Omg! To jsou starosti, to jsou starosti.

Tak si založte účet v eurech.

Znám některá podobná zařízení a minimálně do nich bych klidně dítě s sebou do práce vzala. Věřím tomu, že by to bylo v pohodě. A že by to bylo přínosné.

Minimálně polovina lidí v naší ulici má jedno z požadovaných povolání. Ale proč by chtěl někdo z nich měnit práci za sousedské hlídání?

Tak jsem si říkala, že se konečně objevilo něco, kam zapadnu jak věkem, tak i ostatní charakteristikou, a ono zase nic.

Pokud někdo došel k názoru, že jde paní Staňkové o to, aby si děti mohly dělat, co chtějí a nemusely poslouchat rodiče, tak buď ta její videa neviděl, a nebo není schopný dostatečně porozumět mluvenému slovu. Viděla jsem jich spoustu a nikde jsem neslyšela, že by k něčemu takovému nabádala.

Ještě by v tom mohlo být to, že si lidé sice uvědomují, že má pravdu, ale zároveň jsou na takovou výchovu líní či jí jsou neschopni. A tak se snaží sami sebe i ostatní přesvědčit o tom, že plácá blbosti. Ono je lehčí dítě seřvat a seřezat (a vybít si na něm svůj nahromaděný vztek - přece si ho nebude vybíjet na někom sobě rovným nebo dokonce silnějším, na to je moc srab) než ho opravdu vychovávat (učit ho porozumět svým emocím a učit ho s nimi zacházet, vysvětlovat mu, co po něm vlastně chci a proč, hledat s ním možnosti, jak nějakou situaci vyřešit tak, aby byli spokojeni rodiče i dítě, učit ho slušně vyjadřovat své potřeby...). Nemluvě o tom, že spousta lidí holt nedokáže zvládnout oddálit příjemné požitky a plánovat (kdyby ano, nebere si tu tolik lidí zbytečně půjčky a není tu tolik lidí v exekuci nebo insolvenci). A umlčet dítě seřezáním nebo výhružkama je často rychlejší než hledat jiný způsob. Ale jako výchovu bych to teda neviděla, spíš jako způsob vyřešení dospělákova nepohodlí či studu, které kvůli dítěti zrovna prožívá.

7/10 nic moc.

A Mirce zbývá podle uvedeného měsíčně přes dva tisíce. To by mohla mít za ta léta nějakou tu kačku našetřenou. I kdyby si šetřila měsíčně třeba jen pětistovku.

Ale vždyť i s bytem s nájmem za 14 tisíc by to s uvedenými náklady měli zvládnout a ještě by jim mělo něco zbýt, takže i kdyby těch 14 tisíc mělo být bez energií, vody apod., tak by to měli zvládnout, i když je to trochu už na hraně.

1. Správnou techniku plavání naučí dítě málokterý z rodičů.

1. Pokud někdo nedokázal "zkamarádit" dítě s vodou do doby, než má ve škole plavání, moc mu nevěřím, že by se k tomu odhodlal později.
2. Umět plavat se hodí.
3. Pokud někdo nechce, aby se dítě učilo plavat v rámci školního plavání, může ho naučit plavat dřív buď sám nebo výběrem kvalitního plaveckého kurzu. Případně mu může zaplatit individuální hodiny a pro svůj klid být na nich přítomen ve vodě také.
4. Sebeobranu bych do tělocviku zařadila s nadšením. Ale stejně jako vám vadí plavání, bude někomu vadit ta sebeobrana, protože z ní dítě bude mít modřiny a protože se bude bát, že se mu při tom výcviku něco stane. A bude argumentovat třeba tím, že dítě nikam samotné nepouští.

Od doby, co jezdíme na dovolenou s dětmi, preferuji dovolenou v apartmánech, je tam více soukromí, více místa hraní... Pokud zrovna chceme, můžeme si uvařit to, na co máme chuť (v restauraci obvykle není až takový výběr jídel, která naše děti jedí a nemusí jíst celou dovolenou jen pizzu, nugetky, hranolky a řízek). Když děti dojedí, můžou si jít hrát, nemusí čekat, až dojíme. Můžu si tam klidně vyprat, což se u našich čuňátek hodí...Jednou nejspíš přijde doba, kdy budu preferovat zase něco jiného, teď mi vyhovuje tohle.

Důležitější než dosažený stupeň vzdělání je to, zda je člověk se svým životem spokojený. A spokojený může být i člověk s nedokončenou základkou živící se jako pomocná síla v kuchyni, uklízečka, řidič nebo sekáč. A člověk s postgraduálem v náročném a prestižním oboru, který se živí velmi odbornou prací, může být věčným nespokojencem. A paradoxně si i připadat nedostatečně chytrý a vzdělaný, protože kolega má ty postgraduály dva, další k němu má ještě ještě MBA, LL.M a mluví plynně pěti cizími jazyky zatímco on je třemi, další je zase už docent....

Lidé mají dnes pocit, že mají nárok mít každý den maso k obědu i večeři, k snídani chléb s máslem a se šunkou, ke svačině chléb s máslem a plátkovým sýrem a k té druhé jogurt. A večer k telce něco na chroupání. K tomu během dne tak třikrát kafíčko, nějaký ten džušík, minerálku, večer pivečko. Jenže ve skutečnosti si to nemůžou dovolit, a tak kupují vše jen to nejlevnější. A jasně, že když si koupím šunku, která má 55 % masa nebo šunkové "cosi" s ještě nižším obsahem masa, tak to asi nebude chutnat jako ta šunka, kterou kupoval kdysi za socíku... Lidé zapomínají ale na to, že tu šunku měli jen o čas. A místo máslem měli chleba namáhaný většinou sádlem.

Ne, nemyslím si to. A hlavně ani není mým záměrem vychovávat děti stejně. To by také mohla být cesta do pekel.

Jídlo ve školní jídelně jsem vesměs nesnášela, ale zrovna file a luštěniny jsem tam měla ráda. Pak ještě játra.

Pokud někomu dělá problém angličtina, přijde mi zbytečné, aby se učil další cizí jazyk. Myslím tím děti, kterým skutečně dělá ten jazyk problém, ne děti, které jen mají mizerného učitele. U těchto dětí bych spíš zvýšila počet hodin angličtiny. Přijde mi lepší umět se domluvit jedním cizím jazykem, než se učit dva jazyky a neumět se domluvit ani jedním z nich. Nebo bych jim místo jazyka dala možnost učit se něčemu, o co mají zájem.

Doktorka Quinnová pocházela z Bostonu, do Colorado Springs se přistěhovala.

Jo jo, je lehčí děti nevzít na dovolenou a nechat je hlídat v té době někým jiným, než během roku pracovat na tom, aby ta další dovolená s dětmi byla lepší (srovnat si děti a zároveň zvolit pro děti atraktivnější program).

Úřad práce, tak jak jej známe dneska, vznikl až v roce 2011. Přešly na něj některé agendy, které do té doby vykonávaly jiné úřady. Porovnávat počty úředníků ve "starém ÚP" a "novém ÚP" je tedy trochu zavádějící. U velké části pozic na ÚP je požadováno vzdělání pro výkon sociálního pracovníka. Na to člověk potřebuje minimálně VOŠ v některém z určených oborů. Obdobně je to tak i u dalších pozic ve státní správě či v samosprávě. Pokud stát určuje, že je někde nařízeno určité vzdělání, nelze se divit, že ti lidé pak chtějí dostat zaplaceno alespoň trochu úměrně tomu jejich vzdělání.

Osobně bych hledala příčinu depresí, úzkostí a dalších poruch někde jinde. Ne že by člověk nemohl mít depresi kvůli životnímu prostředí nebo státnímu dluhu, ale myslím, že ten hlavní důvod bude jinde.

Lidi mohou v zátěžové situaci reagovat různě. Kolikrát i naprosto odlišně, než by sami čekali. Já sama bývám hodně věcná, praktická. Nevyšiluji, nebrečím, nezmatkuji. Bývám trochu jak robot, kterému se najednou vybaví, jak má postupovat, co je potřeba zařídit, a podle toho konám.

Autore, v jaké službě, prosím, pracujete? V článku je to nějaké pomotané. A na jaké pozici?