Doporučuji v supermarketech zcela přestat sledovat ceny u zboží uvedené velkými čísly a soustředit se výhradně na drobná čísla zpravidla v pravém dolním rohu vyjadřující tzv. měrnou cenu.
Jedině tak zjistíte, že po vás obchod požaduje například za kilogram nakrájených osolených bramborů klidně 500 korun i více, a pak každého třeba ten nepoměr napadne a rozhodne se snáze, zda si ten nesmysl koupí.
Pravda, většinou je na ta čísla potřebná lupa (nebo alespoň synovy oči, jde-li se mnou), ale vězte, že se to vyplatí.
Dovolím si přidat několik svých postřehů z letošní srpnové dovolené, již jsme spravedlivě rozdělili na Podněsterskou moldavskou republiku a vlastní Moldavskou republiku. Co se týká připomínek časů SSSR, autorka naprosto vystihla. Je tomu přesně tak. Kdo chce, může si tyto připomínky vychutnat tzv. podle gusta každého soudruha. Kdo chce žít podle dnešních zvyklostí, nic a nikdo mu v tom nebrání. Vše všude fungovalo k naší spokojenosti. Všichni velmi ochotní, přátelští, snažící se vyjít vstříc.
Autorka popisovala propagaci místního zboží. Souhlasí. Třeba ovoce, které jsme si v tržnici koupili pod názvem broskve, chutnalo jako broskve, které jsem jedl jako malé dítě. To, co se zde pod tím názvem prodává dnes, je ovocem zcela jiným. A co bych v dnešní době zejména vyzdvihl, byl pocit bezpečí, ať jsme byli kdekoli, v Tiraspolu, v malých městech, nebo třeba v rozsáhlém samostatně stojícím osiřelém památníku druhé světové války, který byl bez jakéhokoli dozoru či dohledu, uprostřed polí.
Veřejnou dopravu jsme nepoužili, k vidění byly jak trolejbusy popsané v článku, tak trolejbusy moderní, s klimatizací. Podobně tomu bylo i následně v Moldávii. Cenově v supermarketech levnější proti Česku tak o 20 procent, služby o 50 a více. Ve srovnání s Moldávií rozhodně levněji. Kdo chce vidět zajímavé srovnání zemí v rámci poklidné dovolené, rozhodně doporučuji. Při individuálním cestování je trochu problém se tam dostat. Asi jedinou přijatelnou možností se nakonec ukázalo půjčit si v Kišiněvě na letišti auto (cenově podobné jako v Česku). Vyhněte se však lokálním půjčovnám.
Zajímavé čtení, díky zaň.
Už trochu něco pamatuji, ale vím, že dříve jsem byl také posedlý dálavami typu Indie, Vanuatu a podobně.
Nějak mne to poslední dobou ale přešlo, snad trochu i pod vlivem postupující globalizace. A jak můj syn dospívá, jezdíme spolu. Zaměřili jsme se na evropská, námi dosud nepoznaná, mista. A že jich je. Letos jsme polovinu dovolené strávili v Podněstří. Byla jste tam? Jedním slovem "super". Pravda, místo angličtiny, rukou a nohou tam dveře k místním lidem otevírá ruština. Ale ty odezvy, jak místní reagují, když vidí, že se na ně snažíte mluvit jejich mateřštinou, jsou opravdu fantastické. Vím, že je na toto území nasazována vepřová hlava, ale není tomu tak. Po celou dobu jsme se cítili naprosto bezpečně a lidi, všichni lidi, které jsme potkali, byli jednoduše skvělí.
Trochu mimo mísu, ale poznatek z úřadu. Byl jsem si pro novou občanku (je mi přes šedesát), kterou jsem ztratil. Úřednice mne upozornila, že už jsem občanku ztrati jednou a pas taky. Udivil jsem se, vždyť to bylo před 40 lety, to to stále evidujete? To už by snad mělo být zahlazeno. Ne, u nás to jde s vámi celý život. Zajímavé.
Jistěže je to stále evidováno, ale přihlédnout jako k přitěžující okolnosti k tomu po zahlazení nelze. A podmíněně odložený trest odnětí svobody je zahlazen uplynutím zkušební doby, nerozhodne-li soud, že se odsouzený ve zkušební době neosvědčil.
A nechtěl by jste taky aby vám to dávali do košíku a pak vám to naskladali do tašky?
Budete se divit, ale vrátili jsme se před týdnem z dovolené v Tiraspolu a u pokladen všech supermarketů, které jsme navštívili, se pokladní nejprve zeptá, přeji-li si tašku, a následně do ní namarkované zboží uloží.
V ČR to funguje tuším pouze v Delmartu.
Právě jsme se se synem vrátili z nádherné dovolené v Podněsterské moldavské republiky, na kterou všichni a všude doslova "nasazují psí hlavu". Lidé skvělí, všude klid, pořádek. Pravda, mluvím plynně rusky, což je tam velikou výhodou, ale syn se anglicky, co potřeboval, domluvil také.
Všem doporučuji.
Já jsem jezdil svého času služebně do SSSR, kde diety v rublech nebylo kromě vodky skoro za co utratit. Celníci na obou stranách to věděli, a tak celnímu prohlášení nevěnovali zvláštní pozornost. Obvykle je jen přelétli očima a příslušnou část založili. Sovětské celníky zajímalo jen zlato. Přesto se občas našlo zajímavé zboží, které u nás tehdy nebylo běžné, nebo bylo pro nás cenově výhodné, např. elektronické hodiny a hry jako Jen počkej, zajíci. Bohužel tato technika byla dost poruchová, a tak jsme zejména kapesní budíčky nejednou vozili zpět na reklamaci. Neznám případ, že by je v obchodě odmítli vyměnit. Jednou jsem si dokonce koupil i srp, který mi přišel zajímavý, protože měl zoubkované ostří, k tomu samozřejmě i kladivo. Obojí jsem jako jednu položku poctivě zapsal do celního prohlášení.
To souhlasí, RUR nebylo za co utratit. Vzpomínám, že jsem veškeré zbylé na letišti před odletem utratil v tamním buffetu za porcovanou instantní kávu, nemoha už koupit více vodky...
Jenom malý doplněk. Výměna měny do lido-demo států byla velmi ohraničená. V NDR mohl člověk u známých směnit, my jsme si mohli oficiálně vyměnit 80 M na den, východní Němci na pobyt u nás pak jen 90 Kčs.
Špatné to bylo s Maďarskem, pro cestu tam se dalo vyměnit velmi málo, v Čedoku se pak daly nakoupit stravenky pro určité restaurace.
Někdy po 1985 bylo možné od přátel z ciziny dostat oficiálně např.100 DM, to stačilo na výjezd 3 dny (+ den na cestu tam a den na cestu zpět). Peníze dorazily do státní banky, ta mě vyrozuměla, že mi ten a ten složil tento obnos, s tímto potvrzením se mohlo žádat o výjezdní doložku a pokud nebyly škraloupy, tak byla cesta možná.
Celkem dobře se toho chytila ČSAD (tehdy jediný provozovatel autobusové dopravy u nás), organizovala v podstatě na černo autobusové linky po Evropě s tím, že z Prahy se vyjíždělo tak, aby na hranicích bylo razítko následující den v 00,00 a tím se lehce prodloužil pobyt. I linky zpět byly koncipovány podobně.
Já jsem tehdy jel do Dusseldorfu, tak si pamatuji zastávky cestou, určitě Norimberk, Koblenz, Frankfurt, Kolín a Dusseldorf. Vždy na černo, někde před nádražím.
Co tu chybí je šacování na hranicích a to i s lido-demo státy. Já jsem přátelům v NDR vozíval české speciality jako Hermelín, jogurty, tvrdé sýry. Pro cestu zpět jsem pak jednou mou krosnu naplnil uschlými kravskými lejny (nejlepší hnojivo pro pokojové kytky). které jsme "potkali" při procházce. Moje krosna vyloženě dráždila celníky NDR a kontrolovali ji téměř vždy. Tentokrát jsem celnici vyvedl značně z míry.
Že budu někdy kupovat kravská lejna granulovaná
To jsme do NDR řešili tak, že se do CDP zapsala cesta na 10 dnů, koupil jsem DDM 800 a za dva dny se jelo zpět. Nikdy s tím problém nebyl.
Ještě tam něco chybí. Na hranici ukázat potvrzení o odevzdání vojenské knížky, známého nepustili do Maďarska. Tuším v roce 74.
V roce 1974 nevím, odveden jsem byl až 1979, ale potom už se při cestách do států VS/RVHP odevzdávat nemusely. Do NDR jsem jezdil několikrát ročně, do MLR alespoň jednou ročně a ani po OH 1980 do SSSR jsem vojenskou knížku neodevzdával nikdy.
Ano, já končila v r.1979. Ale zas u pana Hudce byla skripta taková tenká....tak to šlo...Zkouška u pana Kovaříka: Kolegyně, dáte si kávu? A vy jste z Brna? To jistě chodite do divadla....otázky pak různě směřovaly k začátkům divadla, historii...čekala jsem, kdy začne zkouška: Kolegyně, to bylo výborné, píšu tu výbornou....noblesní, úzasný pán.
Souhlasí, skripta soudruha Hudce byla miniaturní. Obdržel jsem od něj "za lidovku" se slovy, že pro studenta žurnalistiky je nepřípustné neznat datum vydání prvního čísla časopisu Jiskra (v Rusku). Pro úplnost dodám, že jsem se zmýlil o přesně 24 hodiny... Už si dnes nevzpomenu, zda jsem zaměnil pátého za šestého nebo naopak.
Zkoušku bez zkoušení za "výtečně" nad šálkem ranní kávy jsem absolvoval také, při předtermínu z němčiny.
K soudruhu děkanovi a své "oblíbenosti" u něho musím doplnit, že o moji osobu se v té době už intenzívně zajímala StB, o čemž soudruh děkan bezpochyby velmi dobře věděl.
To už je skoro 50 let. Fakulta žurnalistiky UK. Moc vzpomínám na profesora Kovaříka, autora mnoha krásných knih...
Dobré ráno a děkuji za odpověď. Tamtéž mně pan Berka logiku přednášel v roce 1980(?). Pana Kováříka pamatuji rovněž.
Super byla paní Vichnarová a Drncová.
O hodně horší vzpomínky mám na pana Hudce ...
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
To si kolikrát říkám,že je lepší si koupit uherák než brambůrky.
1 odpověď
0
Sledujících
0
Sleduje
0
Sledujících
0
Sleduje
Tak jistě. Pravý Pick lze koupit i pod 700, v supermarketu běžně za 800 za kilogram. Ve srovnání s např. Pringles chipsy za 560 je to bezesporu nesrovnatelně výhodnější a chutnější.