pro České dráhy je to pak z hlediska nákladů stejné, jestli si na určité sedadlo sednete s místenkou nebo bez ní. Cestující se už na peróně rozdělují tak, aby nastupovali do svých vagónů, odpadá před érou místenek zdarma snaha narvat se do vagónu co nejdřív, aby si cestující místo " urval", vidím naopak, že první nastupují místenkáři a teprve po nich ti ostatní, protože ti pak mohou lépe hledat volná místa.

Celkově místenky zdarma přes aplikaci kulturu cestování zlepšily. Kdysi plno mladých stávalo v uličce, ač byla v kupé volná místa obsazena jen zavazadlem - ptát se, jestli je místo volné nebo cestující odešel např. do jídelního vozu, to nyní s místenkou studenti nemusejí.

Roksanky... zmizely nadobro, trochu nahrazeny bonbóny Roksy doxy.

Já třeba chápu, že hotel poskytující snídaně formou švédských stolů, pro hosta v ceně ubytování, může nabídnout takovou snídani i pro " kolemjdoucí" za cenu 200-250 Kč, protože velký jedlík se nacpe, dá si v podstatě dvojnásobné množství jídla než by si dal doma...

Na seznamce jsem byla a partnera našla, ale dalo to hodně práce. Počínaje tříděním, komu odpovědět. Jestliže je zde více mužů, tak patrně proto, že i zadaní muži se přihlašují na seznamku a buď hledají lepší partnerku nebo se jen baví, nebo potřebují mít komu posílat fotky své "chlouby". Z těch, co nejsou zadaní a hledají vztah, jsem selektovala dle věku ( nestála jsem o "zajíčka"), vzdálenosti (nehodlala jsem se stěhovat ani udržovat dlouhodobý vztah na dálku). Pár slov vyměněných ještě na seznamce vytřídilo úchyly, serióznější obdrželi mailový kontakt vytvořený jen pro seznamku. Pokud úchyl prošel prvním sítem, prozradil se v prvním mailu. Pak, jak už bylo zde probíráno, nastal čas dát si někde ve městě kafe. Krátká akce, pokud není zájem oboustranný, pokud je, dá se sedět v kavárně do večera nebo se jít projít. Pokud to vypadá nadějně, následují další schůzky, později soužití " na zkoušku" (každý má své bydlení, aby měl kam "utéci", ale už jste spolu "nuceni" řešit finance, aktivity, v pozdějším věku i vztahy s dětmi protějšku, a buď si to všechno dobře sedne a máte vybráno, nebo ne, objeví se problém a musíte hledat znovu.

V mládí jsme byli všichni hledající, seznamovali jsme se na diskotéce nebo ve škole, v pozdějším věku nikdo nemá napsáno na čele, že je volný a uvítal by seznámení, v nejbližším okolí je to " přebrané" (slušní zadaní, volní nevhodní), takže seznamka je dobrá pomoc poznat někoho, koho bychom jinak nepotkali. Já jsem hledala dva roky, nakonec jsme se našli a jsem i na "stará kolena " šťastná.

Moji rodiče si vymínili, že dalšího psa jedině když se zaručíme, že kdyby něco, postaráme se o jeho dožití. Nějakého pejska měli celý život. A nechtěli nic velkého, shodli jsme se na jezevčíkovi a sehnali čtyřletou fenku. Darovanou od lidí, kteří ji v najatem bytě nesměli mít. Jesika se upnula na tátu, a měsíce, co později prolezel na lůžku před svou smrtí, mu dělala celý den společnost, když už táta nebyl, dělala společnost mamince. Také mámu přežila. Protože byt převzal bratr, zdědil i psa a ten u něj dožil.

Příbuzní se finančním dárkem snaží opravdu novomanžele obdarovat tak, aby jim uhradili třeba část nákladů svatby ( jídlo, pití, šaty nevěsty, květiny atd ) u kamarádů se očekává, že plus mínus darují, co na svatbě projí a propijí (aby jejich pozvání jakoby nic novomanžele nestalo). Nejste pozváni na oběd, ale jen na večerní raut, těhotná partnerka si dá jen nealkoholické nápoje a vy patrně také, kdyby něco ..Takže i tři tisíce jsou až až, co dáte navíc, nebude už příspěvek na vaši účast, ale dárek z dobré vůle.

Možná to dětem v konečném důsledku poslouží. Budou muset být samostatnější, pomáhat v domácnosti a hlavně vyrůstat s vědomím, že se svět netočí kolem nich.

Není o ničem. Je o tom, že mnozí lidé kritizují za každou cenu, aniž by znali celý příběh. Ale oni potřebují mít pocit, že mají pravdu a že to tomu, kdo nabídl koťátka, pěkně vytmavili.

Problém není v dědění chudoby. Lidi se dělí na ty, co se snaží někam se posunout, rozumně šetří i investují - například nechají své děti studovat. Snaží se, aby se jejich děti měli lépe než oni.

Druzí žijí od výplaty k výplatě, něco propijí a prokouří, a nutí děti, aby se živily co nejdřív samy. A tyto životní postoje přebírá další generace.

Díky životu na farmě jsem si užila skutečně naznačované "od vidlí po vidličku", zvíře jsme vykrmili (býk, prase), zabili, rozbourali, nachystali balíčky do mrazáku a celý rok konzumovali v rozličné úpravě. Přesto byly u nás tak jednou týdně bezmasé obědy a večeře, pokud nezbylo od oběda, měly základ chleba s něčím. Tloukla jsem máslo, dělala sýry, pekla nebo aspoň uvařila pudink.

Dnes už dávno na farmě nežiji, nemám zahradu ani skleník, takže vařím to, co se dá za levnější peníz koupit. Jen obědy.

Já něco podobného prožila na vlastní kůži. Nevěrný manžel odkládal rozvod, protože jsem se léčila s rakovinou. Zatímco já bojovala ( chemoterapie, ozařování), on doufal, že to nezvládnu a bude vyřešen společný majetek (děti by se dědictví vzdaly).

Uvědomila jsem si jaký je to sobec a přestala jsem litovat, že mě nahradil mladší ženou.

Stále jsem naživu, a soudím se o vypořádání SJM, kdy veškerý majetek od mě nemoci využívá on...

Můj exmanžel byl ze začátku, kdy mu ještě svědomí fungovalo, celkem schopný se na věcech domluvit, nebo to aspoň tak vypadalo, k podpisu závazné dohody nedošlo. Později začal tvrdě bojovat o větší podíl ze společně vybudovaného majetku než 50%. A začal mě pomlouvat, snažil se bagatelizovat můj podíl na společné práci, pak že jsem se špatně starala o domácnost, špatně vychovávala děti, přitom jsme se rozvedli po 32 letem manželství a děti už byly dospělé. Takže předpokládám, že pokud chlap odejde k milence "s igelitkou", později on nebo jeho nová partnerka dospěje k názoru, že by bylo fajn ještě bývalku pořádně oškubat...

Můj táta měl taky jedno přání, úkol pro mě, Bohužel jsem to nestihla, dokud byl naživu, ale o něco později ano.

Jakoby autor říkal, že všechny děti potřebují nové kolo nebo počítač, a to nikoliv k Vánocům nebo narozeninám, ale za vysvědčení. Proč bychom měli v tomto duchu vychovávat? Myslím si, že není dobře chtít mít totéž co ostatní, stejně velký dům, auto, dovolenou...a nakonec dluhy. Nikdy ani v socialistických dobách této země se neměli všichni stejně, a nebude tomu ani v budoucnosti. Takže je možná dobře, že děti jsou nuceny chápat, že rodinné zdroje se liší, někdo má nový mobil a na kino kdy si vzpomene a já zatím ne, protože rodiče tolik nevydělávají a mám dva sourozence, ale můžu jako dospělý situaci změnit. Nebo nezměnit, když pochopím, že konzumním způsobem života nemusí žít každý. Jistě, je bolestné poslouchat stížnosti děti, např. "všichni" ostatní do toho kina jdou, "všichni" mají lepší mobil atd.

Možná si přece jen uvědomí, že s ním rodiče vyrážejí na výlety na kole nebo do zoo, že mají čas hrát s nimi doma deskové hry, že prázdniny u babičky na vesnici může být větší dobrodružství než drahý tábor.

Naučíme děti, aby byly hrdé na způsob života, co mají, nebo v nich chcete podporovat představu že je všechno o penězích?

Mám zkušenost s bazénem v lázních, tedy poměrně malým prostorem. Ještě když všichni plavou, tak i ti rozumem méně obdaření brzy pochopí, že je dobré plavat dokola za ostatními a ne třeba napříč, i když i takové plavce jsem tam zažila. Bazén je široký asi tak na tři plavce, takže střed může posloužit pro předehnáni pomalého plavce. Nejhorší však je, když se na okrajích účastník zavěsí a šplouchá se nohama do plavecké dráhy. Tedy nejhorší je to, když takoví lidé zaberou oba okraje a tak naruší ze tří teoretických pro plaváni využitelných koridorů oba krajní. Kudy pak mají plavat ti, co si přišli zaplavat a potřebují se vyhýbat jiným plavcům?

Celkově se mi zdá a nejen v bazénech ale i u moře, že převážná část návštěvníků se do vody jen namočí a stojí ve vodě... Většina bazénů pro veřejnost má hloubku takovou, aby se už v ní dalo plavat, ale současně i bezpečně postavit. V moři tito stojí kousek od břehu. Já k nim v poslední době také patřívám, protože dohližím na plavající školkou povinné vnuky. Na dohled je lepší ve vodě stát, můžete celou pozornost věnovat dětem. Ale ti, o kterých píši, se zasekli na pouhém postávání a klábosení.

Vířivky jsou samostatnou kapitolou. Většinou jsou obsazené vytrvalci, kteří se odtud celý svůj bazénový pobyt nehnou.

Souhlasím, já našla toho pravého až po dvou letech. Mezitím třídění už během konverzace na seznamce, další vytřídění po prvním kafi (oboustranně). Se třemi jsem se "testovala" kolem 3 měsíců, po neúspěchu jsem se na seznamku vrátila. Nakonec jsme se našli a jsme-li spolu už 6 let, tak se to snad dá už považovat za trvalý vztah.

Ano, chce to trpělivost. Taky třeba proto, že můj nynější partner vůbec v době, kdy já začala hledat partnera, na seznamce ještě nebyl.

Seznamky jsou fajn, protože kdo hledá partnera, nemá to napsané na čele a náhodně se seznámit v pokročilejsim věku je složité - u mladých např. 15-20 let lze předpokládat, že protějšek na 99% závazně zadaný není, proč tedy hezkou holku nepozvat na rande, i když ji potkáte na ulici a nic o ní nevíte, naopak většinou už s někým žije, u nás věkem pokročilejších spíš potkáváte lidí zadané.

Seznamka není nástroj, který vám zajistí ihned vhodný protějšek, ale nabízí množinu v mém případě mužů, kteří hledají buď jen jednorázový sex, nebo dlouhodobou bokovku nebo skutečný vztah. Já tedy hledala vztah, takže jsem první dvě skupiny odfiltrovala na seznamce bez problémů. Pak jsem samozřejmě vyřadila muže, kteří nehledali partnerku, ale novou "služku", která by se o ně starala místo té, která odešla. A pak už je to o tom osobním setkávání, kdy testujete jestli člověk příznivě vypadající na fotce a v prvních písemných "rozhovorech" se nadále projevuje tak, že je vám sympatický ( a naopak).

Stručně řečeno, na seznamce nás ženy nesmí odradit, že je plná sexuálních nadrženců a zoufalců, protože i v tom smetí se najdou perly.

Miluji Lego Duplo, s vnoučaty jsem už postavila snad stovky originálních domečků, vždy druhý nebo třetí den přestavujeme. Bez návodu, jen podle fantazie se nám Duplo mění v nemocnici, hasičsky dům, policejní stanici, park, zoo, obchod, kavárnu a další, máme tři základové desky a Dupla nejméně 10 kilo.

Nemám ráda normální Lego, protože aby něco vzniklo, musí být k tomu návod a ani už nashromážděných několik sad neumožňuje volnou tvorbu. A já návody nesnáším.